ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.268.2001.1
sp. zn. 33 Odo 268/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B.L., proti žalované B.H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1482/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001 č. j. 26 Co 726/99-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 28. září 1999 č. j. 9 C 1482/97 - 77 výrokem I. zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, výrokem II. určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. 2 500 pro obec a katastrální území Č. u Katastrálního úřadu P., parcelní č. 1 682/2 – orná půda, dříve parcelní č. 558, o výměře 8 650 m2 , parcelní č. 1 682/3 – orná půda, dříve parcelní č. 560/1, o výměře 8 001 m2 , parcelní č. 3 828/1 – lesní pozemek, dříve parcelní č. 507/2, o výměře 1 989 m2 , parcelní č. 3 828/2 – lesní pozemek, dříve parcelní č. 507/1, o výměře 578 m2 , parcelní číslo 3 830/2 – orná půda, dříve parcelní č. 507/1, o výměře 8 793 m2 , parcelní č. 3 830/3 – orná půda, dříve parcelní č. 502, o výměře 10 311 m2 a pozemků ve zjednodušené evidenci v katastrálním území D.M., par. č. 319, 502, 507/1 a 507/2; a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovala žalované uvedené předmětné pozemky darovací smlouvou ze dne 6. 8. 1991, týž den registrovanou Státním notářstvím P. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se od roku 1994 až 1995 vůči žalobkyni, ale i vůči dalším příbuzným, tj. své dceři a jejímu manželovi chovala hrubým způsobem tím, že vyvolávala časté hádky značné intenzity, častovala žalobkyni hrubými nadávkami, a její jednání tak bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy. Toto jednání žalované vyvrcholilo v roce 1997, kdy žalobkyně při jedné hádce vyzvala žalovanou k vrácení darovaných pozemků dle darovací smlouvy ze dne 6. 8. 1991, přičemž tento právní úkon splňoval všechny náležitosti platného právního úkonu. Soud uzavřel, že byly splněny předpoklady ust. §630 obč. zák. k vrácení daru, a že vlastníkem uvedených pozemků je žalobkyně. Soud zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť v průběhu řízení vzala žalobkyně tento návrh zpět.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001 č. j. 26 Co 726/99 - 104 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zhodnotil skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že chování žalované vůči žalobkyni bylo chováním hrubě porušujícím dobré mravy a že žalobkyně platně učinila právní úkon ve smyslu ust. §630 obč. zák. k vrácení daru tím, že žalovanou vyzvala při jedné z hádek koncem dubna či počátkem května 1997 k vrácení pozemků darovaných jí darovací smlouvou ze dne 6. 8. 1991. Okamžikem, kdy tato výzva byla učiněna, došlo ke zrušení darovací smlouvy, obnovil se původní právní vztah - vlastnictví dárce /žalobkyně/ k pozemkům, které byly předmětem darovací smlouvy. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání z důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001, a navrhla, aby dovolací soud podle §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001, připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka výklad pojmu hrubé porušování dobrých mravů jako důvod pro vrácení daru podle §630 obč. zák. Dovolatelka namítá, že soud měl při posouzení míry porušení dobrých mravů vycházet z celkového společenského kontextu, zejména z toho, že použité výrazy vůči žalobkyni nejsou vnímány s absolutním odsudkem, soud neposoudil správně ani intenzitu porušování dobrých mravů před hádkou na přelomu dubna a května 1997, kdy ani sama žalobkyně neuvedla, v čem spočívalo to, že se k ní nechovala dobře a nedokázala ani uvést, jak konkrétně měly znít urážky vůči ní. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nebral v úvahu, že svědci, kteří svědčili v její neprospěch – H. a D. B., jsou díky závěti žalobkyně velmi silně zainteresováni na výsledku sporu, proto z hlediska procesní situace považuje tento důkaz hrubého porušování dobrých mravů za problematický. Žalovaná nesouhlasí se závěrem, že se dopustila vůči žalobkyni hrubého porušení dobrých mravů, když mezi účastnicemi se jednalo maximálně o neshody, které sice nebyly běžné, ale nelze je označit za hrubé porušení dobrých mravů. Dále namítá nesprávné vyhodnocení výpovědí svědků L. Š., E.L. a dalších, jejichž výpovědi nejsou dostatečně určité tak, aby mohly být důkazem o hrubém porušování dobrých mravů ze strany žalované vůči žalobkyni. Dovolatelka zdůraznila, že vadu napadeného rozhodnutí ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2001, spatřuje v tom, že soud nevyhodnotil náležitě skutečnost, že žalobkyně nežije v domě, kde má právo bydlení, nýbrž u žalované, přičemž by zcela jistě nevyužívala bydlení poskytnuté žalovanou, pokud by se tato k ní chovala způsobem, v němž by bylo možno spatřovat hrubé porušení dobrých mravů. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
124
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Námitka směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů, svědeckých výpovědí svědků H.B., D.B., L.Š., E.L. a dalších, je námitkou vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, tedy o dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12). Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, nestačí pro založení přípustnosti dovolání, že se v něm řeší právní otázka významná jen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Dovolatelka pro úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního právního významu ve výše vyloženém smyslu, však žádné zdůvodnění nenabídla, a ani Nejvyšší soud ČR splnění těchto podmínek (způsobilost relevantního dopadu do soudní praxe) neshledal.
V posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy, chování a jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve zhodnocení skutkových zjištění, a z toho vyplývá, že posouzení těchto vztahů je pak závislé na okolnostech konkrétního případu a nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace. Posouzení porušení dobrých mravů mezi konkrétními osobami tedy nemůže nést znak obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro uplatnění přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2000, sp. zn. 33 Cdo 488/2000, usnesení téhož soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. Odo 105/2001).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky se pak už ani nemohl zabývat uplatněnou dovolací námitkou, že soud neprovedl řádné dokazování o skutečnosti, že žalobkyně žije v domě žalované, ač má právo bydlení v jiném domě, neboť touto námitkou dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., to jest, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale k těmto vadám dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné / §242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř./.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
125
předsedkyně senátu