ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.563.2001.1
sp. zn. 33 Odo 563/2001-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce G.A., zastoupeného advokátem, proti žalované M.H., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 215/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2001 č. j. 5 Co 1121/2001-117, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 17. ledna 2001 č. j. 6 C 215/2000-79 zamítl žalobu na zaplacení částky 110 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako věřitel uzavřel dne 30. 9. 1997 se žalovanou jako dlužnicí smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil žalované částku 160 000 Kč. Soud vzal za prokázané, že žalovaná žalobci vrátila dne 20. 1. 1998 částku 50 000 Kč, neboť svoje tvrzení doložila příjmovým pokladním dokladem podepsaným oběma účastníky. Další platbu žalované ve výši 50 000 Kč z května 1998 měl soud za prokázanou účastnickou výpovědí žalované, svědeckou výpovědí ing. P.S., který jako obchodní partner žalobce potvrdil výpověď žalované, že žalobce při přijímání hotovostí nevystavoval a nepodepisoval doklady o přijetí peněz, svědeckou výpovědí pracovnice žalobce E. K., která potvrdila výpověď žalované, že žalobce si zapisoval převzetí peněžních částek do svého sešitu, který měl v dispozici pouze on. Poslední platba žalované žalobci převzatá jeho synovcem V. A. ve výši 10 000 Kč byla podle závěru soudu prvního stupně prokázána výpovědí prodavačky žalované V.H., která byla přítomna předání uvedené částky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 6. 2001 č. j. 5 Co 1121/2001-117 potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně do částky 50 000 Kč s příslušenstvím a v ostatním rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav v části týkající se vrácení části půjčky žalovanou dne 20. 1. 1998. Ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně, že ohledně uvedené částky dluh žalované zanikl splněním podle §559 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ještě před jeho splatností. Jako důvodné shledal odvolání v té části, pokud je napadáno zjištění týkající se zaplacení dalších splátek ve výši 50 000 Kč v květnu 1998 a 10 000 Kč v roce 1998, neboť soud prvního stupně opomenul zjistit, kdy se tak přesně stalo, a to s ohledem na nezbytnost právního posouzení úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvody v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s . ř]. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky 50 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení. Dovolatel uvedl, že „z provedeného dokazování vyplývá jiný skutkový stav, než na jehož základě soud rozhodl“, neboť z předložených listinných důkazů lze přesvědčivě dovodit existenci půjčky, jejíž plnění je předmětem tohoto sporu, vedle půjčky ve výši 50 000 Kč poskytnuté společností M.., spol. s r. o., zastoupené dovolatelem, jako věřitelem společnosti M. s. r. o., zastoupené žalovanou, jako dlužníkem. Platba částky 50 000 Kč žalovanou dovolateli dne 20. 1. 1998 představovala podle tvrzení dovolatele plnění společnosti M., s. r. o. na uvedenou půjčku, nikoliv na půjčku, jež je předmětem tohoto sporu. Dovolatel se nemůže spokojit s hodnocením důkazů oběma soudy, které podle jeho názoru porušily zásady hodnocení důkazů vymezené v §132 o. s. ř., a domnívá se, že „soud se dopustil logické chyby, když uvěřil tvrzením žalované, když z nich samých lze přesvědčivě dovodit, že na půjčku nezaplatila kromě nesporných 50 000 Kč ničeho.“ Jako nevěrohodnou hodnotí žalobce výpověď svědkyně V.H. přítomné zaplacení poslední splátky 10 000 Kč. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v převážné míře dovolání obsahuje výtky vůči rozhodnutí odvolacího soudu, které jsou stejného, popřípadě obdobného charakteru jako výtky a námitky, které byly obsahem odvolání žalobce a spočívají v odlišném pohledu žalobce na provedené důkazy, jejich hodnocení a zjištění skutkového stavu. Žalovaná se domnívá, že v této části řízení soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu s normami práva procesního. Dovolání žalobce by mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti se pak úvahy mohou týkat pouze toho, zda byla správně a přiléhavě užita norma, a to konkrétně občanský zákoník a zejména pak ustanovení §559 odst. 1, tedy otázka zániku dluhu jeho splněním. Soudy posoudily tuto otázku v souladu s hmotným právem. Dovolání tedy není přípustné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže bylo podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je přípustnost dovolání stanovena v případě rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Žádný z uvedených případů v dané věci nenastal.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. dovolání dále přípustné v případech, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Právě z tohoto ustanovení vyvozuje dovolatel v daném případě přípustnost dovolání. O rozhodnutí odvolacího soudu zásadního významu pro právní stránce jde podle §237 odst. 3 o. s. ř. tehdy, řeší-li právní otázku (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě dovolatel sice ve věci přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání však směřuje proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Nelze tedy dovodit, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části má po právní stránce zásadní význam a přípustnost dovolání není tedy dána ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože v projednávané věci nejsou zákonné předpoklady přípustnosti dovolání splněny, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. v rozhodnutí o věci (odvolací soud zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu