ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.42.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 42/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2001 stížnost obžalovaného S. M. S., (na identifikační kartě žadatele o vízum České republiky vedeném pod jménem M. S. S. S.), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 2 Ntv 4/01, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 231/99, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se ke stížnosti obžalovaného napadené usnesení zrušuje a návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 na prodloužení vazby obžalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 2 Ntv 4/01 byla k návrhu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 prodloužena vazba obžalovaného S. M. S. (na identifikační kartě žadatele o vízum České republiky vedeném pod jménem M. S. S. S.) do 31. 7. 2001.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění poukazuje na skutečnost, že byl již třikrát soudem prvního stupně zproštěn viny, ale ve všech případech Městský soud v Praze k odvolání státního zástupce rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Z toho vyplývá, že prodloužení trestního stíhání není zaviněno jeho osobou a taktéž je irelevantní důvod o maření trestního stíhání, neboť tak do současné doby nečinil. Obvodní soud pro Prahu 1 proto měl učinit veškeré nezbytné kroky k dodržení dvouleté vazební lhůty a případ uzavřít. Přesáhnutí této lhůty je mimořádným prostředkem, jenž se uplatňuje ve složitých a závažných případech, což zde nepřipadá v úvahu. Zprošťující rozhodnutí obvodního soudu je správné a vrchní soud proto hrubě porušil jeho základní lidská práva a svobody, jež zaručují mezinárodní úmluvy akceptované Českou republikou.
Nejvyšší soud České republiky podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
Z předloženého trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 231/99 i z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obžalovaný je stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit se dvěma neztotožněnými spolupachateli vůči čínskému státnímu příslušníkovi N. Z., a to násilným zmocněním se mobilního telefonu zn. Nokia v hodnotě 3 000,-Kč. V předmětné trestní věci bylo již celkem třikrát rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem a to ve dnech 5. 1., 23. 8. a 29. 11. 2000, přičemž zprošťující rozsudek soudu prvního stupně byl pokaždé v odvolacím řízení zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Naposledy se tak stalo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 5 To 26/2001 s tím, že bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, což znamená, že bude muset být znovu provedeno celé dokazování. Za této situace pak předsedkyně senátu 2 T Obvodního soudu pro Prahu 1, jemuž byla věc nově přidělena k vyřízení, podala dne 16. 2. 2001 u Vrchního soudu v Praze návrh na prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky.
V této souvislosti je nutné konstatovat, že zmíněný návrh byl podán ve smyslu §71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezená v ustanovení §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchní soud v Praze se nejprve správně zabýval otázkou, zda je u obžalovaného i nadále dán vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., kvůli němuž byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. Nt 2210/99, s účinností od 31. 3. 1999. Pokud pak vrchní soud dospěl ke konstatování, že útěkový vazební důvod u obžalovaného stále trvá, Nejvyšší soud České republiky se s tímto závěrem ztotožnil, jakož i s důvody uvedenými v napadeném usnesení vrchního soudu.
Ztotožnit se již, ale nemohl s argumentací vztahující se k hodnocení důvodů, pro něž se soudu prvního stupně předmětnou trestní věc nepodařilo pravomocně skončit ve dvouleté lhůtě.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Jednou z kumulativních podmínek rozhodnutí o prodloužení vazby vrchním soudem je tedy i nemožnost skončení trestního stíhání ve dvouleté lhůtě a to pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů. Podmínka obtížnosti věci zde nepřichází v úvahu, neboť trestní spis ke dni podání obžaloby čítal celkem 60 stran a v okamžiku podání návrhu na prodloužení vazby nad dva roky těchto stran bylo 262. Věc je skutkově jednoduchá a nevyžadovala rozsáhlé dokazování. Dokladem toho je, že během dvouleté lhůty nalézací soud ve věci postupně vydal tři meritorní rozhodnutí, která odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce pokaždé zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. O obtížnosti věci proto neuvažoval ani Vrchní soud v Praze. Ten ale v daném případě shledal tzv. jiné závažné důvody, jež spatřuje v odlišném názoru nalézacího a odvolacího soudu na hodnocení provedených důkazů, což nelze označit za neodůvodněný průtah, stavěný naroveň např. nečinnosti nebo neschopnosti soudu zorganizovat plynulý průběh trestního řízení. Vrchní soud v Praze zároveň odmítá jakoukoli snahu zamezit zvenčí takové situaci, k níž v soudní praxi zákonitě dochází, neboť by ji bylo nutno považovat za zásah do nezávislosti soudů v oblasti rozhodování.
Nejvyšší soud České republiky dává za pravdu vrchnímu soudu v tom, že v konkrétním případě se nejedná o typický průtah v řízení, jak je o něm výše hovořeno a v žádném případě nelze jakkoli zasahovat do nezávislosti rozhodování soudů obou stupňů. Na straně druhé pouhá skutečnost, že se soud prvního stupně a odvolací soud rozcházejí v hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho i v otázce viny obžalovaného, což opakovaně vedlo ke zrušení zprošťujícího rozsudku prvostupňového soudu ve dvouleté lhůtě, nemůže být sama o sobě jiným závažným důvodem ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Meritorní rozhodnutí je zde totiž odvislé pouze a jedině od samotné hodnotící činnosti soudu, bez potřeby provádění dalších důkazů, přičemž tato činnost nemůže být časově neomezená, a to zejména ve vazební věci. Podle §71 odst. 3 tr. ř. orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením. Tato povinnost se v plném rozsahu vztahuje i na soud. Od obžalovaného by proto nebylo spravedlivé požadovat, aby na konečné rozhodnutí soudu vyčkával i nadále ve vazbě, v níž se nachází již dva roky, a to jenom proto, že soudy obou stupňů opakovaně nedokáží sjednotit své názory v otázce jeho případné viny.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud České republiky z podnětu stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil, neboť v posuzovaném případě není možné prodloužení vazby zdůvodnit obtížností věci, ale ani jinými závažnými důvody ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Nedostatek této zákonné podmínky nelze nahradit úvahami o důvodnosti vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. ani úvahami o hrozbě zmaření nebo podstatném ztížení dosažení účelu trestního řízení, byť by byly, či jsou, opodstatněné. Nejvyšší soud České republiky pak sám nově rozhodl tak, že návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 na prodloužení vazby obžalovaného zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 4. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec