ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.117.2001.1
sp. zn. 33 Odo 117/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A.-R., spol. s r. o., proti žalovaným 1/ F. S. a 2/ R.S., o 89.359,- Kč s příslušenstvím a o protinávrhu žalovaných na zaplacení 94.744,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 173/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000 č.j. 14 Co 355/2000-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 3. 2000 č.j. 15 C 173/97-121 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 89.359,- Kč s 16 % úrokem od 21. 9. 1995 do zaplacení, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby co do částky 4.622,19 Kč zastavil řízení a zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit jim 94.744,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli začátkem roku 1995 prostřednictvím pana K. smlouvu o rekonstrukci nemovitosti žalovaných v K. podle předložené projektové dokumentace za 1.200.000,- Kč. Žalobkyně provedla rekonstrukce výminku a hlavní budovy, a žalovaní, kteří jsou manželé, řádně platili všechny faktury. Poslední fakturu za srpen 1995 ze dne 14. 9. 1995 na částku 89.359,- Kč dosud nezaplatili, ačkoliv první žalovaný dne 13. 9. 1995 podepsal přípis, že souhlasí s částkou a požaduje vystavení faktury s tím, že po jejím předání bude částka zaplacena bankovním převodem, dne 17. 9. 1995 na tuto fakturu připsal, že bude uhrazena v den splatnosti (tj. 20. 9. 1995), a dne 4. 10. 1995 žalobkyni napsal, že předmětná faktura byla předána k proplacení do banky. V září 1995 žalovaní zjistili, že ve výminku je vlhko a v hlavní budově byly podlahy provedeny v rozporu s projektovou dokumentací, a nechali si vše opravit jinou firmou za cenu celkem 94.744,- Kč; tyto vady reklamovali dopisem ze dne 9. 6. 1998 u žalobkyně, uplatnili nárok na slevu z ceny provedené stavby a v tomto řízení uplatnili částku 94.000,- Kč vzájemným návrhem k započtení z titulu náhrady škody způsobené nesprávným provedením podlah ze strany žalobkyně. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci podle §652 obč. zák., a protože žalovaní neprokázali, že by případné vady zjištěné na podzim 1995 reklamovali dříve než až dopisem ze dne 9.6.1998, jsou povinni fakturovanou částku žalobkyni uhradit. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť žalovaným bylo známo, že prostřednictvím pana Kosiny jednají se žalobkyní, propláceli jí všechny faktury, a oprávněnost žalované faktury byla dokonce několikrát prvním žalovaným uznána. Vzájemnému návrhu žalovaných soud prvního stupně nevyhověl, neboť žalovaní neprokázali nekvalitní práci žalobkyně, ani to, že by porušením právní povinnosti žalobkyně způsobila škodu žalovaným.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2000 č.j. 14 Co 355/2000-151 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal nedostatek věcné aktivní legitimace na straně žalobkyně, neboť žalovaní věděli, že je jejich smluvním partnerem, pana K. pokládal první žalovaný za jejího zástupce, žalovaní přijímali a propláceli faktury zasílané žalobkyní, adresovali jí ve věci relevantní přípisy, uplatnili vůči ní písemnou reklamaci ze dne 9. 6. 1998 i kompenzační námitku podle §580 obč. zák. Jednání pana K., který měl se žalobkyní uzavřenu smlouvu o zajištění zakázky žalovaných, která je obsahově smlouvou mandátní, zavazovalo žalobkyni i bez písemné plné moci, neboť jí bylo bez zbytečného odkladu schváleno a žalobkyně od počátku podle této smlouvy jednala. Žalovaní neprokázali včasné a řádné uplatnění vad díla, konkrétně podlah v hlavní budově, které nyní uplatňují, a neprokázali své tvrzení o dohodnuté pětileté záruční době, jejich reklamace z 9. 6. 1998 je opožděná, takže práva z odpovědnosti za vady se ve smyslu ust. §655 odst. 2 obč. zák. prekludovala. Žalobkyně proto oprávněně v souladu s §634 odst. 1, 2 obč. zák. požaduje cenu díla ve výši předmětné faktury. Pokud jde o kompenzační námitku žalovaných, odvolací soud dovodil, že žalovaní nemohou požadovat náhradu škody podle §510 obč. zák., neboť z hlediska §420 a násl. obč. zák. neprokázali vznik škody, kterou by nebylo možné odčinit z titulu odpovědnosti za vady, a nárokem na náhradu škody nelze nahrazovat prekludovaný nárok z odpovědnosti za vady. Navíc kompenzační námitka (§98 o.s.ř., §580 obč. zák.) je neoprávněná, neboť požadovaná částka vychází z cenové kalkulace, aniž bylo prokázáno, že by ji žalovaní skutečně zaplatili. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaných na připuštění dovolání k otázce, zda na základě pouhého vystavení faktury je možné založit aktivní legitimaci žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku, a to do všech potvrzujících výroků, podali žalovaní dovolání, v němž namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, protože podle jejich názoru je smlouva o rekonstrukci nemovitosti v K. neplatná z hlediska označení zhotovitele a pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37 odst. 1 obč. zák.). Namítají, že výpověď zástupce žalobkyně Ing. U. o uzavření mandátní smlouvy mezi žalobkyní a panem K. je v rozporu s jeho předchozí výpovědí u soudu prvního stupně o tom, že pan K. pracoval na živnostenský list, a pan K. se jim neprokázal žádnou písemnou plnou mocí, která by jej zmocňovala k uzavření smlouvy. Dovozují, že mezi nimi a žalobkyní nebyla uzavřena žádná smlouva písemná ani ústní, a její neexistence nemůže být později konvalidována proplácením faktur. Z toho, že žalovaní propláceli faktury žalobkyni a zasílali jí relevantní přípisy včetně písemné reklamace nelze dovodit, že mezi nimi byla platně uzavřena smlouva o dílo. Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti za vady díla, když uzavřel, že žalovaní neprokázali včasné a řádné uplatnění vad díla, ačkoliv svědek K. připustil, že žalovaný mu ústně zmínil nedostatky již na podzim roku 1995, a dovozují, že závady byly řádně a včas reklamovány v dohodnuté pětileté záruční době písemnou reklamací ze dne 9. 6. 1998. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
