ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.112.2001.1
sp. zn. 33 Odo 112/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. V., proti žalovaným 1. M. V. a 2. V. V., o 182 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 134/97, o dovolání prvého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 25 Co 592/2000-163, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 25 Co 592/2000-163 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. dubna 2000 č. j. 12 C 134/97-150 prvnímu žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 132 347, 60 Kč, ve zbytku proti němu žalobu zamítl, zamítl žalobu proti druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku podal odvolání první žalovaný, přičemž brojil proti výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 132 347, 60 Kč, a proti výroku, kterým byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. listopadu 2000 č. j. 25 Co 592/2000-163 odvolací řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že první žalovaný v odvolání vymezil toliko rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu a vyslovil odvolací návrh. Okresní soud usnesením ze dne 7. července 2000 č. j. 12 C 134/97-160 vyzval prvního žalovaného, aby odvolání opravil a doplnil podle pokynů soudu. Zároveň ho poučil o možnosti zastavení odvolacího řízení v případě nesplnění této výzvy. Odkázal přitom na ustanovení §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. První žalovaný na výzvu nereagoval. Za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že nemůže pokračovat v odvolacím řízení. První žalovaný totiž v rozporu s ustanovením §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku nebo postupu soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./. Dovolatel uvedl, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že za situace, kdy odvolatel v odvolání vymezil rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu a vyslovil odvolací návrh, nemůže nevyhovění výzvě soudu k doplnění odvolání vést k zastavení odvolacího řízení. V této souvislosti první žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 60/98, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 36/99, a na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 20 Cdo 987/99, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře pod č. 92/99. Neuvedení důvodů dovolání nebránilo odvolacímu soudu, aby pokračoval v odvolacím řízení. První žalovaný navíc namítl, že výzva k odstranění vad odvolání byla neurčitá v důsledku použití výrazu "zejména" při vymezení vad odvolání. První žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je podle §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98 a v usnesení ze dne 27. května 1999 sp. zn. 20 Cdo 987/99, na něž odkázal i první žalovaný, odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. 212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v citovaném rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci. Jestliže tedy odvolací soud nepovažoval odvolání za projednatelné pro absenci odvolacích důvodů, je právní posouzení věci, na kterém jeho usnesení spočívá, nesprávné a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta prvá, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová