ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.704.2001.1
sp. zn. 33 Odo 704/2001-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Z.I., s. r. o. zastoupeného advokátem, proti žalovanému P.D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 53.379,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 189/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 1998, č. j. 10 Co 193/98 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 5. 1. 1998 č. j. 15 C 189/97 - 22 uložil žalovanému zaplatit žalobci 42.325,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 11.054,- Kč; výrokem II. uložil žalobci odevzdat žalovanému zboží do 28 dnů od připsání kupní ceny na účet žalobce a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 5. 11. 1994 kupní smlouvu podle §588 obč. zák., jednalo se o prodej zboží na objednávku podle §613 obč. zák. a žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil. Soud dospěl k následujícím závěrům: Není právně relevantní, je-li na smlouvě uvedeno datum 7. 11. 1994, bylo-li prokázáno, že k uzavření smlouvy došlo dne 5. 11. 1994. Podle §145 odst. 1 obč. zák., ve znění k datu uzavření smlouvy, je zakoupení spotřebních předmětů i vyšší hodnoty běžnou záležitostí, proto není rozhodující, že s uzavřením smlouvy nesouhlasila manželka žalovaného. Žalobcem podaná informace žalovanému o možnosti uzavření půjčky s Č.s. pro nákup zboží na objednávku, není důvodem uplatnění relativní neplatnosti smlouvy pro omyl podle §49a obč. zák. Smlouva nebyla žalovaným platně zrušena, když jednostranné oznámení zrušení smlouvy nebylo ve smlouvě sjednáno jako platné odstoupení od smlouvy podle §48 obč. zák. Důvod pro odstoupení nebyl dán ani podle §597 odst. 2 obč. zák., jestliže žalovaný zboží nezaplatil a nepřevzal. Soud uzavřel, že smlouva není neplatná ani podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, proto má žalobce nárok na zaplacení sjednané ceny zboží i smluvní pokuty platně sjednané ve smyslu §544 obč. zák., když žalovaný nezačal ve sjednané lhůtě splácet kupní cenu.
K odvolání žalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 26. října 1998, č. j. 10 Co 193/98 - 37 rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolaní. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a učinil závěr, že smlouva nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, žalovanému proto nevzniklo právo odstoupit od smlouvy ani podle §49 obč. zák. Smlouva není relativně neplatná podle §40a obč. zák. z důvodu nesouhlasu manželky s touto smlouvou, neboť podle §145 obč. zák. je zakoupení spotřebních předmětů i vyšší hodnoty běžnou záležitostí, jak uzavřel soud prvního stupně, a mimoto předmětný tvrzený důvod neplatnosti by mohla uplatnit pouze manželka žalovaného, která sice podala u soudu příslušný návrh na určení relativní neplatnosti, ale řízení bylo v důsledku zpětvzetí jejího návrhu zastaveno. Žalovaný sám není aktivně legitimován se této relativní neplatnosti dovolávat. Smlouva není neplatná ani podle §37 odst. 2 obč. zák., protože předmětem smlouvy není plnění nemožné. Žalovaný neposkytl žalobci podle platné smlouvy žádnou platbu a podal-li žalobce návrh na zaplacení kupní ceny až po splatnosti celého dluhu, je správný závěr soudu prvního stupně, když přepočetl kupní cenu dle kursu v době splatnosti celé kupní ceny.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm.d), c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za otázky zásadního významu považuje:
1) Význam dohody o kursu valuty jako součásti smluvního ujednání o ceně.
2) Právní následky porušení zákonné povinnosti podnikatele předložit předem text typové smlouvy ke schválení (§23 zák. č. 634/1992 Sb.).
Dovolatel namítá, že smluvní text smlouvy přesně stanoví postup stanovení kupní ceny za použití kursu valuty – prodej v den placení zálohy, přičemž tento kurs je součástí dohodnutého postupu stanovení kupní ceny, proto nemůže být nahrazen kursem jiným. Závěr soudu, který ignoruje zásadní ekonomický rozdíl mezi kursem valutovým a devizovým, pak považuje dovolatel za nesprávný, který zároveň vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť při výpočtu ceny nebyla doložena rozhodující skutečnost (kurs valuty – prodej Č.). Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval právním posouzením platnosti, případně relativní neplatností smlouvy, z hlediska skutečnosti, že žalobce použil typové smlouvy, aniž by bylo prokázáno, že tato byla schválena příslušným orgánem státní správy podle §23 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Dovolatel má za to, že i kdyby protizákonné použití typové smlouvy nezpůsobilo neplatnost smlouvy, bylo povinnosti soudu zabývat se platností těch ujednání smlouvy, která znevýhodňují spotřebitele, zejména nebývale dlouhým odložením povinnosti prodávajícího plnit, a neodůvodněně vysokou smluvní pokutou. Dále namítl, že některá ustanovení smlouvy, jako např. ustanovení o kursu a smluvní pokutě není možno vykládat tak, že jsou součástí smluvního projevu účastníků, jelikož pouze oznamovacím způsobem konstatují nějaký stav, jsou pouze jednostranným upozorněním prodávajícího kupujícímu, přičemž ani podpis kupujícího pod takovým ustanovením nelze považovat za vyjádření souhlasu, nýbrž za vyjádření, že byl žalovaný o uvedených skutečnostech informován. Žalovaný nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva není neplatná podle §49a obč. zák. Dovolatel považuje nepravdivé ujišťování žalobcem o možnosti získat půjčku na objednané zboží za uvedení žalovaného v omyl, jež byl pro uskutečnění koupě rozhodující, neboť bez tohoto ujištění by žalovaný smlouvu nepodepsal, proto měl soud na daný případ aplikovat §49a obč. zák. o neplatnosti právního úkonu. V souvislosti s prokázáním skutečnosti o uvedení žalovaného v omyl považuje dovolatel za pochybení soudu, že nepřihlédl k výpovědi svědkyně J.D. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.”) - srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a ty v daném případě z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, případně jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu „Právní rozhledy”, příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu „Soudní judikatura”).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podal blíže nespecifikovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl; je proto namístě zkoumat přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Otázka dovolatele položená v dovolání pod bodem 1) : „Význam dohody o kursu valuty jako součásti smluvního ujednání o ceně.“, byla již judikaturou vyřešena. Sjednání kupní ceny způsobem, že cena vyjádřená v kupní smlouvě v německých markách se v den splatnosti přepočte podle kurzovního lístku Č.n.b. z německé marky dohodnutým kursem na české koruny, je způsobem sjednání kupní ceny, kterou žádný právní předpis nezakazuje. Dohoda o kursu je při tomto způsobu stanovení kupní ceny tedy významná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1044/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura roč. 1998, sešit 2 a ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2356/99). Otázka byla již judikaturou řešena a v této otázce je judikatura ustálená. Dovolatelem položená otázka není otázkou zásadního významu a nesplňuje tak podmínku přípustnosti dovolání z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. V případě, že dovolatel položenou otázkou směřoval k posouzení významu dohody o kursu v dané konkrétní dohodě uzavřené mezi účastníky, pak závěr o sjednaném kursu není závěrem právním, nýbrž závěrem o skutkových zjištěních. Posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují.
V posuzovaném případě dovolatel dále pod bodem 2) navrhl, aby bylo připuštěno dovolání k řešení otázky zásadního právního významu, kterou formuloval následovně: „Právní následky porušení zákonné povinnosti podnikatele předložit předem text typové smlouvy ke schválení (§23 zák. č. 634/1992 Sb.)”.
Předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam je mimo jiné to, že jde o právní otázku v tomto rozhodnutí řešenou. V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázku, tak jak ji dovolatel formuloval, odvolací soud neřešil a nemá tedy pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Právní následky porušení zákonné povinnosti podnikatele předložit předem text typové smlouvy ke schválení řeší přímo zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který taxativně vymezuje orgány, jež provádějí dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem, a mohou za takové porušení zákona ukládat pokuty. Právní následky porušení povinnosti podnikatele předložit předem text typové smlouvy ke schválení je ale právně irelevantní pro právní posouzení platnosti smlouvy.
Podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka směřující proti nesprávnému posouzení důkazů, konkrétně výpovědi svědkyně J.D. a J.Č., neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, která přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolaní proti napadenému rozsudku není podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel použil v dovolání formulaci, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí i dalšími vadami a směřoval tak k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pak je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné /§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř./. Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalovaný netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalovaný na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2001
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á, v. r.
předsedkyně senátu