ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.18.2001.1
sp. zn. 4 Tz 18/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. K., (v původním řízení a ve stížnosti pro porušení zákona vedeném pod příjmením Š.), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 43 T 19/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 43 T 19/98 a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §302 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. K.
Napadený rozsudek se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 2 To 152/2000.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 43 T 19/98 byli obvinění Z. Š. (roz. K.) a M. P. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni oba podle §234 odst. 2 tr. zák.,obviněný M. P. i za použití §40 odst. 1 tr. zák. účinného ke dni 1. 11. 1998, k trestům odnětí svobody, a to obviněný Z. Š. (roz. K.) v trvání šesti let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněný M. P. v trvání tří let, přičemž podle §58 odst. 1 a §60a tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu, který bude spočívat v povinnosti dostavovat se nejméně jedenkrát měsíčně k probačnímu pracovníkovi Městského soudu v Praze, podrobit se jeho psychosociálnímu vedení a požadavkům na doložení řádného způsobu života.
Trestného činu loupeže se podle výroku citovaného rozsudku oba obvinění dopustili tím, že dne 16. 6. 1995 v době kolem 03.00 hodin v P., nejprve v restauraci V. a následně v ulici N. P., přiléhající k tomuto zařízení, slovně, a poté i fyzicky napadli J. F., po kterém chtěli, aby vydal tašky, které měl při sobě, a poté, co jejich požadavek odmítnul, jej obstoupili, obviněný Z. Š. (roz. K.) stál před ním a snažil se mu strhnout z ramene tašku, když se poškozený začal bránit, udeřil jej několikrát pěstí do obličeje a obviněný M. P., který do té doby stál za poškozeným, se postavil rovněž před něj a pěstí jej udeřil do obličeje, aby poté, co poškozený upadl na zem, jej oba kopali a následně z místa odešli s taškou, ve které byly pánské riflové kalhoty v hodnotě 150,- Kč, 2 mikiny v hodnotě 100,- Kč a brýle proti slunci v hodnotě 50,- Kč, když svým jednáním způsobili poškozenému zlomeninu dolní čelisti vpravo bez posunu úlomků, otřes mozku, pohmoždění levého kolena, podkožní krevní výron v krajině čelní vpravo a na horním víčku pravého oka s následným léčením a pracovní neschopností, která trvala do 5. 9. 1995.
Tento rozsudek ve výroku o vině i trestu týkající se obviněného M. P. nabyl právní moci dne 11. 6. 1999.
Na základě odvolání obviněnéhoZ. Š. (roz. K.) ve věci jednal Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 2 To 8/2000 v neveřejném zasedání podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu ohledně tohoto obviněného a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Při přezkoumání spisového materiálu odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné věci, ve které bylo vůči obviněnému vedeno řízení jako řízení proti uprchlému, nebylo důsledně postupováno podle procesních ustanovení druhého oddílu devatenácté hlavy trestního řádu a v důsledku toho bylo porušeno právo obviněného na obhajobu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 43 T 19/98 byl obviněný Z. Š. (roz. K.), neznámého pobytu, stíhaný jako uprchlý podle §302 a násl. tr. řádu, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za použití ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Trestného činu loupeže se obviněný podle výroku citovaného rozsudku dopustil společně s odsouzeným M. P. jednáním, jež bylo shodně popsáno již ve výroku částečně zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 43 T 19/98.
Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 27. 6. 2000, neboť v zákonné lhůtě nebylo odvolání podáno žádnou k tomu oprávněnou osobou. Až dne 12. 9. 2000 proti uvedenému rozsudku podal odvolání obviněný Z. Š. (roz. K.) , ve kterém namítl, že předmětné rozhodnutí proti němu bylo vydáno jako proti uprchlému, ale on se již od května 1999 nachází ve věznici P.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 2 To 152/2000 bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., že se odvolání obviněného zamítá, a to z toho důvodu, že bylo podáno opožděně.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 43 T 19/98 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. Š. (roz. K.). V této vytýká, že nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, když nalézací soud v době svého rozhodování neověřoval, zda se obviněný skutečně nadále vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. V této souvislosti poukázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 2 T 96/94, o vzetí Z. Š. (roz. K.) do vazby a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 7 To 317/99, jímž stížnost jmenovaného proti vzetí do vazby zamítl. Z toho stěžovatel vyvozuje, že Městský soud v Praze svým postupem ve věci sp. zn. 43 T 19/98 porušil zákon v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §302 odst. 1 tr. ř. a tím, že proti obviněnému konal řízení jako proti uprchlému, v podstatě vyloučil jeho právo na obhajobu.
Dále pak konstatuje, že podstatná část dokazování v přípravném řízení, zejména výslech svědka J. F., jakož i konfrontace s ním, byla provedena předtím, než bylo proti obviněnému Z. Š. (roz. K.) zahájeno trestní stíhání, když obhájce mu byl ustanoven až dne 11. 9. 1997.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadený rozsudek zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Nejprve je třeba uvést, že v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo zjištěno, že příjmení obviněného je t. č. opět K., neboť na oddacím listu vystaveném matrikou Obecního úřadu v M. v r. 1995 došlo k mylnému zápisu o dohodě snoubenců napříště užívat společné příjmení Š. - Š. Ve skutečnosti tato dohoda byla taková, že napříště budou užívat každý své dosavadní příjmení. Tyto skutečnosti vyplývají z nově vystaveného oddacího listu ze dne 7. 3. 2001 a potvrzení vydaného matrikářkou Obecního úřadu v M. z téhož dne. Tato okolnost, ale nic nemění na správnosti identifikace osoby obviněného v rámci přezkoumávaného řízení a vydaného rozhodnutí, neboť ať v kritické době obviněný vystupoval pod příjmením K. nebo Š., stále se jednalo o jednu a tutéž osobu, o čemž nejsou jakékoliv pochybnosti.
Podle §302 odst. 1 tr. ř. lze řízení podle ustanovení oddílu druhého (řízení proti uprchlému) konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Nutným předpokladem k postupu podle oddílu druhého, hlavy devatenácté trestního řádu tedy bylo hodnověrné zjištění, že se obviněný trestnímu řízení vyhýbá jedním ze způsobů uvedených v ustanovení §302 odst. 1 tr. ř. Městský soud v Praze se ale v řízení po částečném zrušení svého odsuzujícího rozsudku ze dne 14. 4. 1999 omezil pouze na formální úkony, aby napravil ta pochybení, která mu ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 2 To 8/2000 vytknul odvolací soud, aniž provedl jakákoli šetření ke zjištění základní otázky, a to zda jsou v řízení proti obviněnému Z. K. i v této době splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Takovým úkonem měl být alespoň dotaz na evidenci osob ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody vězeňské služby, z něhož by bylo možné zjistit skutečnosti, které vyšly najevo až po nabytí právní moci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Jedná se o to, že obviněný Z. K. byl v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 96/94 vzat do vazby usnesením tohoto soudu ze dne 18. 5. 1999, s účinností od 17. 5. 1999, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 7 To 317/99. Ve vazbě se jmenovaný nacházel i ke dni 22. 7. 1999, kdy Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem, sp. zn. 7 To 318/99 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 9. 1995, sp. zn.2 T 96/94 a sám znovu rozhodl o vině Z. K. a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s ostrahou. Výkon tohoto trestu obviněný nastoupil dne 23. 7. 1999. Uvedené skutečnosti vyplývají z citovaných rozhodnutí jmenovaných soudů a z nařízení výkonu trestu Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 7 To 318/99, jejichž fotokopie jsou v přezkoumávaném spise založeny na č. l. 271 - 292.
Z výše uvedeného je tudíž patrné, že Městský soud v Praze konal proti obviněnému Z. K. řízení jako proti uprchlému, ačkoliv tento byl v té době již řadu měsíců dosažitelný, konkrétně od 17. 5. 1999 byl ve vazbě a posléze ve výkonu trestu odnětí svobody, byť na základě rozhodnutí vydaných v jiné trestní věci. V žádném případě tedy nebylo možné od tohoto dne konstatovat, že se obviněný trestnímu řízení vyhýbal způsobem předpokládaným v ustanovení §302 odst. 1 tr. ř. a řízení proti uprchlému v jeho věci proto nebylo možno vést. Pokud se tak navzdory shora konstatovaným skutečnostem stalo a Městský soud v Praze v zákonu odporujícím řízení obviněného Z. K. svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 43 T 19/98 uznal vinným trestným činem a uložil mu trest, je nezákonným i tento rozsudek. V důsledku tohoto postupu došlo rovněž k porušení práva obviněného na obhajobu vyplývajícího z ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., když mu nebylo umožněno zejména účastnit se hlavního líčení, vyjádřit se k obvinění uvedenému v podané obžalobě i k prováděným důkazům.
Ke správnosti vlastního výroku o vině a trestu napadeného rozsudku, týkajícího se obviněného Z. K., se Nejvyšší soud nepovažoval za nutné, ale ani možné, vyjadřovat, neboť tento rozsudek byl vydán v řízení, které je zatíženo podstatnou vadou, čehož důsledkem automaticky je i nezákonnost celého meritorního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jakož i v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §302 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 2 To 152/2000. Podle §270 odst. 1 tr. ř. poté věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Prvostupňový soud provede nové hlavní líčení podle příslušných ustanovení hlavy třinácté trestního řádu a ve věci obviněného Z. K. znovu rozhodne. Tomuto postupu v žádném případě nebrání okolnost, že některé důkazy byly v přípravném řízení opatřeny v době, kdy proti obviněnému nebylo zahájeno trestní stíhání, neboť sdělení obvinění se mu nepodařilo doručit a obhájce mu byl ustanoven až v době pozdější. Stěžejní důkaz, jímž je svědecký výslech poškozeného J. F., byl totiž opakován v době, kdy obviněnému již obhájce byl ustanoven a pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, tento existující procesní nedostatek bude možno napravit výslechem znalce v hlavním líčení. Překážkou není ani záměna příjmení obviněného v průběhu přípravného řízení, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že obviněný v kritické době příjmení Š. užíval a první sdělení obvinění mu bylo doručováno na adresy, kde se měl oficiálně zdržovat, pod označením adresáta Z. Š. - K., včetně správného data narození, přesto se mu zásilky doručit nepodařilo. Z obsahu spisu je taktéž patrné, že policejní orgány po obviněném po delší dobu bezúspěšně pátraly. Lze proto vyslovit závěr, že obviněný zmíněné změny příjmení využíval k tomu, aby policii ztížil své dopadení a v té době se prokazatelně skrýval. Přípravné řízení tudíž bylo vůči němu vedeno ve smyslu §302 odst. 1 tr. ř. a násl. oprávněně. V této souvislosti je ale nutné poznamenat, že soud prvního stupně bude muset v následném řízení provést kompletně nové dokazování, neboť k důkazům provedeným v řízení, zatíženém výše vytknutou podstatnou procesní vadou, nelze při celkovém hodnocení přihlížet.
Při svém dalším postupu musí mít Městský soud v Praze na zřeteli i obsah ustanovení §270 odst. 4 a §273 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec