ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.17.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 17/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 6. února 2001 stížnost obviněného H. K., (vystupujícího také pod jmény A. I., B. K., H. K., A. K., J. K., identifikovaného v trestním spise fotografiemi, kriminalistickým popisem a daktyloskopickou kartou) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 2 Ntv 19/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 16/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením prodloužil Vrchní soud v Olomouci podle §71 odst. 3 tr. ř. trvání vazby obviněného H. K. do 30. 6. 2001.
V zákonné třídenní lhůtě podal proti usnesení stížnost obviněný K., kterou podrobně odůvodnil jeho obhájce. Poukázal na to, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1999, které nebylo obviněnému ani jeho obhájci dosud doručeno, byl zrušen odsuzující rozsudek nalézacího soudu a věc vrácena do stadia přípravného řízení. Zároveň vrchní soud jako soud odvolací rozhodl o tom, že obviněnému prodlužuje trvání vazby o čtyři měsíce. Podle názoru stěžovatele však odvolací soud k takovémuto rozhodnutí oprávněn nebyl, tím méně rozhodnutím, které mu nebylo doručeno, čímž mu tak neoprávněně bylo odepřeno právo proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek. V této souvislosti poukazuje na vyjádření krajského státního zástupce v Ostravě, který ve svém návrhu na prodloužení vazební lhůty z 8. 11. l999 uvádí, že k takovémuto prodloužení vazby nebyl vrchní soud věcně ani místně příslušným. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek soudu I. stupně, byla věc podle §191 odst. 2 tr. ř. vrácena do stadia přípravného řízení. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je věcně nesprávné. Kromě existence zákonného důvodu vazby je totiž nutno prokázat ještě i vážné důvody, v jejichž důsledku nebylo možno řízení ukončit, takže na rozhodování o prodloužení vazby je tedy nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě. Vrchní soud v Olomouci spatřuje takovýto důvod ve zpochybněných osobních údajích obviněného. To však podle stěžovatele neodůvodňuje další trvání vazby. Vzhledem k časovému odstupu jednoho roku, po kterou je obviněný od rozhodnutí odvolacího soudu do doby prodloužení vazby, stále ve vazbě, jde o dostatečně dlouhou dobu pro to, aby orgány činné v trestním řízení vyvrátily či potvrdily tvrzení obviněného, že není osobou, jež byla označována jako H. K., ale B. K. Tvrzení, že totožnost obviněného musela být složitě zjišťována, neobstojí, a podle stěžovatele jde pouze o průtahy subjektivního charakteru. Státní zástupce mohl podat obžalobu daleko dříve, než se tomu ve skutečnosti stalo, přičemž mohl být obviněný v obžalobě označen vyobrazením na fotografii a otiskem prstů. Tyto údaje mohly vést bezpečně k tomu, aby obviněný nebyl zaměněn s jinou osobou. Za tohoto stavu věci pak další trvání vazby považuje za nezákonné a proto navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno a aby byl propuštěn z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i tu část řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Krajskému soudu v Ostravě podal krajský státní zástupce dne 28. 5. 1999 obžalobu na H. K. a další dva spolupachatele, v níž byl H. K. obviněn z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestných činů nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 35 T 11/99, byl obviněný uznán vinným v rozsahu obžaloby s tím, že trestný čin loupeže byl posouzen jako čin zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, dále byl uložen i trest propadnutí věci. Z podnětu odvolání obviněného byl napadený rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 To 115/99, zrušen podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a podle §260 byla věc obviněného vrácena státnímu zástupci k došetření. Věc je v současné době ve stadiu po podání další obžaloby, k němuž došlo dne 28. 12. 2000.
Obviněný byl vzat do vazby na základě usnesení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. Nt 3075/99, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., s vyznačením počátku vazby dnem 18. 1. 1999. Dvouletá vazební lhůta končila dne 18. 1. 2001.
Více než patnáct dnů před uplynutím této lhůty v souladu s ustanovením §71 odst. 6 tr. ř. podal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, jako osoba k tomuto úkonu oprávněná (§71 odst. 5 tr. ř.), žádost o prodloužení trvání vazby.
Vrchní soud v Olomouci nepochybil pokud trvání vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužil.
Nejvyšší soud se ztotožnil závěry Vrchního soudu v Olomouci o opodstatněnosti dalšího trvání vazby obviněného H. K. z důvodů předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Vrchní soud především zcela oprávněně poukázal na skutečnost, že obviněný je cizím státním příslušníkem, přičemž na území České republiky se zdržoval přesto, že mu byl jiným českým soudem uložen vykonatelný trest vyhoštění. Obviněný se prokazuje větším počtem dokladů znějících na různá jména, jimiž prokazoval svou totožnost. S ohledem na zákonnou sazbu nejpřísnějšího trestného činu, pro který na něj byla podána obžaloba, je odůvodněn závěr, že se bude v obavě před hrozícím vysokým trestem trestnímu stíhání vyhýbat a průběh řízení, jež je proti němu vedeno tak mařit.
Existence některého z důvodu vazby uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 tr. ř. představuje pouze conditio sine qua non postupu podle §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že prodloužení vazby obviněného nad dva roky je v posuzovaném případě v souladu se zákonem. Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem nesmí spolu s vazbou v přípravném řízení trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Vrchní soud v Olomouci správně vycházel z toho, že s ohledem na charakter trestné činnosti, pro níž má být obviněný postaven před soud, a s přihlédnutím k potížím, které vznikly v souvislosti se zjišťováním identity obviněného, je na místě závěr, že propuštěním obviněného z vazby na svobodu by mohlo být přinejmenším podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je účelem trestního řízení mimo jiné i to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Výše uvedené skutečnosti s přihlédnutím k důvodu vazby, který u obviněného nadále trvá, zcela nepochybně opodstatňují naplnění této zákonné podmínky pro prodloužení vazby.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že splnění další zákonné podmínky postupu podle §71 odst. 3 tr. ř., t. j., že trestní stíhání nebylo možno skončit pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů, spatřoval vrchní soud v obtížnosti věci. Je třeba připomenout, že obviněný v souvislosti s odvolacím řízením u Vrchního soudu v Olomouci zpochybnil platnost osobních údajů v té podobě, jak byly prezentovány původní obžalobou a původně ve věci vydaným odsuzujícím rozsudkem. Vzhledem k tomu, že tuto obhajobu uplatnil až ve fázi odvolacího řízení, reagoval odvolací soud na tuto situaci pokynem k zjištění skutečné totožnosti obviněného, což vyvolalo potřebu vrátit věc do stadia přípravného řízení. Dokazování, které bylo zaměřeno na tuto oblast, vzhledem k faktu, že byla vyžadována mezinárodní právní pomoc, bylo časově náročné. V žádném případě však nelze konstatovat, že by v průběhu tohoto řízení docházelo k zaviněným časovým prodlevám, majícím svůj původ v nečinnosti či liknavosti postupu orgánů činných v trestním řízení. V dané věci byla akcentována snaha dopátrat se skutečné totožnosti obviněného a prověřit co nejpečlivěji údaje, které obviněný alternativně uváděl. Nebude tedy možno akceptovat stížnostní námitku obviněného o subjektivních důvodech na straně orgánů činných v trestním řízení, majících povahu neodůvodněných průtahů. Obdobně je třeba konstatovat, že i další námitka, stran nedoručení zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu, není relevantní, neboť z obsahu trestního spisu je patrno, že toto pochybení bylo později konvalidováno, a nadto bylo obviněným i jeho obhájcem uplatněno jako stížnost na procesní postup v řízení, jíž se zabývalo a posléze vyřešilo Nejvyšší státní zastupitelství.
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obviněného prodloužil. Bylo zohledněno, že ve věci bude nutno konat řízení před soudem prvního stupně a vymezen je i časový prostor pro případné řízení o opravném prostředku, bude-li vzhledem k povaze rozhodnutí, jež bude vydáno, některou ze stran podán. Doba do 30. 6. 2001 je uvedeným požadavkům přiměřená a není, jak je z předchozí věty patrno, vyhrazena jen pro řízení u nalézacího soudu. Ani v tomto směru tak Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení, když obviněnému byla vazba prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal stížnost obviněného H. K. důvodnou, proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. února 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. D. N.