180
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že námitky dovolatelů o neplatnosti smlouvy o dílo a o nedostatku její aktivní legitimace jsou účelová, neboť není pochyb, že došlo k dohodě o druhu stavebních prací podle projektové dokumentace, o konkrétním místě jejich provedení, o jejich ceně, o harmonogramu jejich realizace apod., na základě této smlouvy zaměstnanci žalobkyně několik měsíců prováděli práce, žalovaní je přijímali, hradili vystavené faktury, a dokonce uplatnili vůči žalobkyni reklamaci i námitku započtení. Je rovněž nesporné, že žalovaní považovali po dobu několika let žalobkyni za svého smluvního partnera, a poté, co proplatili všechny předchozí faktury žalobkyni, namítají v souvislosti s poslední fakturou nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Tvrzení statutárního zástupce žalobkyně Ing. U., že s panem K. byla uzavřena mandátní smlouva, není v rozporu s jeho předchozí výpovědí, naopak s ní koresponduje; pan K. nejednal s žalovanými na svůj účet, nýbrž s cílem zařídit obchodní záležitost pro žalobkyni, což také žalovaní nikdy nezpochybňovali. Dovolateli tvrzená dohoda o pětileté záruční lhůtě nebyla v řízení prokázána, stejně jako vznik škody na straně žalovaných, případně její výše. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§10a o.s.ř./ po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř./.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o.s.ř./, nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, zástupce žalovaných při jednání před odvolacím soudem dne 12. 10. 2000 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně byla připuštěna možnost podat dovolání k otázce, zda na základě pouhého vystavení faktury je možno založit aktivní legitimaci žalobkyně. Ve vztahu k této otázce, kterou odvolací soud podle názoru dovolatelů nesprávně posoudil, bylo proto třeba posoudit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu.
Pokud je v dovolání dále namítáno nesprávné posouzení nároků z odpovědnosti za vady díla, pro tuto otázku nebyl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učiněn, takže předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny, nehledě k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru vychází ze skutkového závěru o opožděné reklamaci ze strany žalovaných. Rovněž námitky dovolatelů k obsahu výpovědi Ing. U. před odvolacím soudem se týkají zjišťování skutkového stavu věci a nikoliv řešení otázky právní.
Z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec /mající obecný dopad na případy obdobné povahy/.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Aktivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda žalobce je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva, zda je tedy účastníkem příslušného právního vztahu, o nějž v řízení jde.
Právní závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně v tomto sporu, učiněný na základě zjištěného skutkového stavu, však nevychází z úvahy, že by smluvní vztah účastníků (a z toho vyplývající věcná legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na plnění ze závazkového právního vztahu) vznikl na základě faktického proplácení faktur, nýbrž vychází z řady dalších dílčích skutkových zjištění, zejména že žalovaní jednali s žalobkyní jako se svým smluvním partnerem, první žalovaný věděl, že pan K. žalobkyni zastupuje, žalovaní sami na základě smluvního vztahu s žalobkyní u ní písemně reklamovali dne 9. 6. 1998 vady provedených prací a uplatnili vůči ní kompenzační námitku. Nelze tedy dovodit, že by právní závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně byl založen na pouhém faktu „vystavení faktury\", jak tvrdí dovolatelé.
K námitce dovolatele, že se pan K. při jednání s ním neprokázal písemnou plnou mocí, je třeba uvést, že pan K. jako tzv. přímý zástupce žalobkyně jednal jejím jménem a na její účet, tzn. že práva a povinnosti z jeho úkonů vznikly přímo žalobkyni; ostatně žalovaní věděli, že smlouvu o rekonstrukci sjednávají s žalobkyní, a že práce provede žalující firma a nikoliv pan K., a z hlediska principu ochrany třetích osob není samo o sobě rozhodné, že první žalovaný nebyl informován o tom, na základě jakého smluvního ujednání se žalobkyní pan K. za ni jedná, nýbrž podstatné je to, že první žalovaný věděl, že s ním jednající osoba (pan K.) jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem. Ve smyslu ust. §31 odst. 4 obč. zák. pak nebylo třeba písemné formy plné moci k uzavření smlouvy o dílo.
Z uvedeného vyplývá, že výtky dovolatelů, týkající se právního názoru odvolacího soudu při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, nejsou důvodné. Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka tak nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
181
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo řízení co do částky 4.622,19 Kč zastaveno a který má povahu usnesení (srov. §152 odst. 1 věta prvá, §167 odst. 1 o.s.ř.), pak zákon ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipouští.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 5.475,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno dnem, kdy soudu došlo dovolání, tj. v daném případě před 1. lednem 2001, byla výše odměny za zastupování advokáta stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu (srov. část dvanáctá, hlava první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu