ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.679.2001.1
sp. zn. 33 Odo 679/2001-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P.V., zastoupeného advokátem, proti žalované R.V., o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 169/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2000 č.j. 44 C 782-99-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolacího rozsudkem ze dne 10. dubna 2000 č.j. 44 Co 782/99-49 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. března 1999 č.j. 4 C 169/96-26, jímž byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalované byla stanovena povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu zde specifikovaného obsahu, a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání, resp. rozhodl, že dovolání se nepřipouští.
Shodně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovaná s ním uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě kupní v žalobě specifikovaného obsahu. Otázku důkazního břemene, kterou žalobce navrhl podrobit přezkumu v dovolacím řízení, odvolací soud neshledal zásadně právně významnou, a proto nepřipustil dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, když dovodil, že „ověřenou fotokopií není prokázáno, že by byla uzavřena smlouva, pod kterou je umístěn podpis smluvní strany – odpůrkyně“. Žalobce je přesvědčen, že předložení ověřené fotokopie znamená totéž, jako by byl předložen originál listiny. Soudy proto měly dovodit, že tvrdí-li žalovaná, že smlouvu neuzavřela, neunesla v tomto směru břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Žalobce připomíná, že k prokázání toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní volil cestu „skrze ověřenou fotokopii“, aby jako svědkyně nemusela vypovídat jeho manželka a matka žalované, která chování žalované těžce nese a výslech by pro ni znamenal nadměrnou psychickou zátěž. Domnívaje se, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky k tomu, aby dovolací soud vyslovil ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. přípustnost dovolání, navrhl žalobce, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty nejsou v daném případě dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v posuzované věci), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Ani o jeden z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
Protože žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku navrhl připuštění dovolání, maje zato, že otázka „posouzení důkazního břemene je otázkou zásadního právního významu„, a odvolací soud tomuto jeho návrhu nevyhověl, je namístě uvážit přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž – vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. – již pouze důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nastává až tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce význam skutečně má. Zda jde o takové rozhodnutí řeší odvolací soud jako otázku předběžnou (nevydává o tom žádné rozhodnutí) a kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
I když žalobce výslovně uvádí, že dovolání podává z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy proto že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soudu, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházely. Je přesvědčen, že především listinnému důkazu – fotokopii smlouvy o smlouvě budoucí – měly soudy přiznat jinou důkazní hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti) i pravdivosti, případně věrohodnosti, nežli ve skutečnosti učinily; podle dovolatele měly soudy s podporou zmíněného listinného důkazu uvěřit jeho tvrzení, že se žalovanou uzavřel dne 24. 2. 1997 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, tedy že soudy měly v návaznosti na jiné hodnocení listinného důkazu následně odlišně vyhodnotit kontradiktorní tvrzení žalobce a žalované z hlediska pravdivosti, resp. věrohodnosti. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Tím, že dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů a namítá, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, resp. uvěřit jeho tvrzení podpořenému listinným důkazem (úředně ověřenou fotokopií smlouvy) a neuvěřit tvrzení žalované, že smlouvu o budoucí smlouvě kupní neuzavřela, nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Je tak nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu