ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.181.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 181/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2001 stížnost obžalovaného D. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 10 Ntv 19/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaného D. J. do 31. 3. 2002.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění odmítá, že by se trestné činnosti pro níž je stíhán dopustil. Dále poukazuje na pochybení jichž se policie v průběhu přípravného řízení dopustila a žádá, aby na tato pochybení ve svém postupu reagoval krajský soud. Rovněž popisuje průběh dosavadního řízení před soudem prvního stupně a vyslovuje názor, že ze strany soudu dochází k průtahům, a to rovněž tím, že nechce k hlavnímu líčení předvolat svědky, kteří s tím sami souhlasí. V závěru pak obžalovaný konstatuje, že neustálé odročování hlavního líčení nelze akceptovat ani jím odůvodňovat další trvání jeho vazby.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný D. J. je stíhán na základě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ústí nad Labem, pobočka v Liberci spolu se spoluobžalovaným J. R. pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Tato obžaloba byla u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci podána dne 26. 7. 2000. Hlavní líčení bylo nařízeno dne 3. 10. 2000, a to na dny 22. 11. až 24. 11. 2000. Vzhledem k tomu, že dne 20. 11. 2000 došla předsedovi senátu písemná omluva od obhájce obžalovaného D. J., v níž uvádí, že se k hlavnímu líčení z důvodu nemoci nedostaví a zároveň žádá o odročení hlavního líčení, byl jeho termín předsedou senátu přeložen na dny 28. 2. až 2. 3. 2001. V tomto termínu se hlavní líčení konalo, přičemž byli vyslechnuti obžalovaní, řada svědků a znalci. Protože se ale někteří svědci k hlavnímu líčení nedostavili (např. M. K.) a strany trvaly na jejich osobním výslechu, jakož i na výslechu dalších osob, které dosud v postavení svědků vyslechnuty nebyly (např. K. S.), bylo hlavní líčení odročeno na 17. 5. 2001. V tento den bylo v hlavním líčení pokračováno výslechem dalších svědků, ale pro nedostavení se svědků S. a K. muselo být opětovně odročeno, a to na 26. 9. 2001. Pro onemocnění předsedy senátu musel být následně termín hlavního líčení přeložen, a to na 9. 11. 2001. Protože podáním došlým soudu dne 7. 11. 2001 požádal obhájce obžalovaného J. R. o odročení hlavního líčení pro onemocnění obžalovaného, bylo hlavní líčení přeloženo na 15. 2. 2002. Mezitím předseda senátu podal k Vrchnímu soudu v Praze žádost o prodloužení vazby obžalovaného D. J. nad dva roky.
Výše jmenovaný obžalovaný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 24.11.1999, sp. zn. 20 Nt 298/99, a to z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., přičemž jeho osobní svoboda byla omezena dne 22. 11. 1999, a všechny uvedené vazební důvody jsou u něho spatřovány i v současnosti.
Je třeba konstatovat, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného byl podán osobou k tomu oprávněnou (§71 odst. 5 tr. ř.) a ve lhůtě k tomu stanovené (§71 odst. 6 tr. ř.). Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že obžalovaný D. J. je stíhán mj. i pro zvlášť závažný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.). Na tomto poznatku nic nezmění ani okolnost vyplývající z novely trestního zákona provedené zák. č. 265/2001 Sb., kdy od 1. 1. 2002 bude skutek popsaný v podané obžalobě možné právně posuzovat pokud jde o trestný čin loupeže pouze podle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obžalovaný tak bude nadále ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let, přičemž vzhledem k jeho trestní minulosti (viz opis rejstříku trestů) nelze předpokládat, že při uznání jeho viny by případný trest mohl být ukládán při její spodní hranici, ale bylo by tomu právě naopak. Tím je u jmenovaného dána zvýšená obava z toho, že by na svobodě mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se dalšímu průběhu trestního stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul. V daném případě obžalovaný trvá na slyšení některých svědků, kteří dosud ve věci nebyli vyslechnuti. Vzhledem k charakteru projednávané věci a významu výpovědí takovýchto svědků je nezbytné zajistit, aby nemohli být obžalovaným ovlivňováni, což by v případě odpadnutí koluzního důvodu vazby reálně hrozilo. Obžalovaný je osobou v minulosti vícekrát odsouzenou, zejména za majetkovou trestnou činnost, a to i k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Trestné činnosti, pro níž je nyní stíhán, se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění. Tyto okolnosti odůvodňují obavu, že by na svobodě v trestné činnosti obdobného charakteru mohl pokračovat, a to i jako ve zdroji svých příjmů. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil se závěrem, že u obžalovaného D. J. jsou i v této fázi trestního stíhání dány vazební důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti ale poukazuje na znění ustanovení §71 odst. 2 tr. ř., účinné od 1. 1. 2002, pokud jde o podmínky a lhůtu dalšího možného trvání koluzního důvodu vazby v případě obžalovaného.
Ztotožnit se bylo možné i s dalším závěrem, že v dosavadní dvouleté vazební lhůtě nebylo možné trestní stíhání obžalovaného skončit ze závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Délka trestního stíhání není důsledkem nečinnosti orgánů trestního řízení nebo jejich liknavosti. Jak bylo výše uvedeno, ve dvou případech musel být termín již nařízeného hlavního líčení změněn z důvodů, které byly zapříčiněny obžalovanými, či jejich obhájci (nemoc). V jednom případě se tak stalo ze stejného důvodu, a to pro onemocnění předsedy senátu. V ostatních případech bylo hlavní líčení odročenou pouze proto, že se k němu nedostavili předvolaní svědci a nebo proto, že strany trvaly na vyslechnutí osob, které ve věci dosud nevypovídaly, případně na provedení dalších důkazů. Tyto okolnosti nelze rozhodně označovat za nečinnost soudu nebo neodůvodněné průtahy v řízení, jak to činí ve své stížnosti obžalovaný.
Splněna je i další zákonná podmínka, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané trestné činnosti, způsobu jakým měla být spáchána, následku, který tím měl vzniknout, jakož i poznatkům, jež se váží přímo k osobě obžalovaného, je zřejmé, že další trvání vazby je u něho nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř. Vyžaduje to totiž zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez zabezpečení přítomnosti obžalovaného na dalším řízení před soudem, a kdyby mu zároveň nebylo zabráněno v případném pokračování v trestné činnosti, jakož i v případném maření průběhu dosavadního trestního stíhání.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného D. J. prodloužil. Byla zohledněna jednak skutečnost, že hlavní líčení bylo krajským soudem odročeno na 15. 2. 2002, ale bylo bezpochyby přihlédnuto i k tomu, že podle ustanovení §71 odst. 4, 6 a čl. II bod 4 zák. č. 265/2001 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2002 novelizován trestní řád, delší prodloužení vazby podle stávajících předpisů ani neumožňuje. V této tříměsíční lhůtě - od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2002 - pak bude krajský soud muset rozhodnout, zda se obžalovaný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu.
Pokud se týká ostatních výhrad stěžovatele směřujících proti zákonnosti důkazů provedených v přípravném řízení (rekognice) a nebo obecně proti postupu vyšetřovatele, může je v tomto stadiu trestního řízení uplatnit výhradně u procesního soudu, jímž je Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Nejvyšší soud v tomto typu řízení nemůže jakkoli zasahovat do nezávislosti soudu prvního stupně, kterému jedinému náleží pravomoc rozhodnout o případné vině obžalovaného.
Protože Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným usnesením ani v řízení, které jeho vydání předcházelo, došlo k porušení trestního řádu, byla stížnost obžalovaného D. J. jako nedůvodná zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec