ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.423.2001.1
sp. zn. 33 Odo 432/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. E.T., a 2) V.H., o 18.888,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 106/2000, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2001, č.j. 16 Co 66/2001-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 2. 2001, č.j. 16 Co 66/2001-32, odmítl odvolání první žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2000, č.j. 7 C 106/2000-23, jímž byla žalovaným stanovena povinnost zaplatit žalobci 18.888,- Kč s 26 % úrokem od 16.10.1997 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé. Odvolací soud uzavřel, že věcnému projednání odvolání brání skutečnost, že bylo podáno až po uplynutí odvolací lhůty.
Usnesení odvolacího soudu napadla první žalovaná - s výslovným odkazem na dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř. - dovoláním. Je přesvědčena, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, jí byla odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud se podle jejího názoru dopustil nesprávného postupu tím, že v důsledku odmítnutí odvolání věcně neprojednal, soud prvého stupně pak tím, když vydal rozsudek pro zmeškání, aniž byly naplněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Při posuzování včasnosti odvolání žalované vycházel odvolací soud nesprávně ze skutkového zjištění, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 7 C 106/2000-23 z 8. 11. 2000 jí byl doručen postupem podle §47 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná namítá, že na obálce, v níž jí byl rozsudek soudu prvního stupně doručen, není záznam o tom, že dne 8. 12. 2000 došlo k uložení listovní zásilky na poště, chybí zde rovněž údaje o postupu pošty, který uložení zásilky předcházel. Přední strana obálky, tj. doručenka obsahuje pouze data 7. 12. a 8. 12. a nečitelné poznámky, „záznam o uložení zde není a oznámení o opětovném doručení zásilky není nijak doloženo ani soudu, ani žalované“. Podle dovolatelky je proto namístě vztáhnout okamžik doručení ke dni 27. 12. 2000, kdy si předmětnou zásilku na poště fakticky převzala, a závěr odvolacího soudu o opožděnosti jejího odvolání je nesprávný. Z uvedených důvodů navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (první žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. dovolání přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné tehdy, trpí-li řízení některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečností). Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. se první žalovaná výslovně dovolává tvrzením, že jí v důsledku nesprávného posouzení otázky doručení rozsudku soudu prvního stupně a vydáním rozsudku pro zmeškání byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení“). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu \"průběh řízení\" pro řízení v prvním stupni k označení Hlavy první Části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o. s. ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v Hlavě čtvrté, Části třetí o. s. ř.; obdobně se řízení o odvolání (Hlava první Část čtvrtá o. s. ř.) člení na „řízení u odvolacího soudu\" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o. s. ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o. s. ř. - průběh odvolacího řízení) a na „rozhodnutí o odvolání\" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o. s. ř.) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soud ČR z 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Ve smyslu shora uvedeného výkladu lze uzavřít, že hodnotící úsudek o možnosti vydat rozsudek pro zmeškání projevený v rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i hodnotící úsudek o opožděnosti odvolání projevený v rozhodnutí odvolacího soudu nejsou nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod č. 42); dovolatelka ve skutečnosti brojí proti výsledku řízení před soudy obou stupňů a nezpochybňuje tedy postup soudů, který rozhodnutím předcházel, nýbrž rozhodnutí samotná. Jelikož s jinými „postupy“ soudu není zmatečnost řízení spojována, dovolací soud uzavírá, že vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. řízení zjevně netrpí. Existence dalších vad podřaditelných ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolatelkou namítána a z obsahu spisu ani nevyplývá. Lze tak uzavřít, že řízení není postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
54
Argument, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z „nesprávného skutkového zjištění“, je pro dovolací řízení bezcenný, když skutkový stav věci lze v dovolacím řízení zpochybnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod, jemuž dovolatelkou formulované tvrzení stejně neodpovídá, se navíc pojí s dokazováním skutečností mezi účastníky sporných (se zjišťováním skutkového stavu), jímž šetření o okolnostech doručení není.
Po obsahové stránce, argumentem o pochybení soudu v řešení otázky, kdy byl rozsudek doručen zástupkyni žalovaného (to jest o pochybení při šetření podmínek doručení), vystihla dovolatelka dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud při odmítnutí odvolání vycházel z údajů na doručence, z nichž vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně jako písemnost určená do vlastních rukou byl první žalované, JUDr. E.T., zaslán na adresu D. u T., a po výzvě ze dne 7. 12. 2000 byl dne 8. 12. 2000 uložen na poště; jeho převzetí dne 21. 12. 2000 stvrdila adresátka podpisem na doručence. Námitky dovolatelky, že z doručenky nevyplývá, kdy byla zásilka uložena na poště, nejsou opodstatněné. Na doručence je pod textem objasňujícím pravidla doručování do vlastních rukou zřetelně zaznamenáno, že výzva s oznámením o novém pokusu o doručení byla učiněna dne 7. 12. 2000 a po jeho marném uskutečnění byla listovní zásilka obsahující rozsudek soudu prvního stupně uložena na poště dne 8. 12. 2000.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž to stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 věty první o. s. ř. se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Je-li písemnost určená do vlastních rukou účastníka doručována prostřednictvím pošty (§45 o. s. ř.), prokazuje místo, den a způsob doručení doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílateli (soudu). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že doručenka je listinou, která má povahu listiny veřejné a která se od listin soukromých liší - ve shodě s §134 o. s. ř. - svou důkazní silou; potvrzuje totiž, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod pořadovým číslem 127).
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela předepsaný postup. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, je účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení; není-li totiž prokázán opak, potvrzuje doručenka pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř.).
Skutečnost, že na zadní straně obálky, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně doručen, nejsou uvedeny údaje o výzvě a o uložení zásilky, není pro posouzení věci relevantní, obsahuje-li tyto údaje doručenka. Námitka první žalované, že na doručence se nacházejí pouze údaje „7. 12. a nečitelná poznámka a 8. 12. a nečitelná poznámka“, z nichž nelze dovodit, zda byl dodržen postup stanovený pro doručení zásilky určené do vlastních rukou, není opodstatněná. Z doručenky založené ve spise je zcela zřejmé, že výzva s oznámením o dalším pokusu o doručení byla učiněna dne 7. 12. 2000 a že písemnost byla na poště uložena dne 8. 12. 2000 s tím, že adresátka byla vyzvána k jejímu vyzvednutí.
Pokud dovolatelka v dovolání zpochybňuje, že poštou nebyl dodržen postup při doručování stanovený §47 odst. 2 o. s. ř., nepodložila svá tvrzení žádnými důkazy k jejich prokázání. Navíc nelze přehlížet skutečnost, že straně jedné sice dovolatelka namítá, že nebyla poštou vyrozuměna o uložení zásilky na poště, na straně druhé však sama v dovolání přiznává, že si listovní zásilku na základě oznámení pošty o uložení zásilky osobně na poště dne 21. 12. 2000 vyzvedla. Vyzvedla-li si dovolatelka dne 21. 12. 2000 listovní zásilku osobně na poště, musela být o její existenci poštou informována.
Podle ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Odvolací soud v posuzovaném případě nepochybil, dovodil-li, že lhůta k odvolání počala běžet ode dne doručení, kterým je v souladu s fikcí uvedenou v ustanovení §47 odst. 2 třetí den od uložení zásilky. Bylo-li takto rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelce v souladu s uvedenou fikcí doručeno v pondělí 11. 12. 2000 a patnáctidenní lhůta uplynula v druhý svátek vánoční dne 26. 12. 2000, je posledním dnem lhůty k podání odvolání středa 27. 12. 2000 a odvolání první žalované, podané na poštu dne 28. 12. 2000, bylo odvolacím soudem správně jako opožděné v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.
55
V mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním napadené usnesení přezkoumat, je právní posouzení věci odvolacím soudem správné; v důsledku toho je správné i usnesení, které na něm spočívá a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 1, věty před středníkem, o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.. Žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalovaná na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu