ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.209.2001.1
sp. zn. 4 Tz 209/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. září 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Z. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 6 To 40/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 114/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 3 T 114/2000, byl obviněný Z. M. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil tím, že dne 4. 4. 2000 kolem 23.40 hodin řídil osobní motorové vozidlo značky Ford Escort, které bylo majetkem jeho matky B. M., po silnici II. třídy č. 446, kde na 10,5 km mezi obcemi Ch. a P. vlivem nevěnování se plně řízení vozidla, nepřizpůsobení rychlosti jízdy dopravnětechnickému stavu vozovky a vlivem požitého alkoholu při projíždění pravotočivé zatáčky na železničním mostě vyjel vlevo mimo vozovku a poté sjel ze svahu na kolejiště železniční tratě Olomouc - Česká Třebová, kde se vozidlo převrátilo, přičemž ve vozidle utrpěli spolujezdci zranění, a to poškozený L. Š. zlomeninu 3. - 9. žebra v levé polovině hrudníku, zlomeninu 8. žebra v pravé polovině hrudníku, zhmoždění dolního laloku levé plíce s oboustranným kolapsem plic a krvácením do dutiny hrudní, přičemž zranění si vyžádala léčení včetně hospitalizace v nemocnici, poškozený D. P. utrpěl naražení pravého loktu, pravého stehna a pravé poloviny bederní krajiny s drobným pohmožděním pravé ledviny, kdy léčení nepřesáhlo dobu jednoho měsíce, M. B. utrpěla otřes mozku s krátkodobým bezvědomím, neúplné vykloubení pravého hlezenního kloubu a přetržení několika šlachových vazů pravého hlezenního kloubu, její zranění si vyžádalo hospitalizaci a následné léčení a I. T. utrpěla drobná poranění levé poloviny hrudního koše bez hospitalizace a případného domácího léčení, dále došlo k přerušení provozu na železniční trati, přičemž v době řízení měl obviněný v krvi nejméně 1,71 g/kg etylalkoholu. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 7 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 6 To 40/2001, byl z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny, Okresní pojišťovny Olomouc podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušen výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Z. M. uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Olomouc škodu 14 181,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Z. M. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), c), §259 odst. 1, §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti mimo jiné na to, že Okresní soud v Olomouci sice v popisu skutku ve výrokové části rozsudku uvedl, že došlo k přerušení provozu na železniční trati, následky této skutečnosti však blíže nezjišťoval. Vycházel zjevně pouze z protokolu o nehodě v silničním provozu, v němž je stručně uvedeno, že osobní automobil sjel na kolejiště železniční trati Praha - Olomouc, (tedy významného železničního koridoru), a že byla provedena výluka provozu mezi žst. Č. a žst. Š. Pouze z úředního záznamu Policie České republiky Okresního ředitelství v Olomouci je patrno, že provoz na trati byl obnoven dne 5. 4. 2000 v 02.00 hod., tedy po více než 2 hodinách od doby dopravní nehody. Z výpovědí svědků I. T., D. P. a M. B. vyplývá, že osobní automobil dopadl na koleje před blížící se vlak, který zastavil ve vzdálenosti okolo 40 m od automobilu. Svědkyně I. T. uvedla, že po vystoupení z havarovaného vozidla vlak zastavovala máváním. Strojvedoucí vlaku B. P. podal na místě nehody policejnímu orgánu vysvětlení, jako svědek však v trestním řízení vyslechnut nebyl. Soud měl tohoto svědka podrobně vyslechnout zejména k tomu, jaký vlak vedl, jakou rychlostí jel, co ho vedlo k zastavení vlaku, zda musel použít rychlobrzdy a v jaké vzdálenosti od havarovaného vozidla zastavil. Od příslušného orgánu Českých drah měl vyžádat odborné vyjádření k tomu, jaké následky měla výluka provozu železniční dopravy, zejména zda a kolik vlaků bylo zpožděno a o jakou dobu. Dále měl přibrat znalce z oboru železniční dopravy k posouzení, zda hrozilo bezprostřední nebezpečí střetu vlaku s osobním automobilem a k jakým následkům by v případě střetu mohlo dojít. Soud pak měl provedené důkazy hodnotit z toho hlediska, zda obviněný svým jednáním způsobil obecné nebezpečí, které nezávisle na něm odvracely jiné osoby, a posoudit, zda svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. b) tr. zák., případně znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování a ohrožování obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §184 tr. zák. Tato pochybení nenapravil ani odvolací soud.
Dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, že nelze souhlasit se závěry soudů o trestu, který byl uložen obviněnému. Okresní soud v Olomouci při ukládání trestu nepostupoval v souladu s ustanovením §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Trest obecně prospěšných prací uložený ve výměře 400 hodin je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. Okolnosti daného případu jsou tak závažné, že i s ohledem na postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti a při zohlednění polehčujících okolností, které lze u obviněného dovozovat ve smyslu ustanovení §33 písm. g), ch) tr. zák., nemůže takto uložený trest splnit účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., byť byl vedle něj uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Podle §31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Pro správné a spravedlivé ukládání trestu je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace trestu. Zásada zákonnosti trestání pak spočívá v tom, že se soud musí důsledně řídit pravidly pro ukládání trestů, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části trestního zákona. Zásada individualizace trestu vyjadřuje, že druh, kombinace a intenzita trestů musí být v konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem případu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Obviněný Z. M. svým jednáním porušil řadu zásadních ustanovení pravidel silničního provozu, při jejichž nerespektování dochází velmi často k závažným dopravním nehodám s těžkými následky, jak tomu bylo i v daném případě. Konkrétně obviněný nerespektoval ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zák. č. 12/97 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, které ukládá každému při účasti na silničním provozu povinnost chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj, dále povinnost přizpůsobit svoje chování zejména stavebnímu a dopravnětechnickému stavu pozemní komunikace, situaci v silničním provozu a svým schopnostem. Dále obviněný porušil ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb. o pravidlech silničního provozu, a to ustanovení §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), z nichž pro řidiče plyne povinnost plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu a dále pak zákaz řídit vozidlo po požití a pod vlivem alkoholických nápojů, ustanovení §16 odst. 1, odst. 2, z něhož pro řidiče plyne povinnost přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled a dále povinnost jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod., přizpůsobit způsob a zejména rychlost jízdy, která podle jeho vlastní výpovědi činila okolo 100 km/hod. Obviněný tedy závažným způsobem porušil předpisy o bezpečnosti dopravy a projevil tak hrubou nekázeň. Hazardním a riskantním způsobem jízdy způsobil dopravní nehodu, při níž poškozený L. Š. utrpěl těžkou újmu na zdraví a došlo ke zranění dalších tří osob. Zranění poškozené M. B. se svým charakterem blíží hranici těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší době trvající poruše zdraví, neboť jak plyne z výpovědi poškozené, měla v souvislosti s utrpěným zraněním na pravé noze nechodící sádru po dobu 6 týdnů a pohybu byla schopna pouze o berlích. Nezanedbatelné jsou rovněž náklady léčby poškozených, jakož i výše škody způsobené na vozidle řízeném obviněným. V souvislosti s dopravní nehodou přitom došlo k výluce železničního provozu na frekventované trati Olomouc - Praha. Před pádem na železniční trať se podle svědkyně I. T. osobní automobil dvakrát otočil a pouze náhodou dopadl na kola. K havarovanému automobilu, ve kterém zůstali zaklíněni někteří členové posádky, se přitom blížil vlak a pouze díky včasnému zásahu svědkyně I. T. a včasné reakci strojvedoucího nedošlo k tragičtějším následkům. Pokud tutu skutečnost okresní soud nepromítl do výroku o vině, měl k ní důsledněji přihlédnout právě při posuzování všech okolností případu a zejména při rozhodování o trestu. Výše uvedené skutečnosti určují stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. a mají význam z hlediska hodnocení závažnosti trestného činu a jsou rozhodující pro určení druhu a výměry trestu. Okresní soud sice dovodil vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, v konečných úvahách při ukládání trestu však tomuto výraz nedal a přecenil hodnocení polehčujících okolností, jakož i jiných okolností svědčících ve prospěch obviněného. Podmínky uložení trestu obecně prospěšných prací podle §45 odst. 1 tr. zák. jsou stanoveny tak, aby tento druh trestu mohl být ukládán pouze pachatelům méně závažných trestných činů. O takovýto trestný čin však v posuzovaném případě nejde. Krajský soud v Ostravě, který danou věc posuzoval mimo jiné též z podnětu odvolání podaného okresním státním zástupcem v Olomouci, výše uvedená pochybení nezjistil a naopak se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně. Nepostupoval tedy důsledně v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a porušil tak v tomto ustanovení zákon ve prospěch obviněného Z. M.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru ve prospěch obviněného Z. M., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. z podnětu této stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud České republiky zjistil z trestního spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 114/2000, že při zjišťování skutkového stavu věci v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu, která přicházela v úvahu, včetně práva obviněného Z. M. na uplatnění obhajoby. Skutkový stav uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně byl správně zjištěn i právně kvalifikován.
K námitkám uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že okresní soud se měl zabývat otázkou, zda obviněný svým jednáním nezpůsobil obecné nebezpečí a nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., případně trestného činu poškozování a ohrožování obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák., a popřípadě v tomto směru doplnit dokazování, uvádí Nejvyšší soud následující.
Trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, takový čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost mimo jiné uloženou mu podle zákona a tímto činem způsobil těžkou újmu na zdraví. K naplnění pojmu způsobí obecné nebezpečí nestačí jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné příkladmo uvedené v §179 odst. 1 alinea první tr. zák., z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí) a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostí; nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout.
Právě bezprostřední hrozba obecně nebezpečných následků v daném případě naplněna nebyla. Jak vyplývá z výpovědi svědkyně I. T. z přípravného řízení a z hlavního líčení, tato svědkyně po vylezení z havarovaného automobilu viděla světla vlaku, stoupla si na koleje a mávala, aby vlak zastavila. Strojvedoucí vlaku ji však viděl, protože stáli před přímým úsekem trati a měli v automobilu rozsvícená světla, takže zastavil asi 40 m před havarovaným automobilem. V té době byl v automobilu pouze obviněný Z. M., jednalo se o nákladní vlak. Z protokolu o nehodě v silničním provozu a z připojené fotodokumentace je zřejmé, že havarovaný automobil zasahoval do kolejiště pouze levým zadním kolem. Všechny tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují závěr, že výše uvedeným jednáním obviněného Z. M. nehrozilo způsobení smrti lidem (nejméně 7) ani škody velkého rozsahu, zejména pak v žádném případě tato hrozba nemohla být bezprostřední. Na těchto závěrech by nemohly nic změnit ani důkazy, jejichž provedení je navrhováno ve stížnosti pro porušení zákona. Obdobná situace je i u případného posouzení předmětného jednání obviněného Z. M. jako trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení. Tento trestný čin podle §184 tr. zák. spáchá ten, kdo z nedbalosti ohrozí provoz obecně prospěšného zařízení. I u tohoto trestného činu je předpokladem jednání, kterým je vyvolán stav bezprostředního ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení. Z výše uvedených důvodů v daném případě tato bezprostřednost ohrožení naplněna nebyla.
Stížnost pro porušení zákona byla podána i proti výroku o trestu, avšak bez náležitého zřetele na ustanovení §266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Stížnost pro porušení zákona uvádí skutečnosti, které ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. zvyšují společenskou nebezpečnost posuzovaného jednání obviněného, avšak pomíjí okolnosti uvedené především v podrobném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které naopak společenskou nebezpečnost jednání obviněného Z. M. snižují - bezúhonnost obviněného, jeho postoj ke spáchaným trestným činům, následky trestných činů (těžkou újmu na zdraví utrpěl pouze poškozený L. Š., který nebyl připoután bezpečnostními pásy a byl pod vlivem alkoholu), skutečnost, že došlo i k jistému spoluzavinění poškozených, jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu 1. stupně.
Podle §31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Všechny tyto podmínky jsou u obviněného Z. M. splněny pro uložení trestu obecně prospěšných prací podle §45 odst. 1 tr. zák. Uložení tohoto trestu umožňuje i povaha spáchaného trestného činu a možnost nápravy obviněného. Právě trest obecně prospěšných prací uložený na samé horní hranici zákonné trestní sazby spolu s trestem zákazu činnosti uloženým v horní polovině zákonné trestní sazby splní u obviněného svůj účel uvedený v §23 odst. 1 tr. zák., především účel výchovný a spolehlivě napraví obviněného Z. M. Je otázkou, zda by bylo účelu trestu lépe dosaženo uložením trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu, když uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zřejmě nepřipadá v úvahu vzhledem k okolnostem výše uvedeným. Ostatně ani ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona takovýto závěr nečiní. Nejvyšší soud je toho názoru, že v posuzované trestní věci naopak okresní soud citlivě a přiléhavě zvolil druh trestu, pokud obviněnému uložil trest obecně prospěšných prací, jakož i jeho výměru, pokud stanovil tento trest v maximálně možné výši čtyřset hodin. Není pochyb o tom, že účelu trestu jak z hlediska individuální, tak generální prevence bude v tomto případě dosaženo daleko účinněji, než by tomu bylo při stanovení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, když konkrétní důsledky trestu by obviněný nemusel tak důrazně a kontrolovatelně pociťovat, jak tomu bude v tomto konkrétním případě. Jakkoliv pak není zpochybňována skutečnost, že se obviněný dopustil mimo jiné závažného nedbalostního trestného činu, je uložení alternativního trestu v tomto konkrétním případě trestem účinným, vyváženým a zákonným.
Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že soud 1. stupně neporušil zákon ve svém výroku o vině obviněného Z. M. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. ani ve výroku o trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 7 roků. Pochybení soudu 1. stupně ve výroku o náhradě škody napravil odvolací Krajský soud v Ostravě, který tak splnil svou přezkumnou povinnost uvedenou v §254 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tedy stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 tr. ř., neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal