ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.160.2001.1
sp. zn. 4 Tz 160/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 14/92 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 1992, sp. zn.
2 Rtvo 14/92
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění v neprospěch obviněného J. S.
Citované usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 23/92, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 1992, sp. zn. 4 Rtv 23/92 a usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 23/92.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 1985, sp. zn.
1 T 24/85 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 21. 3. 1985, sp. zn. 1 To 72/85, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 20. 12. 1984 na Okresní vojenské správě v Olomouci odmítl převzít povolávací rozkaz, s jehož obsahem byl seznámen a který mu ukládal, aby se dne 3. 1. 1985 do 12.00 hod. dostavil k VÚ K. k výkonu vojenské základní služby, přičemž výkon vojenské základní služby odpírá s poukazem na své svědomí. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, k jehož výkonu byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny.
Ještě před tímto odsouzením byl obviněný J. S. rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. 1 T 182/81 ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 1. 1982, sp. zn. 2 To 342/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Trestnost tohoto jednání obviněného spočívala v tom, že dne 17. 9. 1981 v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, odmítl převzít povolávací rozkaz, jenž mu ukládal dne 1. 10. 1981 nastoupit výkon vojenské základní služby, přičemž tuto službu nenastoupil ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 23/92 bylo rozhodnuto, že obviněný J. S. je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb. a že se podle §14 odst. 1 písm. f) téhož zákona zrušuje výrok o trestu rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 1985, sp. zn. 1 T 24/85. Stížnost obviněného, kterou se domáhal i zrušení výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 14/92.
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 1992, sp. zn.
4 Rtv 23/92, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 23/92 byl obviněnému J. S. při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 1985, sp. zn. 1 T 24/85 ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 21. 3. 1985, sp. zn. 1 To 72/85 uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 14/92, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a §269 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal, že během rehabilitačního řízení měly soudy obou stupňů k dispozici opis rejstříku trestů obviněného J. S., z něhož vyplývá, že jmenovaný již byl odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. 1 T 182/81, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 1. 1982, sp. zn. 2 To 342/81. Jestliže základním znakem trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. byl úmysl pachatele trvale se vyhnout vojenské službě a jestliže se již v prvním případě odsouzení obviněného z roku 1981 jednalo o stejné jednání i o stejný následek, nebylo jednání obviněného v roce 1985 novým trestným činem, jelikož šlo o totožný skutek, pro který již byl odsouzen. Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 1985, sp. zn. 1 T 24/85, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 21. 3. 1985, sp. zn. 1 To 72/85, byl proto ve výroku o vině porušen zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť soud rozhodl v řízení proti obviněnému, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a tento rozsudek nebyl v předepsaném řízení zrušen. Toto pochybení nebylo napraveno ani v rehabilitačních rozhodnutích, v nichž výrok o vině byl ponechán beze změny.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkaná porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že již v předchozím řízení ve věci vedené u býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 182/81, se obviněný J. S. vyslovil v tom smyslu, že odmítá nastoupit k výkonu vojenské základní služby z důvodu svědomí, přičemž z podtextu jeho vyjádření vyplývalo, že tak činí pod vlivem svého náboženského přesvědčení. Dal tedy najevo zcela jednoznačně úmysl trvale se vojenské službě vyhnout. Přesto byl následně rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 1985, sp. zn. 1 T 24/85, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 21. 3. 1985, sp. zn. 1 To 72/85 odsouzen pro skutek spočívající v nenastoupení vojenské základní služby, přičemž obviněný setrvával na svém původním neměnném stanovisku tuto službu nevykonávat z důvodu svého svědomí pramenícího z náboženského přesvědčení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy o věc rozsouzenou. Na tyto skutečnosti v rámci vedeného rehabilitačního řízení nereagoval býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci, když v rámci přezkumného řízení svým usnesením ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 23/92 obviněného J. S. sice prohlásil za účastna soudní rehabilitace podle §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), ale v původním odsuzujícím rozsudku zrušil pouze výrok trestu, kdežto výrok o vině zůstal nedotčen. Nereagoval na ně ani býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci, když stížnost obviněného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně jako nedůvodnou zamítl. Oba jmenované soudy ignorovaly povinnost vyplývající z ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, a tento rozsudek nebyl v předepsaném řízení zrušen, když se dostatečně nevypořádaly se skutečností, že obviněný byl za stejný skutek v minulosti pravomocně odsouzen.
Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnostním soudem a v řízení, které mu v rámci rehabilitačního řízení předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v neprospěch obviněného. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť v napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn skutkový stav (nebylo vzato v úvahu předchozí odsouzení obviněného), a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného soudu prvního stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením §271 odst. 1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona.
Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Příslušnost jmenovaného soudu je dána ustanovením §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
V dalším řízení bude opětovně provedeno přezkumné řízení podle příslušných ustanovení oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci, přičemž budou zohledněny právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v tomto rozsudku (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec