ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2687.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 2687/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V. proti žalované I. S. , spol. s r. o., o 31.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 256/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2000 č.j. 37 Co 681/97-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 1997 č.j. 55 C 256/96-16 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 31.000,- Kč s 16 % úrokem od 24. 9. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 26. 4. 1994 kupní smlouvu o koupi kola za 31.000,- Kč, přičemž záruční doba na rám kola byla stanovena v délce tří let. Dne 11. 7. 1996 žalobce reklamoval u žalované vady prodané věci - prasklý rám kola. Protože reklamace včetně odstranění vady nebyla včas vyřízena, žalobce dopisem ze dne 24. 9. 1996 od kupní smlouvy odstoupil. Předmětné kolo je dosud v dispozici žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důsledkem odstoupení od smlouvy byla smlouvy zrušena, a proto je žalovaná povinna vrátit žalobci kupní cenu. S vrácením kupní ceny je žalovaná od 24. 9. 1996 v prodlení, proto od tohoto data náleží žalobci úroky z prodlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2000 č.j. 37 Co 681/97-31 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 31.000,- Kč s 16 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení, a pokud jde o 16 % úrok z 31.000,- Kč od 24. 9. 1996 do 30. 9. 1996 žalobu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. Podle ust. §457 obč. zák. jsou sice účastníci povinni navzájem si vrátit přijatá plnění, ovšem za situace, kdy žalobce již tuto svoji povinnost splnil, má nárok na vrácení kupní ceny 31.000,- Kč. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s plněním této částky až od okamžiku, kdy projev vůle žalobce - odstoupení od kupní smlouvy - jí byl doručen (§48 odst. 1, 2 obč. zák.), tedy od 1. 10. 1996.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a namítá, že všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že její pasivní legitimace v řízení nebyla dána a že ze strany soudů obou stupňů došlo k pochybení. Poukazuje na to, že jako právní subjekt vznikla dnem zápisu do obchodního rejstříku, tj. dnem 23. 9. 1994, a pokud žalobce tvrdí, že dne 26. 4. 1994 s ní uzavřel kupní smlouvu, nejsou jeho údaje v souladu se skutečným stavem věci. Žalobce měl svůj nárok z odpovědnosti za vady prodané věci uplatnit u subjektu, se kterým smlouvu uzavřel. Tímto subjektem nemohla být žalovaná, která není ani právní nástupkyní tohoto subjektu. Podle dovolatelky bylo věcí žalobce, aby stranu žalovanou v žalobě řádně označil, a oba soudy měly v řízení zkoumat, zda jsou splněny podmínky, za nichž mohou jednat ve věci; k tomu jim měl soužit výpis z obchodního rejstříku s údajem o vzniku obchodní společnosti. Dovolatelka dovozuje, že se jedná o vadu, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť účastníkem řízení byl subjekt, který v době vzniku závazkového vztahu, z něhož žalobce vyvozuje svůj nárok, neexistoval. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že námitkou o nedostatku pasivní legitimace žalovaná zřejmě míní §237 odst. 1 písm. b/ (nikoliv písm. a/) o. s. ř. a ve svém dovolání nesprávně ztotožňuje dva pojmy - pasivní legitimaci a způsobilost být účastníkem řízení. V době zahájení řízení i v jeho průběhu žalovaná nepochybně byla jako účastník řízení způsobilá, když - podle jejího vlastního tvrzení - jako právní subjekt vznikla dne 23. 9. 1994. Nedostatek své pasivní věcné legitimace žalovaná v průběhu celého řízení nenamítala a jí podané dovolání považuje žalobce za účelové s cílem zbavit se své povinnosti. Skutečnost, zda účastníci označení v žalobě jsou nositeli tvrzeného hmotného práva či nikoliv, není otázkou jejich způsobilosti být účastníkem řízení. Navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ).
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (změněn pouze ohledně části příslušenství), aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalovaná vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou (zřejmě vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), neboť od počátku nebyla ve věci pasivně legitimována, a nebyla tak splněna jedna z procesních podmínek řízení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít procesní práva a povinnosti tedy v zásadě splývá se způsobilostí mít práva a povinnosti podle hmotného práva (tzv. právní subjektivitou). Způsobilost právnických osob být účastníkem řízení vzniká dnem, ke kterému byly zapsána do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zákon nestanoví jinak, a zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud není zákonem stanoveno jinak.
Námitka dovolatelky, že nebyla ve sporu pasivně legitimována, však nezakládá vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti. Nedostatek pasivní (či aktivní) věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci, zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou postupu řízení a důvodem pro zastavení řízení. Je zřejmé, že ze strany žalované /zastoupené advokátem/ nebyl pochopen rozdíl mezi nedostatkem podmínky řízení spočívající v nezpůsobilosti být účastníkem řízení, což je procesněprávní institut, a mezi otázkou hmotněprávní věcné legitimace účastníků, kterou soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci.
Ani další námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. §237 o. s. ř. neuvedeným) vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné, nehledě k tomu, že kromě námitky nedostatku pasivní legitimace nebyly jiné vady v dovolání uplatněny. Pokud pak dovolatelka bez jakéhokoliv zdůvodnění zmiňuje ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tedy že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, existenci takové vady nelze z obsahu spisu dovodit.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dán a protože ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.525,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( §7, §11 odst.1 písm. k/ a §l3 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová