ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.203.2001.1
sp. zn. 33 Odo 203/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce České republiky - Ministerstva financí ČR, proti žalovanému V.Š., o zaplacení 66 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 7/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2000, č. j. 10 Co 1071/99-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. května 1999, č. j. 10 C 7/95-106, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 66 000 Kč. Vůči druhému žalovanému, bance, a. s. P. v likvidaci řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 16. 5. 1992 vydražil provozní jednotku - saunu v K. za vyvolávací cenu 669 000 Kč. U druhého žalovaného složil dražební jistotu ve výši 67 000 Kč. Cenu vydražené provozní jednotky však v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, ale dne 20. 5. 1992 oznámil okresní privatizační komisi v S., že provozní jednotku vrátil zástupci O. s tím, že o saunu nemá zájem pro zjištěný rozdíl ve výměře vydraženého pozemku. Přesto se žalovaný znovu zúčastnil opakované dražby a provozní jednotku vydražil za 337 000 Kč. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 1998, č. j. 2 Cdon 1305/96-56, v němž byl vysloven právní závěr o tom, že dražbu podle zákona č. 427/1990 Sb. je třeba považovat za způsob uzavření smlouvy, se soud prvního stupně musel zabývat obranou žalovaného, který poukazoval na to, že v případě první dražby jednal v omylu a jeho právní úkon je neplatný, neboť vydražil budovu sauny s pozemkem o skutečných rozměrech 466 m2 namísto s pozemkem o rozměru 510 m2, jak vyplývalo z karty provozní jednotky. Ke své účasti ve druhém kole dražby žalovaný uváděl, že svůj podnikatelský záměr přehodnotil a provedl stavební úpravy přímo v objektu sauny. Žalovaný však nedoložil, že by měl svůj původní podnikatelský záměr přesně zpracovaný, že by z něho bylo možno zjistit, kolik plochy by si vyžádala přístavba, a sám uváděl, že se jednalo pouze o jeho představu, kterou tak mohl lehce přehodnotit, když ve druhém kole získal předmětnou provozní jednotku za výrazně nižší cenu. Je tedy zřejmé, že pro žalovaného bylo rozhodující získat do svého vlastnictví budovu sauny. Ze svědeckých výpovědí soud zjistil, že žalovaný měl možnost si pozemek zkontrolovat, ale neučinil tak. Rovněž se před svědky nezmiňoval o tom, že nějaký podnikatelský záměr má. Žalovaný proto nemohl od dražby odstoupit na základě svého jednostranného úkonu, neboť neprokázal, že by jednal v omylu, když nebylo zjištěno, že by měl zpracovaný podnikatelský záměr, jehož realizaci by bránila skutečná výměra pozemku. Pokud by se první žalovaný chtěl důvodně dovolávat jednání v omylu a v důsledku toho odstoupení od dražby, musel by se odstoupení od dražby dovolat u oprávněné osoby, tj. O. jako správce majetku, nikoli u předsedy okresní privatizační komise, který vzal sdělení žalovaného, že vrací vydraženou provozní jednotku, pouze na vědomí. Soud prvního stupně proto učinil právní závěr, že žalovaný vydražil provozní jednotku budovy sauny v K. platně, nejednal v omylu, ani od uzavřené smlouvy platně neodstoupil. Bylo proto jeho povinností složit dražební jistotu podle §5 zákona č. 427/1990 Sb. v platném znění.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2000, č. j. 10 Co 1071/99-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a potvrdil i správnost jeho právních závěrů. Odvolací soud doplnil právní závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že se v daném případě nemohlo jednat o odstoupení od smlouvy, neboť toto nebylo mezi účastníky dražby dohodnuto a menší rozměry pozemku nelze kvalifikovat ani jako vadu, pro niž by byla věc neupotřebitelná (§597 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Žalovaný si ani při dražbě konané dne 16. 5. 1992 nevymínil žádné zvláštní vlastnosti dražené provozovny (§599 odst. 1 občanského zákoníku). Smluvní vztah založený dne 16. 5. 1992 dražbou nelze považovat ani za relativně neplatný, neboť žalovaný žádný právní úkon ohledně neplatnosti smlouvy v promlčecí lhůtě 3 let neučinil a nesprávnost výměry pozemku nelze ani kvalifikovat jako omyl, který by byl pro uskutečnění dražby ze strany žalovaného rozhodující. Není splněna ani druhá podmínka, že druhý účastník smlouvy v době provádění dražby o tomto omylu věděl nebo jej vyvolal. Žalovanému se nepodařilo ani prokázat, že by se účastníci smluvního vztahu dohodli, že účinky dražby z 16. 5. 1992 byly odstraněny tak, že by zde nebyly předpoklady pro postup podle §11 odst. 2 věta první zákona č. 427/1990 Sb. v platném znění, a že by tedy dražební jistota nepřipadla příslušným orgánům republiky. Svědek, předseda okresní privatizační komise, jednak ve své výpovědi nic takového neuváděl, jednak by k odstoupení od smlouvy (dražby) nebyl oprávněn, neboť o všech otázkách, které náležejí do působnosti komise, rozhoduje komise hlasováním s potřebným počtem hlasů - žádné takové rozhodnutí komise neexistuje. Odvolací soud proto uzavřel věc s právním názorem, že smluvní vztah založený dražbou dne 16. 5. 1992 zanikl nezaplacením ceny předmětu dražby podle §11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. v platném znění a peněžní ústav byl povinen poukázat dražební jistotu složenou vydražitelem na zvláštní účet ministerstva pro privatizaci i v případě, že vydražitel kupní cenu ve stanovené lhůtě nezaplatil. Protože žalovaný dal peněžnímu ústavu (původnímu druhému žalovanému) příkaz, aby dražební jistotu nepoukazoval, nebyla tato jistota zaplacena a rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti ji zaplatit je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v dovolání namítá, že byl uveden v omyl, protože při prohlídce provozní jednotky nebyly rozměry pozemku patrné - pozemek nebyl oplocen a žalovaný se domníval, že součástí pozemku je i část pozemku obce K., která přiléhala k pozemku provozní jednotky. Dovolatel dále namítl, že druhý účastník kupní smlouvy měl prezentovat svoje vlastnictví ve správném rozsahu
a nenechávat na kupci, aby si skutečný stav věci zjišťoval sám. Dovolatel rovněž považuje menší rozměry pozemku za vadu prodávané věci a argumentuje, že v daném případě jde o vadu kvantitativní, když menší pozemek má jiné užitné vlastnosti než pozemek větší. Domněnku spekulativního záměru vyplývající z účasti na opakované dražbě vyvrací dovolatel tím, že po dvou měsících svůj podnikatelský záměr přehodnotil a nižší cena vydražené provozní jednotky pak byla dílem náhody. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.„).
Skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti podání dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
153
Podle §211 a §159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nelze odvoláním napadnout, nabývá tento rozsudek právní moci dnem, kdy byl doručen všem účastníkům řízení. V daném případě byl tento rozsudek doručen žalovanému dne 23. 8. 2000 a zástupci žalobce dne 29. 8. 2000. Právní moci tedy nabyl dne 29. 8. 2000.
Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Ve smyslu tohoto ustanovení tedy lhůta k podání dovolání skončila dnem 29. 9. 2000. Žalovaný však podal dovolání až dne 18. 12. 2000.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto podle §243b odst. 4 a 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
v