ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.292.2001.1
sp. zn. 33 Odo 292/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně L.P., zastoupené advokátem, proti žalované B., s.r.o., zastoupené advokátem, o odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 265/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č.j. 27 Co 117/2001-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2001, č.j. 27 Co 117/2001-125, odmítl jako opožděné odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 11. 2000, č.j. 10 C 265/98-113, jímž byla určena odměna znalce a náhrada nákladů za znalecký posudek částkou 18.627,60 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti odvolání. Zdůrazňuje, že odvolání podala v zákonné odvolací lhůtě l5ti dnů ode dne 6. 12. 2000, kdy jí bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno. Připouští, že usnesení soudu prvního stupně bylo sice již dne 30. 11. 2000 doručeno rovněž jejímu zástupci, avšak je přesvědčena, že mohla využít lhůty, která začala běžet ode dne, kdy bylo doručeno jí samé, neboť tak „byla zřejmě uvedena v omyl ohledně lhůty k podání odvolání, a tímto postupem jí následně byla odňata možnost jednat před soudem\". Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby pro nesprávné právní posouzení věci bylo usnesení odvolacího soudu dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečností). Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. se žalovaná výslovně dovolává tvrzením, že „byla uvedena v omyl ohledně možnosti podat odvolání a tímto postupem ji následně byla odňata možnost jednat před soudem.\"
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení\"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu „průběh řízení\" pro řízení v prvním stupni k označení Hlavy první, Části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o. s. ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v Hlavě čtvrté, Části třetí o. s. ř.; obdobně se řízení o odvolání (Hlava první Část čtvrtá o. s. ř.) člení na „řízení u odvolacího soudu\" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o. s. ř., postihující – mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o. s. ř. – průběh odvolacího řízení) a na „rozhodnutí o odvolání\" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o. s. ř.) [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Ve smyslu shora uvedeného výkladu lze uzavřít, že hodnotící úsudek o opožděnosti odvolání projevený v rozhodnutí odvolacího soudu není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod č. 42) a jelikož dovolatelka s jiným „postupem\" odvolacího soudu zmatečnost řízení nespojuje, dovolací soud uzavírá, že vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. řízení zjevně netrpí. Jiné vady podřaditelné ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., stejně jako jiné (v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nejmenované) vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu ani nevyplývají.
Námitky, jimiž dovolatelka v dovolání brojí proti správnosti závěru o opožděnosti jejího odvolání, je namístě posoudit z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci; právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolání lze podle ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. podat do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení rozhodnutí.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 o. s. ř.). Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost jen tomuto zástupci. To neplatí pouze v případě, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.
Smyslem práva volby zástupce v řízení je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím svého zástupce.
V posuzované věci udělila žalovaná plnou moc k zastupování Mgr. J.K., advokátu se sídlem v M.B. Jelikož plnou moc udělenou advokátovi nelze omezit (srov. §25 odst. 1 o. s. ř.), šlo o plnou moc pro celé řízení.
Podle doručenky založené ve spise bylo usnesení, jímž soud prvého stupně určil odměnu znalce Ing. I.R. a náhradu nákladů za jím vypracovaný znalecký posudek, doručeno zástupci žalované, Mgr. J.K., dne 30. 11. 2000. Stalo se tak v souladu s ustanovením §49 odst. 1, větou první, o. s. ř., když nebyly dány důvody předvídané ve větě druhé uvedeného ustanovení, za kterých by bylo nutno doručit usnesení soudu prvého stupně rovněž žalované samotné (což ostatně ani dovolatelka nenamítá). Výklad podávaný k ustanovení §49 o. s. ř. je v soudní praxi jednotný potud, že účastníkovi, kterého zastupuje osoba s plnou mocí pro celé řízení, se rozhodnutí ve věci nedoručuje, protože nezakládá jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat.
Lze uzavřít, že k řádnému doručení usnesení, jímž soud prvého stupně určil odměnu znalce Ing. I.R. a náhradu nákladů za jím vypracovaný znalecký posudek, postačilo doručit jej toliko zástupci žalované, a účinky předvídané v ustanovení §204 odst 1 větě první o. s. ř., nastaly v posuzované věci doručením usnesení Mgr. J.K. dne 30. 11. 2000; od tohoto dne počala žalované běžet odvolací lhůta. Skutečnost, že zmiňované usnesení bylo dne 6. 12. 2000 doručeno rovněž žalované samotné, nemohla mít na běh dovolací lhůty plynoucí od 30. 11. 2000 žádný vliv, ani nemohla založit novou (další) odvolací lhůtu, počítanou od tohoto druhého – a z procesního hlediska nadbytečného – doručení; tato skutečnost nemohla ani přivodit, že dovolatelka „byla uvedena v omyl ohledně lhůty k podání odvolání\", jak v dovolání namítá. Usnesení soudu prvního stupně doručené žalované (viz výklad shora) dne 30. 11. 2000 obsahovalo správné poučení o možnosti odvolání.
Bylo-li usnesení soudu prvního stupně obsahující řádné poučení o opravném prostředku žalované doručeno dne 30. 11. 2000, uplynula patnáctidenní lhůta k odvolání v pátek 15. 12. 2000; odvolání, podané žalovanou (prostřednictvím jejího zástupce osobně) u soudu dne 20. 12. 2000, je opožděné. Odvolací soud posoudil danou věc po právní stránce správně a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. v dané věci naplněn nebyl.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání žalované jako nedůvodného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu