ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.31.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 31/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2001 stížnost obžalovaného I. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 10 Ntv 4/01, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se ke stížnosti obžalovaného I. A. napadené usnesení zrušuje a návrh předsedy senátu Okresního soudu v Teplicích na prodloužení vazby obžalovaného I. A., doručený dne 1. 2. 2001 Vrchnímu soudu v Praze, se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 10 Ntv 4/01 byla k návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Teplicích prodloužena vazba obžalovaného I. A. do 30. 6. 2001. Trestní věc tohoto obžalovaného je projednávána Okresním soudem v Teplicích poté, co rozsudek téhož soudu ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. 2 T 12/98, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, coby soudu odvolacího, ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 4 To 314/98, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 219/99, vydaným v řízení o stížnosti pro porušení zákona, a věc byla přikázána okresnímu státnímu zástupci v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí, přičemž obžaloba byla na I. A. u Okresního soudu v Teplicích opětovně podána dne 8. 8. 2000.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění dává na zváženou, zda s ohledem na dobu trvání vazby, v níž se obžalovaný nachází ode dne, kdy byl do vazby vzat usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 219/99, a znění ustanovení §71 odst. 9 tr. ř., bylo podání návrhu na prodloužení vazební lhůty nad dva roky a tím i usnesení Vrchního soudu v Praze opodstatněné. V další části se zabývá různými alternativami součtu celkové lhůty vazby, kterou do této obžalovaný vykonal, a upozorňuje na nepřekročitelnou lhůtu trvání vazby v tomto případě, jež činí čtyři roky. Zároveň je toho názoru, že na osobu obžalovaného by i v tomto stadiu trestního řízení mělo být pohlíženo jako na nevinného. V závěru stížnosti navrhuje, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Vrchní soud v Praze sice postupoval v napadeném usnesení v intencích citovaného zákonného ustanovení, ale náležitě nezohlednil skutečnost, byť se o ní v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje, že o vazbě obžalovaného I. A. rozhodl v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud České republiky podle §275 odst. 3 tr. ř. svým usnesením ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 219/99, kterým vzal obžalovaného do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z této skutečnosti je pak třeba vyvodit důsledek předpokládaný ustanovením §71 odst. 9 tr. ř., totiž že délka trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto podle §275 odst. 3 tr. ř. (nebo podle §287 tr. ř.), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. V projednávaném případě to znamená, že Vrchní soud v Praze neměl vůbec rozhodovat o prodloužení vazby obžalovaného I. A. na dobu nad dva roky podle §71 odst. 3 tr. ř., neboť dvouletou dobu trvání vazby je třeba počítat až od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky učiněného podle §275 odst. 3 tr. ř., tedy od 9. 2. 2000, a není možné do ní započítávat i dobu trvání vazby v původním řízení před tímto rozhodnutím, tj. dobu od 26. 8. 1997 do 10. 8. 1998. Přitom je zřejmé, že dosah ustanovení §71 odst. 9 tr. ř. není nijak omezen jen na některé lhůty vazby, proto se vztahuje jak na délku trvání vazby v přípravném řízení (§71 odst. 2 tr. ř.), tak i na délku trvání vazby v řízení před soudem, kde se předpokládá jen možnost prodloužení vazby nad dva roky rozhodnutím vrchního soudu (§71 odst. 3 tr. ř.). I po rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o vazbě podle §275 odst. 3 tr. ř. je však třeba respektovat nepřekročitelné hranice trvání vazby uvedené v §71 odst. 4 tr. ř.
Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem nezbylo, než aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu stížnosti obžalovaného podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to jako rozhodnutí, které je vadné a nemělo být vydáno, a sám rozhodl o zamítnutí návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Teplicích na prodloužení vazby. Vazba obžalovaného I. A. tedy může nadále pokračovat na podkladě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 219/99, bude-li nadále shledávána existence důvodů vazby podle §67 odst. 1 tr. ř. Případná rozhodnutí o vazbě přísluší činit soudu prvního nebo druhého stupně, a to včetně rozhodnutí o žádostech obžalovaného o propuštění z vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 13. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec