ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.185.2001.1
sp. zn. 4 Tz 185/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 18. září 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného T. Š., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného T. Š.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie ČR napadeným usnesením zastavil trestní stíhání obviněného T. Š. pro skutek spočívající v tom, že po vzájemné dohodě s K. P., a s vědomím, že odebrané zboží ve lhůtě splatnosti vystavených faktur dodavateli neuhradí, odebrali z provozovny firmy A., s. r. o. B. n. P. na firmu MP, s. r. o. S., majitele K. P., dne 29. 5. 2000 ložiska a příslušenství v hodnotě 283 972,50 Kč, a dále dne 5. 6. 2000 další ložiska a příslušenství v hodnotě 215 102,90 Kč, odebrané zboží prodali a faktury za odběr zboží neuhradili, čímž byla firmě A., s. r. o. B. n. P., způsobena škoda ve výši 499 075,40 Kč, právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle vyšetřovatele byl tento postup odůvodněn zjištěním, že provedeným vyšetřováním nebylo v jednání obviněného Š. prokázáno naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu.
Vyšetřovatel vyznačil na originále rozhodnutí právní moc dnem 5. 2. 2001. Tento údaj však není správný. Z poštovních doručenek je zřejmé, že obviněnému T. Š. bylo usnesení o zastavení trestního stíhání doručeno dne 29. 1. 2001, jeho obhájci dne 25. 1. 2001 a okresnímu státnímu zastupitelství dne 25. 1. 2001. Lhůta k podání opravného prostředku počala běžet den následující po doručení, které proběhlo nejpozději, tj. dne 30. 1. 2001. Poslední den lhůty k podání stížnosti připadl na den 1. 2. 2001. Vzhledem k tomu, že žádnou ze stran nebyl tento opravný prostředek podán, rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 2. 2. 2001 (nikoli dne 30. 1. 2001 jak je rovněž vadně uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona).
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného T. Š. Uvádí, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §164 odst. 3 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného.
Podle názoru ministra spravedlnosti vyšetřovatel neprovedl řádná a úplná skutková zjištění, neprověřil řádně jak tvrzení obviněného Š., tak obhajobu spoluobviněného K. P., rozpory, které existovaly mezi výpověďmi obou obviněných či jejich výpověďmi a výpovědí svědka Ing. B. ponechal bez povšimnutí, aniž se je pokusil odstranit dalším dokazováním, či případnými konfrontacemi. Byť údajný rozvoz zboží z garáže obviněného Š. k Ing. B. již z prvního pohledu nemohl být časově proveden tak, jak uvedl obviněný Š., neprovedl k tomu vyšetřovatel žádné další důkazy, byť obviněný osobu dopravce konkretizoval. Rovněž tvrzení obviněného Š. a svědka Ing. B. o okamžité schopnosti hradit vysoké částky peněz v hotovosti v době mezi 1. 6. 2000 až 7. 6. 2000 a dne 12. 6. 2000, nebyla nikterak prověřována. Vzhledem k těmto nedostatkům je pak závěr vyšetřovatele o neexistenci znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, z něhož byl T. Š. obviněn, předčasný, a vyšetřovatel zjišťování této okolnosti nevěnoval náležitou pozornost.
Závěrem pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu ve prospěch obviněného T. Š., aby napadené usnesení zrušil včetně všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval v intencích ustanovení §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Z ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. vyplývá orgánu, o jehož rozhodnutí jde, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, povinnost uvést zejména skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Vzhledem k tomu, že usnesení o zastavení trestního stíhání se svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovná rozsudku, musí jeho odůvodnění mít náležitosti v citovaném ustanovení uvedené. V posuzovaném případě však vyšetřovatel této zákonné povinnosti nedostál. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že vyšetřovatel za základ svých skutkových zjištění zvolil uplatněnou obhajobu obviněného Š., kterou podrobně cituje. Z usnesení však není patrné, o které další důkazy vyšetřovatel svá skutková zjištění opřel, a jak tyto rozporné důkazy hodnotil. Za takovéto hodnocení nebude možno zřejmě považovat pouhý výčet jmen svědků, když usnesení zcela postrádá úvahy o tom, co tyto důkazy potvrzují, či naopak vyvracejí, a jakékoli hodnotící stanovisko vyšetřovatele k nim. Byť ve věci bylo vedeno společné řízení podle §20 odst. 1 tr. ř. i proti obviněnému K. P. a podle sděleného obvinění mělo jít o spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v citovaném usnesení se vyšetřovatel vůbec nezabýval obhajobou tohoto obviněného a nikterak se s ní nevypořádal, a ačkoli obviněný P. naopak spoluobviněného Š. z trestné činnosti usvědčoval, neobsahuje usnesení žádnou odůvodněnou hodnotící úvahu ve vztahu k této výpovědi. Je třeba konstatovat, že uvedené nedostatky jsou natolik závažné, že činí napadené usnesení nepřezkoumatelným.
Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit v závěru, že vyšetřovatel neprověřil tvrzení spoluobviněného K. P., že to byl obviněný Š., kdo ho vyhledal jako vymahatel pohledávek firmy Tom S., s. r. o. H. a obchod s firmou A., s. r. o. byl uskutečněn z jeho podnětu, aby na úhradu dluhu byly získány finanční prostředky. Pozornost nebyla věnována skutečnosti, že šlo o značně nestandardní obchod, který byl uskutečněn s T. B., vedoucím provozovny firmy A., s. r. o., který byl v kritické době v této firmě ve výpověďní lhůtě (byť pracovní poměr posléze skončil jeho okamžitým zrušením ze strany organizace), přičemž zboží bylo později předáno do komisního prodeje právě jeho nově vzniklé firmě. Z vyjádření Ing. J. L. vyplývá, že T. B. v měsíci květnu 2000 v rozporu se svými povinnostmi vedoucího zaměstnance, a posléze přes výslovný zákaz vedení společnosti A., s. r. o., v rozporu s pravidly prodeje, jež byly v této společnosti platné, uskutečňoval s obviněným Š. obchody, při nichž obviněný odebíral zboží, přičemž podmínky prodeje byly jednostranně stanoveny ke škodě společnosti A., s. r. o. (nízké ceny zboží, neobvykle dlouhá doba splatnosti faktur, i přesto v době vyjádření Ing. L. obviněným neuhrazených). Z uvedeného vyplývá, že to měl být obviněný Š., kdo měl ještě před uskutečněnými odběry zboží ve dnech 29. 5. 2000 a 5. 6. 2000 kontakty s firmou A., zcela stejného druhu, a v kritické době měl nadto u společnosti A., s. r. o. dluhy. Pochybnosti vzbuzuje také zjištění, že zboží z firmy A., s. r. o. bylo z prodejny vyskladněno do soukromé garáže obviněného Š. a později prostřednictvím Ing. B. bylo prodáno firmě M. F. Okolnosti tohoto prodeje nebyly blíže objasněny, přičemž vyšetřovatel se spokojil s konstatováním, že tomu tak bylo, aniž se blíže zabýval např. tvrzením obviněného Š., že na nákup zboží měl peníze v hotovosti, byť z některých jeho tvrzení, dále z výpovědi spoluobviněného P., jakož i vyjádření Ing. J. L. plyne, že jeho finanční situace v kritické době byla neutěšená. Bez povšimnutí ponechal vyšetřovatel i prošetření rozporů, které vznikly ohledně rozvozu zboží z garáže obviněného Š. do rekreačního objektu Ing. B. v D. a odtud poté do firmy T. B. Je třeba vyslechnout ty osoby, které uskladnění zboží v garáží obviněného Š. provedly, které převezly zboží z této garáže do D., a které se podílely na dopravě zpět do firmy T. B. Dosavadní tvrzení obviněného o těchto okolnostech mělo být také prověřováno z toho hlediska, zda mohl být rozvoz časově proveden tak, jak obviněný tvrdil. Konečně pak pozornost měla být zaměřena na zjištění finačních možností obviněného Š. dne 12. 6. 2000, kdy měl zaplatit Ing. B. hotově částku 544 779,- Kč, obdobně pak na stejné zjištění ve vztahu k Ing. B., který dne 7. 6. 2000 měl hotově zaplatit obviněnému P. částku 509 134,30 Kč. V obou případech pak mělo být ověřeno, jakým způsobem byly tyto peněžní transakce vykazovány v jejich účetnictví. Konečně pak pozornost měla být věnována i otázce zjištění skutečné výše způsobené škody, když v tomto směru z dokladů, které ji mají prokazovat, a které jsou ve spise založeny na č. l. 34-51, nelze bez dalšího vycházet a je zřejmé, že k jejímu stanovení je zapotřebí odborných znalostí příslušného znalce.
Ve věci byli vyslechnuti v procesním postavení obviněných jak K. P., tak T. Š. Jejich výpovědi o závažných okolnostech případu jsou zcela rozdílné. Vyšetřovatel tyto rozpory v provedeném řízení neodstranil provedením dalších důkazů, přičemž v této procesní situaci nepostupoval v intencích ustanovení §94 odst. 1 tr. ř., tj. nepostavil obviněné tváří v tvář, ač pro aplikaci tohoto procesního postupu byly dány zákonné předpoklady.
Důsledkem konstatovaných pochybení bylo rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání obviněného T. Š., ač dosud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. V daném případě tak bylo usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. předčasné.
Nejvyšší soud po provedeném řízení vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného T. Š. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí, která na ně obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř., když tento postup navrhl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, kterou podal do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o této stížnosti rozhodl do tří měsíců od jejího podání.
V dalším řízení doplní vyšetřovatel dokazování v rozsahu, který je podrobně rozveden výše. Po doplnění dokazování bude moci nově provedené důkazy, jakož i důkazy stávající vyhodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a posoudit, zda výsledky vyšetřování jsou postačující k podání obžaloby, či zda bude nutno ve věci rozhodnout jinak. Pro úplnost je třeba připomenout ustanovení §270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána Nejvyšším soudem vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á