ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.372.2001.1
sp. zn. 33 Odo 372/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J.K., proti žalovaným 1) B.G., 2) S.Š., o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 177/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000, č.j. 21 Co 614/2000 - 140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako nájemce na základě smluv o nájmu nebytových prostor domáhal po žalovaných jako pronajímatelích zaplacení částky 350 000 Kč za provedení stavebních úprav v pronajatých prostorách, kterými se zvýšila hodnota nebytových prostor ve vlastnictví žalovaných, a zaplacení částky 50 000 Kč z titulu zaplaceného nájemného za období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 1997, kdy po dobu od 1. 1. 1997 do 31. 5. 1997 mu bylo žalovanými bráněno v užívání části pronajatých prostor a v měsíci červnu 1997 již nájemní vztah vůbec netrval. Celkem požadoval zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. července 2000 č.j. 20 C 177/97 – 107 zamítl žalobu na zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako nájemce uzavřel se žalovanými jako pronajímateli nájemní smlouvy o pronájmu nebytových prostor dne 1. 1. 1992, 1. 1. 1993, 1. 8. 1994 a 30. 8. 1994 a dospěl k závěru, že všechny smlouvy jsou neplatné pro neurčitost, neboť v žádné z nich nebyl dostatečně vymezen předmět nájmu ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Všechny smlouvy mimo smlouvu z 1. 8. 1994 nejsou podepsány druhým žalovaným, přičemž §40 odst. 3 obč. zák. stanoví, že písemný právní úkon je platný pouze tehdy, je-li podepsán jednající osobou. Podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. musí mít smlouva o nájmu nebytových prostor písemnou formu a nedodržení této formy způsobuje podle §3 odst. 4 tohoto zákona její neplatnost. Soud neakceptoval námitku žalovaných, že první žalovaná měla plnou moc k zastupování druhého žalovaného, neboť žalovaní nepředložili soudu písemnou plnou moc, která by splňovala náležitosti písemné formy podle §31 odst. 4 obč. zák. Další důvod neplatnosti předmětných smluv shledal soud v tom, že při jejich uzavírání nebyl dodržen postup stanovený ustanovením §3 odst. 2, věty druhé z. č. 116/1990 Sb., když chyběl souhlas národního výboru (od účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích /od 24. listopadu 1990/ obecního úřadu) k provozování obchodu a služeb v pronajatých prostorách a v případě nájemních smluv z 1. 1. 1992 a 1. 1. 1993 nebylo ani prokázáno, zda pronajaté nebytové prostory byly pronajaty v souladu se svým stavebním určením, jak vyžaduje ust. §3 odst. 2, věta první z. č. 116/1990 Sb. Z důvodu neplatnosti smluv o pronájmu nebytových prostor pak nepřichází v úvahu aplikace ust. §667 obč. zák., které řeší otázku náhrady nákladů vynaložených nájemcem na pronajatou věc. Soud posuzoval vztah mezi účastníky podle §458 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, jakožto právo na úhradu nákladů účelně vynaložených na úpravy spojené s řádnou péčí o věc, a dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat hodnotu nemovitosti při výchozím stavu ani hodnotu nemovitosti po provedené rekonstrukci, nebylo tedy možno ocenit zhodnocení nemovitosti. V daném případě nebylo ani prokázáno, že se jednalo o úpravy nutné, spojené s řádným užíváním věci, jednalo se pouze o úpravy sloužící potřebám podnikání žalobce, který neprokázal, že by k takovým úpravám měl souhlas pronajímatelů /žalovaných/. Žalobce ani nedoložil dostatečně průkazné doklady – faktury o placení stavebních úprav, proto soud neshledal žalobní návrh na zaplacení částky 350 000 Kč z titulu nákladů vynaložených do nemovitosti žalovaných za důvodný. Uznal za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanými, když stavební práce, na jejichž základě se žalobce domáhal zaplacení částky 350 000 Kč, měly být provedeny v r. 1992 a žaloba byla podána až v roce 1997, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí lhůty, proto je právo na jejich uplatnění podle ust. §100 odst. 1 obč. zák. promlčeno. Soud neshledal za důvodný žalobní návrh ani co do zaplacení částky 50 000 Kč z titulu zaplaceného nájemného, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že nájemné za rozhodné období zaplatil a ani to, že by žalovaní mu v tomto období v užívání nebytových prostor bránili.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č.j. 21 Co 614/2000 – 140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobce, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, i s jeho právním závěrem o neplatnosti smluv z r. 1992, 1993 a z 1. 8. 1994 z důvodu jejich neurčitosti ohledně nepřesného vymezení předmětu nájmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně vymezení přesného předmětu nájmu by snad obstála jedině smlouva z 30. 8. 1994, avšak otázka její platnosti by vyžadovala další dokazování, což s ohledem na právní posouzení merita věci považoval odvolací soud za bezvýznamné z toho důvodu, že stavební úpravy nebytových prostor měly být prováděny v roce 1992 a podle výpovědi žalobce až do první poloviny roku 1994, tedy v době, kdy nebytové prostory užíval bez právního důvodu vzhledem k neplatnosti smluv z roku 1992 a 1993, proto nepřipadá v úvahu případné vypořádání nároků z těchto prací podle zákona č. 116/1990 Sb., zejména podle §13, a ani podle §667 obč. zák., jelikož uvedené nájemní smlouvy jsou pro svoji neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, tedy od samého počátku. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v otázce promlčení práva na uplatnění úhrady případných nutných nákladů na stavební úpravy ve výši 350 000 Kč, neboť žalobce nejpozději dne 1. 7. 1994 mohl vědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, a jelikož žaloba byla podána až 7. 7. 1997, nelze uplatněný nárok na zaplacení částky 350 000 Kč s ohledem na námitku promlčení /§100 odst. 1 obč. zák./ přiznat. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v zamítnutí žaloby co do částky 50 000 Kč z titulu tvrzeného zaplacení nájemného. Odvolací soud nepřipustil vůči svému rozhodnutí dovolaní, neboť žalobce žádnou konkrétní otázku zásadního významu nevytýčil a ani odvolací soud takovou otázku v dané věci neshledal, přičemž konstatoval, že konkludentní uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor zákon č. 116/1990 Sb. nepřipouští a aplikace §667 odst. 1 obč. zák. v daném případě vzhledem k neexistenci nájemního vztahu v rozhodné době nepřipadá v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. S odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že není správný názor soudu o nemožnosti aplikace ust. §667 odst. 1 obč. zák., pokud lze učinit závěr, že mezi účastníky řízení došlo nejméně konkludentním způsobem k uzavření nájemní smlouvy ve smyslu §663 obč. zák. Dále je toho názoru, že mezi účastníky se může v daném případě jednat i o vztah obdobný vztahu nájemnímu s tím, že za použití analogie zákona lze aplikovat §667 obč. zák. Dovolatel dále poukázal, že užívání nebytových prostor žalobcem trvalo nepřetržitě od 1. 1. 1992 na základě nájemního či obdobného vztahu nejméně do 4. 10. 1995, dovolává se opětovně nutnosti aplikace ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. a vyloučení možnosti promlčení jeho nároku, a to i z důvodu uvedeného v §107 odst. 3 obč. zák. Žalobce namítá, že není správný závěr soudu o nemožnosti ocenit případné zhodnocení pronajatých prostor v nemovitosti žalovaných, a odkazuje přitom na ust. §136 o. s. ř. K závěru odvolacího soudu ohledně vymezení konkrétní dovolací otázky poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
156
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.\") - srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. se žalobce výslovně dovolává.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s .ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V daném případě žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podal blíže nespecifikovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Závěr, zda rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu tohoto ustanovení zásadně právně významný (a dovolání tudíž přípustné) lze - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobcem užitého relevantního dovolacího důvodu /§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./ - spojit s posouzením otázky, zda je v dané právní věci možno aplikovat ust. §667 odst. 1, větu čtvrtou obč. zák., jestliže mezi účastníky došlo nejméně konkludentním způsobem k uzavření nájemní smlouvy ve smyslu ust. §663 obč. zák., zda za použití analogie zákona lze aplikovat ust. §667 obč. zák. na vztah obdobný vztahu nájemnímu, a lze-li vyloučit promlčení nároku podle §107 odst. 3 obč. zák., a zda mělo být při stanovení výše nároků postupováno podle §136 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy\", příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura\").
Podle ust. §720 obč. zák. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podle §3 odst. 3 tohoto zákona musí mít smlouva o nájmu písemnou formu a musí mimo jiné obsahovat předmět a účel nájmu. Podle ust. §3 odst. 2 uvedeného zákona se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny a místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona pak stanoví, že pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu obecního úřadu podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná. Podle §13 cit. zákona, nebylo-li dohodnuto jinak, je v případě ukončení nájmu nájemce povinen vrátit nebytový prostor ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Ve vztahu k občanskému zákoníku má zákon č. 116/1990 Sb. povahu normy zvláštní (speciální) k normě obecné.
Z obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali) jednoznačně vyplývá, že jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Znamená to, že pro nájem a podnájem nebytových prostor, který je upraven zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., platí pro uplatňování a uspokojování majetkových nároků ve vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem zvláštní právní úprava podle uvedeného zákona. V případech, na které zákon č. 116/1990 Sb. dopadá (tedy i v posuzovaném případě), se tedy nelze domáhat uspokojení nároků dle obecné právní úpravy občanského zákoníku.
157
Lze uzavřít, že odvolacím soudem přijatý právní závěr, že zákon č. 116/1990 Sb. konkludentní uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor nepřipouští, a proto aplikace §667 odst. 1 obč. zák. vzhledem k neexistenci nájemního vztahu nepřipadá v úvahu, je správný. Pokud by nájemní vztah existoval, řídily by se nároky speciálním ustanovením §13 zákona č. 116/1990 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, takže jím upravené nároky oprávněných osob nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení, a to ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním. Tento závěr je plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 751/99, a ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3000/99) a nemůže činit rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud dále k závěru, že není otázkou zásadního právního významu ani dovolatelem položená otázka k použití analogie zákona, konkrétně použití ustanovení §667 obč. zák. na vztah obdobný vztahu nájemnímu. Analogická aplikace určitého ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav předpokládá, že na něj nelze aplikovat určité ustanovení zákona přímo a že neexistuje ani jiné ustanovení, jež by mohlo být přímo aplikováno, tedy že právní situaci, jež v konkrétním případě nastala, zákon výslovně neupravuje, nýbrž řeší situaci pouze obdobnou. Analogie zákona je proto přípustná jen v těch případech a v tom rozsahu, v jakém zákon neobsahuje vlastní právní úpravu. Pokud však na daný případ určitá právní norma dopadá přímo, je třeba podle ni uplatněný nárok posoudit. V takovém případě nelze výkladem jiné právní normy či za použití analogie legis zakládat jiné nároky mimo rámec zákonné úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2091/97). V dané věci je úprava nájmu a podnájmu nebytových prostor upravena zvláštním zákonem, jak je výše zdůvodněno. Proto v dané věci, kdy je na místě přímá aplikace zákona, nepřichází analogie v úvahu. Otázka pro užití analogie vznesená dovolatelem není otázkou zásadního významu, neboť její řešení je v souladu s dosavadní judikaturou.
Dovolací soud se dále zabýval dovolatelem vznesenou otázkou ohledně nemožnosti promlčení nároku, a to ani podle §107 odst. 3 obč. zák.. Na promlčení práva (nároku) se v posuzovaném případě vztahuje výslovná úprava promlčení při bezdůvodném obohacení, obsažená v ustanovení §107 obč. zák., neboť se v dané věci jedná o plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. §451 odst. 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, jak správně již dovodil odvolací soud. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pochybil při posouzení vznesené námitky promlčení jako důvodné, když z obsahu spisu vyplývá, žalobce nejpozději 1. 7. 1994 mohl vědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo za něj odpovídá a přitom uplatnil svůj nárok až 7. 7. 1997. Na uvedené právní posouzení nemá vliv obsah dodatku č. 1 k nájemní smlouvě sepsaný dne 4. 10. 1995, neboť samotná smlouva byla správně posouzena odvolacím soudem za neplatnou, a po 1. 7. 1994 ani žádné náklady na stavební úpravy v pronajatých prostorách již žalobce nevynakládal /podle jeho vlastní výpovědi měly být stavební úpravy předmětných nebytových prostor prováděny v r. 1992, 1993 a v první polovině roku 1994/. Odvolací soud správně dovodil, že na daný případ se nevztahuje ust. §107 odst. 3 obč. zák., vylučující jednostranné uplatnění námitky promlčení. Podle §107 odst. 3 obč. zák., jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. O takovou situaci však u nároku uplatněného žalobcem nejde, jím tvrzená plnění nebyla uskutečněna na základě neplatné smlouvy, ale jeho jednostranným konáním, proto promlčení bylo možno uplatnit jednostranně a odvolací soud správně aplikoval na daný případ ust. §100 odst. 1 obč. zák. Závěr odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. Judikát č. 26/1975 Sb. Rc., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1984 sp. zn. 3 Cz 20/84, publik. ve Výběru rozhodnutí a stanovisek č. 3/1986).
Dovolací soud nemohl považovat za otázku zásadního významu ani otázku položenou dovolatelem k aplikaci ust. §136 o. s. ř. Otázkou, která má po právní stránce zásadní význam, je jen taková otázka, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Pokud tedy dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem uplatněný nárok není důvodný, pak je bez právního významu řešení otázky určení výše nároku.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolaní proti napadenému rozsudku není podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobce na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2001
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á , v.r.
předsedkyně senátu