ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.156.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 156/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 5. listopadu 2001 stížnost obžalovaného M. V., roz. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 2 Ntv 29/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 15/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze prodloužil napadeným usnesením podle §71 odst. 3 tr. ř. trvání vazby obžalovaného M. V. do 15. 1. 2002.
V zákonné lhůtě podal proti tomuto usnesení stížnost obžalovaný M. V., kterou odůvodnila jeho obhájkyně. Stížnostní námitky směřují do konstatovaných důvodů vazby, neboť dle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí formální, nezjišťuje skutečnou situaci a okolnosti týkající se jeho osoby, ani skutků, pro něž byl obžalován, jakož ani to, zda existují důvody, pro které nebylo možno skončit trestní stíhání ve dvouleté lhůtě. V případě, že bude z vazby propuštěn na svobodu, bude se zdržovat u své matky, což s ní již projednal. Pokud jde o skutek, který je v obžalobě označen jako trestný čin vydírání, maření výkonu úředního rozhodnutí a nedovoleného ozbrojování, nedopustil se ho. Pokud je obviněn z trestného činu loupeže, pak z jeho výpovědi vyplývá, že byl informován o tom, že má vyzvednout peněžní částku od majitele zastavárny s tím, že za tuto práci obdrží odměnu. To, že se jedná o trestný čin, mu došlo až na místě činu, přičemž on sám se aktivně nepodílel na jednání spoluobžalovaného P. Podle jeho názoru je rozhodnutí o prodloužení vazby formální, a vede k tomu, že orgány činné v trestním řízení nejsou motivovány k rychlému postupu při vyřizování vazebních věcí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal z podnětu podané stížnosti napadené usnesení v rozsahu §147 odst. 1 tr. ř., a to správnost všech jeho výroků, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z obsahu předloženého trestního spisu, obžalovaný M. V. je stíhán pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obžaloba byla podána dne 30. 3. 2001 Městskému soudu v Praze, který rozhodl ve věci usnesením ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 56 T 6/2001, tak, že věc vrátil podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 2 To 69/01 zamítnuta jako nedůvodná. Po došetření byla Městskému soudu v Praze podána nová obžaloba dne 16. 8. 2001, hlavní líčení bylo konáno ve dnech 7. 9. 2001, 10. - 14. 9. 2001 a dne 17. 10. 2001, kdy bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem. Obžalovanému M. V. byl při zpřísnění právní kvalifikace trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Věc je v současné době ve stadiu, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen, obžalovaný V., další tři spolupachatelé i státní zástupce si bezprostředně po jeho vyhlášení nepodali opravný prostředek, požádali o doručení rozsudku s tím, že své stanovisko sdělí v osmidenní zákonné lhůtě.
Obžalovaný M. V. byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. Nt 91/99, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., s vyznačením počátku vazby od 28. 9. 1999.
Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu Městského soudu v Praze byl Vrchnímu soudu v Praze předložen včas, při zachování lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného M. V. prodloužil do 15. 1. 2002.
S rozhodnutím Vrchního soudu v Praze je třeba souhlasit především v tom, že na straně obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Obava, že se bude obžalovaný skrývat, či uprchne v úmyslu hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody se vyhnout, je reálná. Obžalovaný před vzetím do vazby nikde nepracoval, v místě formálně vyznačeného trvalého bydliště se zdržoval sporadicky, a tato zjištění odůvodňují úvahu, že obžalovaný není kupř. existencí zaměstnání či jiné řádné pracovní činnosti k bydlišti vázán. Z obsahu spisu je dále patrno, že obžalovaný již byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro majetkovou i násilnou trestnou činnost, z posledního výkonu trestu byl propuštěn koncem měsíce srpna 1999, přičemž prvního útoku nyní posuzované trestné činnosti se měl dopustit dne 24. 9. 1999. V situaci, kdy výtěžek trestné činnosti byl zdrojem zajištění obživy obžalovaného, přičemž jeho sociální situace je nezměněna, nadto naznačená charakteristika obžalovaného ukazuje na vyšší míru rozhodnosti, s jakou si měl nezákonně opatřovat prostředky, a protože obžalovaný nemá ani jiný legální zdroj příjmů, je obava z pokračování v trestné činnosti reálná. Není tak pochyb o existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Stížnostní námitky obžalovaného, jež zpochybňují důvodnost užité právní kvalifikace činu, nemohly na těchto závěrech Nejvyššího soudu nic změnit, nepochybně se jimi bude zabývat odvolací soud v případě, že takovýto opravný prostředek proti vyhlášenému rozsudku bude obžalovaným podán.
Vrchní soud v Praze zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání s odpovídajícím závěrem, že v dosavadní zákonné lhůtě dvou roků nebylo možno trestní stíhání skončit ze závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Celkově byla doba dosavadního trestního stíhání primárně ovlivněna potřebou obsáhlého dokazování, značnou roztříštěností důkazů i okruhem subjektů, jejichž součinnost bylo nutno při dokazování zajistit. Délka trestního stíhání není důsledkem nějaké dlouhodobé nečinnosti orgánů trestního řízení nebo jejich liknavosti, ale rozsáhlostí trestné činnosti, jež byla všem pachatelům stíhaným ve společném řízení kladena za vinu a obtížností dokazování s tím spojeného. Je třeba naopak konstatovat, že postup nalézacího soudu byl velmi soustředěný, když ve velmi krátké době po nápadu obžaloby v této nelehké trestní věci vedl ke skončení věci rozsudkem. Námitka obžalovaného, že orgány činné v trestním řízení nebyly motivovány k rychlému postupu při vyřizování vazební věci tak z pohledu konkrétně učiněných zjištění v posuzované trestní věci není relevantní.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané trestné činnosti, způsobu, jakým měla být spáchána, následku, který tím měl vzniknout, jakož i k poznatkům, jež se váží přímo k osobě obžalovaného, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, který je ohrožen uložením citelného, byť nepravomocného, trestu.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného M. V. prodloužil. Bylo zohledněno, že charakter a složitost této trestní věci vyžadují, aby měl soud prvního stupně prostor k vyhotovení písemného rozhodnutí, jakož i v případě podání opravného prostředku některou ze stran i soud odvolací mohl ve věci učinit nezbytná opatření pro provedení odvolacího řízení. Doba do 15. 1. 2002 je uvedeným požadavkům zcela přiměřená. Ani v tomto směru Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení, když vazba byla prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud stížnost obžalovaného M. V. důvodnou a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 5. listopadu 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á