ECLI:CZ:NS:2001:4.TVO.58.2001.1
sp. zn. 4 Tvo 58/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2001 stížnosti obžalovaných 1) V. J., a 2) M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 2 Ntv 4/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 13/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných V. J. a M. F. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 2 Ntv 4/2001, podle §71 odst. 3 tr. ř. tak, že prodloužil vazbu obžalovaných V. J. a M. F. do 31. 10. 2001.
Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní v zákonné lhůtě stížnosti.
Obžalovaný V. J., jehož stížnost odůvodnil jeho obhájce, především namítl, že není dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., jak jej shledal vrchní soud. Veškerá skutková zjištění, na nichž je stavěno další trvání vazebního důvodu, pochází časově z doby, kdy byl vzat do vazby. Vrchní soud však pominul, že omezení osobní svobody mělo na obžalovaného vliv v té podobě, že změnil náhled na trestnou činnost, za níž byl souzen. Pobyt ve vazbě na něj zapůsobil natolik výchovně, že je záruka i do budoucna, že se nebude trestné činnosti dopouštět. Pokud by byl z vazby propuštěn, bydlel by u své matky a hledal by si zaměstnání. Podle jeho názoru však není dán ani důvod uvedený v ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Poukázal na průtahy v řízení, které vznikly zejména ve fázi řízení přípravného v důsledku nečinnosti vyšetřovatele. Nelze ani omluvit tu skutečnost, že písemný rozsudek nebyl ve lhůtě čtyř měsíců soudem I. stupně vyhotoven. Bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby předmětnou trestní věc ukončily v přiměřené době, a pokud se tak nestalo, nelze požadovat po obžalovaném, aby za to nesl důsledky v podobě omezení osobní svobody. Navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno a aby byl z vazby propuštěn na svobodu.
Obžalovaná M. F. především nabídla písemný slib, že v případě propuštění na svobodu se nebude dopouštět trestné činnosti a podrobí se všem omezením, která jí budou uložena, nadto se bude snažit začít uhrazovat škodu, kterou trestnou činností způsobila. V obsáhle odůvodněné stížnosti poté znovu podrobně rozebírá důvody, které ji k trestné činnosti vedly, přičemž za zásadní považuje svou rodinnou situaci a blízký vztah se spoluobžalovaným B., který měl na ni negativní vliv. Nyní má vztah k jinému muži a ten je zárukou, že v budoucnu již nebude opakovat stejné chyby. Domáhala se toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil ji z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnosti obou obžalovaných nejsou důvodné. S rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci se ztotožnil, a to jak ohledně trvání vazebních důvodů, tak pokud jde o důvody prodloužení vazby.
Na oba obžalované a dalších dvanáct spoluobžalovaných byla Krajským státním zástupcem v Brně podána Krajskému soudu v Brně dne 23. 6. 2000 obžaloba pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 12. 2000, sp. zn. 40 T 13/2000, byli oba obžalovaní uznáni vinnými trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. (obžalovaný J. rovněž ve stadiu pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák.) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., přičemž zkráceně se této trestné činnosti měli dopouštět v období od ledna 1997 do března 1999 z objektu T. H., a. s. P., závod B., K. 64 odcizovali z kontejnerů sloužících k ukládání vadně vyrobených autožárovek toto zboží, a poté odcizovali již dobré žárovky přímo ze skladu firmy, přičemž celkově měli způsobit škodu ve výši cca 3 200 000,- Kč a vloupáním do nákladního vozidla poškozeného M. K. měli způsobit škodu ve výši nejméně 11 000,- Kč. Za to byl obžalovaným J. i F. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku každému z nich, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Věc je ve stadiu před jejím předložením Vrchnímu soudu v Olomouci k řízení o opravném prostředku, který dosud výslovně podal obžalovaný J.
Obžalovaný V. J. byl vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 7 Nt 3817/99, když byl shledán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., s počátkem vazby od 14. 4. 1999. Obžalovaná M. F. byla vzata do vazby usnesením soudkyně Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 7 Nt 3880/99, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., s počátkem vazby od 5. 5. 1999. Nyní je shledáván důvod vazby již jen podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., tedy již u obou obžalovaných uplynula.
Více než 15 dnů před uplynutím uvedené lhůty (§71 odst. 6 tr. ř.) navrhl předseda senátu Krajského soudu v Brně prodloužení vazby.
Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud vazbu obou obžalovaných prodloužil do 31. 10. 2001.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
S rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci nutno souhlasit v tom směru, že i v nynějším stadiu trestního stíhání jsou dány na straně obou obžalovaných důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci dostatečně konkrétně a přesvědčivě vyložil, v jakých okolnostech důvody vazby spočívají. Vzhledem k zjištěné motivaci trestné činnosti, době jejího páchání, jejímu rozsahu, jakož i nezměněné sociální situaci obou obžalovaných, je odůvodněna obava, že budou v trestné činnosti pokračovat. Nic na tom nemůže změnit odvolávání se obžalovaného J. na existenci dodatečně vzniklých pocitů provinění a morálního odsudku vlastního předešlého chování či obžalovanou F. udávaná existence nové známosti či citového vztahu, jež měl být písemně navázán v době její vazby. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalovaných způsobem předpokládaným v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit.
Nejvyšší soud České republiky nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, když Vrchní soud v Olomouci dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Pokud trestní stíhání obžalovaných J. a F. nebylo skončeno ve lhůtě dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů. Z obsahu trestního spisu je patrno, že předseda senátu Krajského soudu v Brně pracoval v uvedené trestní věci, kde byli společně s obžalovanými stíháni ještě další čtyři spolupachatelé vazebně a osm spolupachatelů, proti nimž řízení vazebně vedeno nebylo, systematicky a s co největší mírou rychlosti řízení. Pokud docházelo k odročování věci, pak se tak dělo z důvodů, které nemohl předseda senátu předvídat či ovlivnit, přičemž postupoval v souladu s trestním řádem. Pokud jde o postup soudu I. stupně poté, co byl rozsudek vyhlášen, zmiňuje vrchní soud podrobně pohyb trestního spisu a možnost dispozice předsedy senátu s ním. Z povahy a rozsahu rozsouzené trestní věci je patrno, že nejde o záležitost jednoduchou a že i vypracování písemného rozsudku předpokládá delší dobu. Pokud od doby, kdy byl spis vrchním soudem vrácen zpět soudu I. stupně, do doby, kdy předseda senátu požádal o prodloužení lhůty trvání vazby, uplynulo celkem 41 pracovních dnů, přičemž z přehledu nařízených a projednávaných věcí v senátě 40 T, jemuž JUDr. L. předsedá, je patrno, že měl 18 jednacích dnů v jiných vazebně projednávaných trestních věcech, nadto pak rozhodoval o vazbách v jiných trestních věcech, připravoval se na jednání studiem spisů, předběžně projednával obžaloby v jiných vazebně napadlých trestních věcech, je třeba přisvědčit tomu závěru, že stav pracovního zatížení je stavem objektivním, a nebyl-li dosud rozsudek písemně zcela vyhotoven (existuje v pracovní verzi čítající dosud 75 stran), nelze tuto skutečnost podřadit pod subjektivní průtahy. V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky připomíná, že přiměřenost lhůty, ve které má trestní proces proběhnout, je třeba posuzovat komplexně podle okolností případu, s přihlédnutím též ke složitosti věci (srov. zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., jakož i ustanovení §2 odst. 4 a §71 odst. 1 tr. ř.). Přetížení soudů (či soudců) nelze samo o sobě pokládat za dostatečnou omluvu pro nepřiměřenou délku řízení, a to zvláště ve věcech vazebních. Je povinností státu (příslušných státních orgánů) zabezpečit organizaci soudnictví tak, aby soudy mohly vyhovět požadavku na realizaci práva každého, aby věc byla soudem projednána v přiměřené době. V daném případě však nahromadění trestních věcí u Krajského soudu v Brně a v senátě 40 T (tj. objektivní stav přetížení soudu a soudce) může ospravedlnit jisté prodloužení řízení, zejména za předpokladu, že bylo učiněno vše, aby tato překážka byla odstraněna co nejdříve, jak je tomu v daném případě vzhledem k argumentaci výše uvedené.
S napadeným rozhodnutím se lze ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaných na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Vzhledem k rozsahu nyní projednávané trestné činnosti, způsobu, jakým měla být byla páchána, následku, který tím měl vzniknout a délce doby, po níž se jí měli obžalovaní dopouštět, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaných je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaných, jímž byly uloženy poměrně citelné tresty a ačkoliv rozsudek není dosud pravomocný, obžalovaným již reálně hrozí.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obou obžalovaných prodloužil. Bylo zohledněno, že charakter a rozsah této trestní věci vyžadují, aby měl soud II. stupně, který bude o odvolání mj. obžalovaného J. rozhodovat, dostatečný prostor k náležitému prostudování spisu a k rozhodnutí ve věci. Doba do 31. 10. 2001 je uvedeným požadavkům zcela přiměřená. Ani v tomto směru tedy Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení, když vazba obou obžalovaných byla prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti neshledal Nejvyšší soud České republiky stížnosti obžalovaných V. J. a M. F. důvodnými, proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. května 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná