ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.108.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 108/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2001 stížnost obžalovaného F. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 2 Ntv 24/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaného F. P. do 14. 10. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost, a to jednak sám a jednak prostřednictvím své obhájkyně.
V odůvodnění stížnosti zpracovaném jeho obhájkyní jsou odmítány vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., které jsou u obžalovaného v napadeném usnesení shledávány. Jednání obžalovaného, které vedlo k jeho vzetí do vazby, nemůže být automaticky vztahováno na dobu po jeho případném propuštění z vazby na svobodu, neboť na něj mělo určitý vliv samotné trestní stíhání i pobyt ve vazbě. Bydlení v pronajatém bytě samo o sobě trestné není, naopak podnájem bytu na základě smlouvy je zákonným právním titulem k bydlení. Za nelogický je označován i předpoklad, že by obžalovaný na svobodě v trestné činnosti pokračoval a vystavoval se riziku dalšího trestního stíhání. Poukazováno je i na ztrátu jeho kontaktu s nezletilou dcerou a starou matkou, která potřebuje cizí pomoc. Za důvod prodloužení vazby obžalovaného nelze pokládat ani hrozbu uložení vysokého trestu odnětí svobody, neboť z dosud provedeného dokazování nevyplývá odůvodněnost přísnější právní kvalifikace podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. a v této souvislosti je třeba poukázat i na zásadu presumpce neviny. Dále je namítáno, že s ohledem na složitost dokazování nelze vyloučit neskončení věci ani v prodloužené vazební lhůtě a je proto třeba se zabývat otázkou, zda nemožnost provedení některých důkazů má sloužit jako důvod pro prodlužování vazby obžalovaného, tedy k jeho tíži. Složitost procesu proto nelze hodnotit jako okolnost, kterou by bylo možno považovat za závažný důvod pro prodloužení vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. V závěru proto navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a návrh na prodloužení vazby obžalovaného byl zamítnut.
Obžalovaný F. P. v odůvodnění stížnosti poukazuje na podrobnosti dokazování v průběhu hlavního líčení, z čehož dovozuje závěry o své nevině a žádá, aby Nejvyšší soud podrobně přezkoumal spisové materiály, zejména svědecké výpovědi učiněné před soudem.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.
Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v tomto typu rozhodování o důvodnosti prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. nepřezkoumává veškeré řízení, které ve věci dosud proběhlo, jako např. úplnost provedených důkazů nebo jejich průkaznost z hlediska možného posouzení viny či neviny obžalovaného, bezvadnost postupu orgánů přípravného řízení při opatřování či zajišťování jednotlivých důkazů apod. To vše je v této fázi trestního stíhání plně v kompetenci soudu prvního stupně. Případnými námitkami obžalovaného v tomto směru se tudíž bude muset zabývat Městský soud v Praze. Nejvyšší soud je z titulu postavení stížnostního soudu v tomto řízení povinen posoudit, zda rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky je v souladu se zákonem.
Podle obsahu předloženého trestního spisu i napadeného usnesení vrchního soudu je obžalovaný stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit v letech 1998 až 1999 čtyřicetidvěma útoky, kdy prodával pervitin jiným osobám, z toho ve dvou případech osobám mladším 18 let. Ve společném řízení jsou s ním stíhány další dvě osoby.
Do vazby byl obžalovaný vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 214/99 se započtením vazby od 14. 7. 1999 ve 21.56 hod., z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a v současnosti se ve vazbě nachází pouze z důvodů podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby nad základní dvouletou lhůtu byl podán ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchní soud nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obžalovaného prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány i podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř.
Není pochyb o tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Jmenovaný je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin (viz §41 odst. 2 tr. zák.) a hrozí mu uložení citelného trestu odnětí svobody. K argumentu obhájkyně obžalovaného o nedůvodnosti použití přísnější právní kvalifikace oproti původně podané obžalobě lze uvést, že dokazování v řízení před soudem prvního stupně dosud nebylo zdaleka skončeno, když ještě zbývá vyslechnout přibližně tři čtvrtiny navrhovaných svědků. Trestní stíhání proti obžalovanému je vedeno opodstatněně a uložení vysokého trestu mu tudíž důvodně hrozí. To spolu s okolností, že se obžalovaný nezdržoval na adrese na níž byl oficiálně přihlášen k pobytu, ale bydlel jinde, na což poukázal již vrchní soud, vyvolává důvodnou obavu, že by se na svobodě mohl dalšímu průběhu trestního řízení, event. hrozícímu trestu vyhýbat tím, že uprchne nebo se bude skrývat. S vyjádřením opodstatněnosti této obavy nemá nic společného zásada presumpce neviny ani jinak ve své podstatě legální pronájem bytu obžalovaným na P. Institut vazby je zajišťovacím opatřením, které samo o sobě nepresumuje vinu obžalovaného, ale jeho posláním je zabránit obžalovanému v jednání, které je v jednotlivých vazebních důvodech popsáno. Útěkový důvod vazby je tak u obžalovaného dán i v tomto stadiu trestního řízení, stejně jako důvod vazby předstižné. Obžalovaný před svým zadržením po delší dobu nikde nepracoval a vzhledem k charakteru stíhaného jednání a dlouhodobosti jeho páchání je reálnou i obava, že by v něm na svobodě pokračoval, a to i jako ve zdroji svých příjmů. Proti argumentu obhájkyně obžalovaného o nelogičnosti takového předpokladu lze postavit protiargument, že je obecně nelogické dopouštět se jednání, o němž je známo, že je v rozporu se zákonem a vyvolat tak trestní stíhání své osoby a přesto k takové situaci v případě obžalovaného došlo. Nepříznivých důsledků, které podobné jednání může vyvolat ve vztahu k jeho rodině, si měl obžalovaný být dopředu dostatečně vědom. V uvedených směrech je proto nutno veškeré uplatněné námitky stěžovatele odmítnout.
Mimo existenci vazebních důvodů Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. V konkrétním případě je rozsah dokazování determinován charakterem stíhaného jednání, počtem útoků a tím i množstvím osob, které ještě bude nutné v řízení před soudem vyslechnout. Průběh dosavadního řízení není poznamenán žádnými nedůvodnými průtahy a lze proto uzavřít, že z výše naznačených objektivních důvodů nebylo možné trestní stíhání skončit ve dvouleté vazební lhůtě do 14. 7. 2001.
Napadené rozhodnutí vrchního soudu o prodloužení vazby obžalovaného lze označit za správné i z hlediska splnění zákonné podmínky spočívající v předpokladu, že by propuštěním obžalovaného na svobodu hrozilo zmaření nebo alespoň podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. V tomto ohledu je třeba vycházet z charakteru trestné činnosti, pro níž je obžalovaný stíhán, z poznatků k jeho osobě a zejména z ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle něj je účelem trestního řízení mj. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, přičemž provedené řízení musí též působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti. Těchto požadavků by v konkrétním případě nebylo možné dosáhnout, pokud by nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení, které se bude ve věci konat, a současně mu nebylo účinně zabráněno v dalším protiprávním jednání.
Lhůtu, o níž byla vazba obžalovaného prodloužena, lze označit za nutnou k dokončení dokazování v řízení před soudem prvního stupně a k vydání meritorního rozhodnutí. V tomto směru nelze rozhodnutí vrchního soudu taktéž nic vytknout.
Úvahami obhájkyně obžalovaného jdoucími nad rámec dosavadního prodloužení vazební lhůty do 14. 10. 2001 se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jsou v této fázi řízení předčasné.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům byl Nejvyšší soud nucen podanou stížnost jako nedůvodnou zamítnout podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec