ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.188.2001.1
sp. zn. 4 Tz 188/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 18. září 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. P., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného K. P.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště Česká Třebová ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000, bylo podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného K. P. pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že od společnosti A. s. r. o., B. n. P. odebral dne 29. 5. 2000 na fakturu se splatností do 28. 7. 2000 zboží v hodnotě 283 972,50 Kč, a dále dne 5. 6. 2000 na fakturu se splatností do 4. 8. 2000 další zboží v hodnotě 215 102,90 Kč, odebrané zboží prodal, peníze použil pro svou potřebu, faktury společnosti A. s. r. o. v době splatnosti ani později, přestože byl o zaplacení upomínán, neuhradil, a způsobil tak škodu ve výši 499 075,40 Kč, v čemž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Zastavení trestního stíhání vyšetřovatel odůvodnil závěrem, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiné trestné činy obviněného podle očekávání postihne. Usnesení nabylo právní moci dne 6. 2. 2001.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. P. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení vytýká porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §164 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného.
V dosavadním řízení a v rozhodnutí samém se vyšetřovatel řádně nevypořádal s obhajobou obviněného, kterou nadto ani neprověřoval, takže skutková zjištění nelze označit za úplná. Není rovněž objasněna míra zavinění obviněného P., ani otázka, zda se podvodným jednáním obohatil sám či zda došlo k obohacení jiných osob, rovněž tak není upřesněna právní kvalifikace jeho jednání ve vztahu k jednání spolupachatele Š. a, případně dalších osob. Vyšetřovatel také nepřezkoumával spisový materiál pro závěr, zda trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestů pachateli hrozících. Především si neopatřil potřebné spisy v obou trestních věcech, v nichž byly v minulosti na obviněného P. podány obžaloby, takže neměl potřebné informace o stavu řízení v obou trestních věcech a jeho úvaha o oprávněnosti aplikace ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Ministr spravedlnosti vyslovil v podané stížnosti pro porušení zákona právní názor, že takového rozhodnutí lze vydat, jen když věc byla dostatečně objasněna, a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů k zastavení trestního stíhání podle odstavce 1 §172 tr. ř. Znamená to tedy, že trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze zastavit pouze tehdy, je-li bezpečně prokázáno, že obviněný trestný čin spáchal a na základě provedeného dokazování je upřesněna i právní kvalifikace skutku. Vyšetřovatel však neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, teprve na jehož základě by mohl rozhodnout o dalším postupu, přičemž trestní stíhání obviněného zastavil, aniž byly dány zákonné podmínky §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným pochybením navrhl ministr spravedlnosti České republiky, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. namítané porušení zákona k němuž došlo ve prospěch obviněného K. P., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen.
Vyšetřovatel v jednání obviněného P. shledal naplnění objektivních i subjektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle názoru vyšetřovatele bylo provedeným vyšetřováním zjištěno, že obviněný K. P. se s obviněným Š. seznámil v průběhu roku 1999, kdy obviněný T. Š. na základě mandátní smlouvy, uzavřené s firmou TOM S. s. r. o. H., vymáhal po obviněném K. P. pohledávku uvedené firmy. Obviněný K. P. obviněného T. Š. požádal, aby mu pomohl na přechodnou dobu sehnat určitou hotovost, údajně pro uskutečnění jeho rozjednaného, blíže nespecifikovaného obchodu, z jehož výtěžku by poté pohledávku firmy TOM S. s. r. o. H. uhradil, jakož by poskytl i příslušnou odměnu T. Š. za zprostředkování této hotovosti. Obviněný Š. mu vyhověl a zajistil odkoupení zboží od firmy A. s. r. o. i následný odprodej tohoto zboží. Obviněný P. předmětné zboží od firmy A. s. r. o. odebral, a přesto, že prostřednictvím Ing. B. obdržel od firmy M. F. – UFO D. za zboží v hotovosti částku 509 124,30 Kč, fakturu, splatnou do 28. 7. 2000 na částku 283 972,50 Kč a fakturu, splatnou do 4. 8. 2000 na částku 215 102,90 Kč firmě A. s. r. o. neuhradil.
Obviněný K. P. se v trestním řízení hájil tvrzením, že se jeho firma MP s. r. o S. dostala do finančních potíží a nebyla schopna zaplatit starý dluh ve výši 12 000 Kč firmě TOM S., s. r. o. H., který pro tuto firmu vymáhal obviněný Š. Ten pak situaci využil, obviněnému P. vyhrožoval násilným vymáháním dluhu a obviněný P. z obav před obviněným Š. přistoupil na jeho požadavky. Umožnil obviněnému Š. zrealizovat jeho vlastní obchod, uskutečňovaný prostřednictvím P. firmy MP s. r. o. Zboží od firmy A. s. r. o . objednal a odebral obviněný Š. a rovněž tak s odebraným zbožím i výlučně nakládal. Obviněný P. zboží ani neviděl, neví, jak obviněný Š. ve skutečnosti fakticky s odebraným zbožím naložil, neboť všechno bylo převezeno Ing. B., údajně jednajícímu za firmu M. F. – UFO v D., jímž mělo být zboží následně odprodáno. Obviněný P. ve skutečnosti od firmy M. F. ani od Ing. B. žádné peníze neobdržel, a proto zboží ani firmě A. s. r. o. zaplatit nemohl.
Vyšetřovatel ponechal tuto obhajobu bez povšimnutí, neprovedl úkony k jejímu prověření a ve svém rozhodnutí se s ní nikterak nevypořádal. Zůstala neobjasněna míra zavinění obviněného P., a to, zda se podvodným jednáním obviněný P. obohatil či zda došlo k obohacení jiných osob, není upřesněna ani právní kvalifikace jeho jednání ve vztahu k jednání spolupachatele Š. a, případně dalších osob.
Vyšetřovatel neprověřil tvrzení obviněného P., že ho obviněný Š. vyhledal jako vymahatel pohledávky firmy TOM S. s. r. o. H. a obchod s firmou A. s. r.o. byl uskutečněn z jeho podnětu, aby na úhradu dluhu byly získány finanční prostředky. Bez hodnocení zůstalo zjištění, že šlo o nestandardní obchod uskutečněný s T. B., vedoucím provozovny firmy A. s. r.o., který v této době již byl u této firmy ve výpovědní lhůtě, a zboží bylo posléze předáno do komisního prodeje právě do jeho nově zřízené firmy. Vyšetřovatel měl vyslechnout osoby, které by potvrdily uskladnění zboží v garáži, jež měla patřit sestře obviněného Š. a, které by se také vyjádřily k převozu zboží z této garáže k Ing. B. do jeho rekreačního objektu v D., což měl realizovat známý obviněného Š.
Vyšetřovatel měl také prověřit z jakých zdrojů byli schopni Ing. B. zaplatit v době mezi 1. 6. 2000 až 7. 6. 2000 obviněnému P. částku 509 134,30 Kč, a obviněný Š. Ing. B. dne 12. 6. 2000 částku 544 779 Kč. Současně měl prověřit i to, jak byly tyto finanční transakce vykazovány v účetnictví těchto osob. Kontrole účetnictví pak měla být podrobena i firma UFO M. F.
Je třeba konstatovat, že výpovědi obviněných P. a Š. a, jež v přípravném řízení učinili, jsou natolik zásadně rozporné, a nesouhlasily v závažných okolnostech, přičemž rozpory nebyly odstraněny a vyjasněny jinak, takže tato skutečnost měla vést vyšetřovatele k provedení konfrontace obou obviněných ve smyslu §94 odst. 1 tr. ř. Postaven tváří v tvář měl být obviněný P. svědkům F. a Ing. B. ze stejných důvodů, které jsou uvedeny výše.
Z výčtu vad a nedostatků, jež provázely činnost vyšetřovatele v přípravném řízení je zřejmé, že nedostál své povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, jak mu přikazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nedostatečná skutková zjištění se pak negativně promítla i do hodnocení důkazů, které bylo v rozporu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř.
Za závažné pochybení v procesním postupu vyšetřovatele pokládá Nejvyšší soud skutečnost, že si pro své úvahy, zda trest, k němuž by trestní stíhání v předmětné trestní věci vedlo, je zcela bez významu vedle trestů pachateli hrozících, neopatřil příslušné spisy v obou trestních věcech, v nichž byla v minulosti na obviněného P. podána obžaloba, a takto získaná zjištění nevyhodnotil.
Pokud jde o obžalobu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, sp. zn. KZv 30/94 ze dne 1. 6. 1994, v níž byl obviněný P. obžalován pro spáchání trestného činu podvodu podle §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., nevzal vyšetřovatel v úvahu, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 5 T 39/94 byla věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, a to pro celou řadu závažných procesních pochybení. V této trestní věci jde o rozsáhlou trestnou činnost pěti pachatelů, která měla být páchána fakturačními podvody v roce 1992. Celá řada svědků v této trestní věci byla vyslechnuta před sdělením obvinění pachatelům, dále byli obvinění vyslýcháni bez přítomnosti ustanovených či zvolených obhájců, byť šlo o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest, jehož horní hranice převyšuje pět let, a šlo tak o případ nutné obhajoby. Pochybnosti vznikly také o hodnotě zboží, takže vyvstala nutnost doplnit dokazování v tomto směru znaleckými posudky. Přípravné řízení proto probíhá znovu v intencích požadavků krajského soudu na doplnění dokazování či opakování důkazů již provedených, avšak procesní formou. Je tedy přinejmenším pochybné, zda, kdy a při užití jaké právní kvalifikace bude na obviněného P. podána znovu obžaloba, případně zda v této věci nedojde k jinému způsobu ukončení trestního řízení, např .zastavením trestního stíhání.
O obžalobě Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 2 KZv 67/99, kde byl obviněný P. obžalován z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §9 odst. 2, §148 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dosud Krajský soud v Hradci Králové nerozhodl. Trestní zákon na takto kvalifikovanou trestnou činnost stanoví trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti let.
Na trestný čin podvodu podle §250 odst. 3 tr. zák., pro který byl obviněný P. stíhán ve stížnosti pro porušení zákona napadené trestní věci, stanoví zákon trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Při aplikaci ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. zák. však nelze vycházet pouze z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kriterií uvedených v §31 tr. zák. za jednotlivé trestné činy uloženy. Bylo by tedy potřebné předběžně určit i do jaké míry, a u spolupachatelů i v jakém rozsahu, bude pravděpodobné obviněného za zažalovanou trestnou činnost uznat vinným, jaká je míra jeho zavinění, jaký druh trestu a v jaké výměře obviněného za tuto trestnou činnost může postihnout. Teprve na základě vyřešení této předběžné otázky by bylo možno zvažovat, zda při posouzení všech okolností případu by ke splnění účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. postačil trest, který obviněného P. případně za trestný čin podle §148 odst. 4 tr. zák. postihne, tedy zda dostatečně zabezpečí výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Reálnost těchto úvah však musí být především podložena vyžádáním a znalostí těch trestních spisů, jejichž obžalobami je argumentováno. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. zák. lze vydat jen, když věc byla dostatečně objasněna a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů uvedených v §172 odst. 1 tr. ř. (tato právní problematika blíže řešena již v R 6/77 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že vyšetřovatel neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, na jehož základě by zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebyly pro jeho rozhodnutí o zastavení trestního stíhání dány zákonné předpoklady. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové ze dne 30. 1. 2000, sp. zn. ČVS:OVUO-1025/2000, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného K. P. Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně dalších rozhodnutí, jež na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí, detašované pracoviště v České Třebové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud při zachování podmínek uvedených v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř., když tento postup navrhl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší soud o této stížnosti rozhodl do tří měsíců od jejího podání.
V dalším řízení pak vyšetřovatel doplní dokazování v rozsahu, který je uveden v tomto rozhodnutí výše, a teprve poté zhodnotí důkazy již provedené spolu s důkazy nově opatřenými podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Poté uváží, zda výsledky vyšetřování jsou postačující pro podání obžaloby či jiný způsob skončení trestního stíhání.
Pro úplnost je nutno připomenout ustanovení §270 odst. 4 tr. ř., podle něhož orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á