ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.105.2001.1
sp. zn. 33 Odo 105/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: J.Š., proti žalované: R.A., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 57/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2000 č.j. 19 Co 565/99-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. dubna 1999 č. j. 6 C 57/98 - 50 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. 472 na st. p. č. 601 - zastavěná plocha a - zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S. na pro obec a k. ú. M.T. , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce daroval ideální polovinu uvedených nemovitosti žalované darovací smlouvou sepsanou notářským zápisem na Státním notářství ve S. dne 14. října 1992. V čl. III. darovací smlouvy bylo uvedeno, že obdarovaná bere na vědomí, že by se dárce mohl domáhat vrácení daru v případě, že by se k němu nebo jeho členům jeho rodiny zachovala žalovaná způsobem, který by odporoval dobrým mravům. Žalobou doručenou žalované dne 22. 7. 1997 uplatnil žalobce právo na vrácení tohoto daru s tím, že žalovaná se k žalobci chová v hrubém rozporu s dobrými mravy. Soud dospěl ke skutkovému závěru, žalovaná se k žalobci nechovala hrubým způsobem, když nebylo prokázáno, že by žalovaná navázáním známosti s jiným mužem za trvání manželství zapříčinila rozvrat manželství účastníků, že by žalobce verbálně a fyzicky napadla a nevhodně se chovala k rodičům žalobce, a že by bez souhlasu žalobce odvážela jeho věci, případně věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Za hrubé porušení dobrých mravů nepovažoval soud ani neshody účastníků při společném užívání domu, ani okolnost, že se ve společném domě v době rozvratu manželství zdržoval přítel žalované. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaná jako obdarovaná hrubě porušovala dobré mravy, jak předpokládá ustanovení §630 obč. zák. Dále soud dospěl k závěru, že ust. §630 obč. zák. je kogentním ustanovením, nelze je tedy modifikovat smlouvou účastníků a pokud smluvní ujednání účastníků zpřísňovalo podmínky vrácení daru, je takové ujednání neplatné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2000 č.j. 19 Co 565/99 - 73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl všechny dostupné pro věc významné důkazy, správně je zhodnotil a vyvodil z nich i správné právní závěry. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat, že příčiny rozvratu manželství spočívaly v navázání mimomanželského vztahu žalované, když v řízení o rozvod manželství účastníci shodně uváděli, že si přestali rozumět. Stejně tak se nepodařilo žalobci prokázat další jím tvrzené důvody pro vrácení daru, proto nemohlo dojít k zániku darovacího vztahu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci si nemohli platně sjednat v darovací smlouvě přísnější podmínky pro vrácení daru odchylně od zákona, neboť zákon to výslovně nezakazuje, ale takové ujednání by muselo být zcela výslovně určité. Soud dospěl k závěru, že v daném případě skutečnost, že vrácení daru bylo vázáno na jakékoliv nevhodné chování obdarované či porušení dobrých mravů nebylo možno dovodit z dikce smlouvy ani výkladem předmětného ujednání, byť oproti ust. §630 obč. zák. smluvní ujednání neobsahuje podmínku „hrubého„ porušení dobrých mravů. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť otázka, kterou žalobce žádal učinit předmětem přezkumu, je otázkou skutkovou, závislou na posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a nikoliv významnou právní otázkou, nejde tudíž po právní stránce o otázku zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání z důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel, zda ust. §630 obč. zák. je kogentní či dispozitivní, a zda lze dohodou stran sjednat přísnější podmínky pro vrácení daru, a zda nevěra manžela za trvání manželství je důvodem pro vrácení daru. Dovolatel namítá, že právní posouzení článku III. darovací smlouvy odvolacím soudem odporuje skutkovým zjištěním, když toto ustanovení smlouvy neobsahuje jako důvod pro vrácení daru „hrubé\" porušení dobrých mravů. Ač odvolací soud připustil, že toto ustanovení smlouvy nehovoří o hrubém porušení dobrých mravů, učinil bez jakéhokoliv zdůvodnění právní závěr, že smluvní ujednání neobsahuje odchylnou úpravu od ust. §630 obč. zák., které vyžaduje k platnému uplatnění vrácení daru hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatel poukazuje na to, že k prokázání tvrzení žalované, že vrácení daru nebylo vázáno na jakékoliv porušení dobrých mravů, nebylo vedeno žádné dokazování. Dále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k porušení dobrých mravů ze strany žalované vůči žalobci, když ze skutkových zjištění vyplývalo, že žalovaná za manželství s žalobcem udržovala intimní poměr s jiným mužem. Odkazuje přitom na ust. §18 zákona o rodině, podle něhož jsou manželé povinni žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat, a z toho dovozuje, že pokud bylo zjištěno, že žalovaná tuto povinnost porušila, byl důvod pro vrácení daru. Dále dovolatel nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků Š., M., V. A na závěr v dovolání namítá, že při rozhodování o podané námitce podjatosti proti Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí nebylo rozhodnuto správně, neboť matka žalované na tomto soudě byla zaměstnána a nelze vyloučit přátelské vazby mezi ní a pracovníky soudu, když navíc byla viděna žalobcem v den prvního jednání soudu v budově soudu, jak vychází z kanceláře pracovníků soudu. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť dovolatel podal dovolání z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a neúplného zjištění skutkového stavu, což není důvodem pro připuštění dovolání. Poukazuje, že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je otázkou především skutkovou, která nepodléhá přezkumu dovolacím soudem. K první otázce, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, a to zda ust. §630 obč. zák. je kogentní či dispozitivní, odvolací soud přisvědčil svým právním závěrem žalobci, proto není dovolání žalobce na místě. Řešení druhé otázky, zda nevěra manžela za trvání manželství je důvodem pro vrácení daru, by podle žalované vždy muselo vycházet z posouzení konkrétních skutečností, které nemohou být v dovolacím řízení přezkoumány.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/.
Podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
91
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele směřující k uplatnění přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Soudce Mgr. R.F., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, k námitce podjatosti uvedl, že účastníky ani matku žalované A.Ř. nezná, a k věci nemá žádný vztah /č. l. 35 spisu/.
Dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly prokázány důvody, pro které by byli soudci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vyloučeni z rozhodování. Dovolatel ostatně ani žádné konkrétní okolnosti rozhodné pro vyloučení soudců tohoto soudu netvrdil, kromě jím namítané okolnosti, že po určitou dobu působila na stejném okresním soudě jako administrativní pracovnice matka žalované. Tato skutečnost ale sama o sobě není způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti soudců uvedeného soudu a není důvodem pro vyloučení soudců. O vyloučení soudu jako celku (tzv. delegaci nutné) lze uvažovat, jen jsou-li vyloučeni všichni jeho soudci (srov. §12 odst. 1 o. s. ř.) a paušální „námitka podjatosti soudu\" odůvodněná právě odkazem na §12 odst. 1 o. s. ř., není řádnou námitkou podjatosti konkrétního soudce.
Řízení vadou podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tedy netrpí a dovolání není podle tohoto ustanovení přípustné.
Ostatní vady řízení, mimo dovolatelem uplatněnou vadu řízení podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. §239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Pokud výtky žalobce v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, zejména ke skutkovým zjištěním obsahu a výkladu ujednání účastníků v darovací smlouvě o vrácení daru, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud dále nemohl zabývat.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů, svědeckých výpovědí svědků M. a V., neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, tedy o dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.
V posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy, chování a jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve zhodnocení skutkových zjištění, jak ostatně sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, a z toho vyplývá, že posouzení těchto vztahů je pak závislé na okolnostech konkrétního případu a nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace. Posouzení porušení dobrých mravů mezi konkrétními osobami tedy nemůže nést znak obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro uplatnění přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
92
Spatřuje-li dovolatel zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam. Žalobce v dovolání uvádí za otázku zásadního právního významu otázku, zda je nevěra za trvání manželství důvodem pro vrácení daru. O připuštění dovolání k řešení této otázky jako otázky zásadního právního významu v odvolacím řízení před vyhlášením rozsudku odvolacím soudem ale žalobce nežádal. Hranice možného dovolacího přezkumu v posuzované věci jsou tedy dány toliko zněním právní otázky, kterou žalobce uvedl prostřednictvím svého právního zástupce při jednání odvolacího soudu dne 21. září 2000, kdy navrhl připuštění dovolání k posouzení otázky, zda ust. §630 obč. zák. je ustanovením kogentním či nikoliv a zda je možné zpřísnit podmínky stanovené ustanovením §630 obč. zák. dohodou účastníků /č.l. 71/. Tuto otázku ale již odvolací soud řešil a přisvědčil žalobci, že v darovací smlouvě si mohli účastníci práva a povinnosti ujednat odchylně od Est. §630 boč. Dák., a že kromě zákonných předpokladů uvedených v ust. §630 obč. zák. si mohou ujednat další podmínky, za nichž lze zrušit vztah z darovací smlouvy. Odvolací soud ale vyšel ze zjištění, že účastníci si další podmínky vrácení daru nesjednali a pouze skutečnost, že žalovaná vzala na vědomí, že by se dárce mohl domáhat vrácení daru v případě, že by se k dárci nebo členům jeho rodiny zachovala způsobem, který by odporoval dobrým mravům, nezakládal další předpoklad pro vrácení daru, a proto odvolací soud správně posuzoval předpoklady vrácení daru z hlediska ust. §630 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky se pak už ani nemohl zabývat žalobcem uplatněnou dovolací námitkou, že soud neprovedl žádné dokazování o tom, zda došlo ze stany žalované vůči žalobci k porušení dobrých mravů bez ohledu na to, zda se jednalo o porušení hrubé, neboť tato námitka směřovala k uplatnění dovolacího důvodu podřaditelného pod ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., to jest, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale k těmto vadám dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné /ust. §242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř./.
Nejvyšší soud proto podle §239 odst. 2, §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu