ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.764.2001.1
sp. zn. 33 Odo 764/2001-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce M.S., zastoupeného advokátem, proti žalované Š.H., zastoupené advokátem, o 183.533,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 16/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2001 č.j. 30 649/2000-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.085,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. L.M., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 183.533,- Kč s tím, že tuto částku žalované v průběhu roku 1996 postupně půjčil a žalovaná mu ji přes řadu upomínek nevrátila.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 22. března 2000 č.j. 11 C 16/99-48 stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci 186.533,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení a na nákladech řízení 42.314,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Usnesením ze dne 29. května 2000 doplnil zmíněný rozsudek o výrok, jímž uložil žalované, aby České republice na účet Okresního soudu Praha – východ zaplatila na nákladech řízení 2.247,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2001 č.j. 30 649/2000-91 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že výši nákladů stanovil částkou 42.464,- Kč, jinak jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná „k Vrchnímu soudu prostřednictvím okresního soudu Praha – východ“ dovolání, v němž s výslovným odkazem na ustanovení §241 odst. 2 (správně 3) písm. c/ o.s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází se skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná je přesvědčena, že v řízení prokázala, že si od žalobce žádný finanční obnos nevypůjčila a že pokud žalobce hradil fakturované částky, činil tak v rámci společného podnikání účastníků. Navrhla, aby „dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Argumentaci žalované obsaženou v dovolání považuje za účelovou. Nadále trvá na tom, že žádnou smlouvu o sdružení, tichém společenství či jinou podobnou smlouvu se žalovanou neuzavřel, nikdy se žalovanou společně nepodnikal a proto mu žádné závazky z podnikání nevznikly.
Nejvyšší soud České republiky, který je s účinnosti od 1. ledna 1996 soudem dovolacím (§10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání jen ve třech případech.V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnost dovolání opřít nelze. Odvolací soud - pokud jde o rozhodnutí ve věci samé - potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně podle §239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaná před vyhlášením potvrzujícího výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích §239 odst. 2 o.s.ř.
Ani v části, jíž dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, není dovolání přípustné.
Výroky o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů mají povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. Jak již bylo shora zmíněno, existence vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyla zjištěna, ani namítána. Co do výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o potvrzující usnesení ve věci samé), ani ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť patří mezi ta měnící usnesení, u nichž citované ustanovení (srov. jeho část za středníkem) přípustnost dovolání výslovně vylučuje. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle §238a a §239 o.s.ř. přípustné proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání žalované jako nepřípustného; Nejvyšší soud – aniž se zabýval věcnými námitkami v dovolání snesenými – je proto podle §243b odst. 4 věty první o.s.ř. a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které sestávají z odměny advokáta za řízení o dovolání ve výši jedné čtvrtiny sazby, tj. v částce 8.010,- Kč (srov. část dvanáctá, hlava první zákona č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud mu podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) uložil, aby žalobci tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu