ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.281.2000.1
sp. zn. 4 Tz 281/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. února 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. F., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 2 T 433/95 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 2 T 433/95 a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. a v ustanovení §16 odst. 1, §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. v neprospěch obviněného R. F.
Napadený rozsudek se v celém rozsahu zrušuje .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 9. 1999, č. j. 2 T 433/95-306 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 7 To 418/99.
Okresnímu státnímu zástupci ve Znojmě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 2 T 433/95 byl R. F. uznán vinným, že jako podnikatel v předmětu podnikání opravy motorových vozidel ve Znojmě
1) postupně ve třech případech uzavřel s Ú. p. ve Z. dohody o přidělení účelových dotací ke zřízení pracovních míst, a to dohodu ze dne 31. 7. 1991, dohodu č. 316/91 a 316a/91, obě ze dne 20. 11. 1991, na jejichž podkladě převzal ke škodě Ú. p. ve Z. částku celkem 250 000,- Kč, neboť nedodržel podmínky v dohodách stanovené a jako podnikatel ukončil činnost,
2) v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1993 neodvedl:
- Okresní správě sociálního zabezpečení ve Z. 92.739,- Kč,
-F. ú. ve Z. neodvedl za zkrácení daně z objemu mezd za rok 1991 částku 8.678,- Kč, za rok 1992 zkrátil daň z příjmu ze závislé činnosti ve výši 172.102,- Kč a za rok 1993 zkrátil daň ze mzdy ve výši 30.541,- Kč,
3) - v době od 8. 10. 1991 do 11. 5. 1992 ve Z. postupně na základě objednávek a poté vystavených výdejek odebral zboží ke škodě a. s. Z., Z. ve výši 61.803,20 Kč,
- v době od 6. 12. 1991 do 5. 2. 1992 ve Z. odebral zboží a nechal si provést práce od SBD Z. se sídlem Z., kde k jejich škodě ve výši 32.165,30 Kč neuhradil následně vystavené faktury,
- v P. ve stejném období na základě objednávek a poté prostřednictvím svého zaměstnance odebral od firmy R. k její škodě nářadí a náhradní díly, ve výši 34.679,- Kč, kdy vystavené faktury neuhradil,
a to ve všech případech neměl zajištěny finanční prostředky k uhrazení dluhů.
Toto jeho jednání bylo kvalifikováno ad 1) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ad 2) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ad 3) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Současně mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.Dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 10. 1994, sp. zn. 3 T 373/94. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 11. 1995, neboť oprávněné osoby se ihned po jeho vyhlášení vzdali odvolání.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 9. 1999, č. j. 2 T 433/95-306 bylo rozhodnuto, že obviněný R. F. vykoná trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců z výše uvedeného rozsudku stejnojmenného soudu a k jeho výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Stížnost obviněného proti citovanému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 7 To 418/99 zamítnuta.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 2 T 433/95 podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. F.
Vytýká v ní porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. a dále ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) a §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry ve skutku ad 1) rozsudku okresního soudu, stěžovatel nesouhlasí, že by se jej obviněný dopustil. R. F. sice nedodržel určité podmínky uvedené v dohodách o dotaci a půjčce, jež uzavřel s Ú. p. ve Z., ale to vyplynulo z ukončení jeho podnikatelské činnosti. Ze skutečností obsažených ve spise je totiž zřejmé, že obviněný svěřené peníze nezpronevěřil, neboť dotace a půjčky použil podle uzavřených dohod. Neuhrazení dluhu nemůže být trestným činem zpronevěry, ani jiným trestným činem. V tomto bodě proto měl být obviněný obžaloby zproštěn.
V případě jednání označeném pod bodem ad 2) je stěžovatel toho názoru, že by mohlo být jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky kvalifikováno, ale provedené důkazy neprokazují jednoznačně, že ke krácení daní a pojistného došlo ze strany obviněného úmyslně a ve výši, která je v rozsudku uvedena. Z důkazů je patrné, že za rok 1991 obviněný řádně podal přiznání k dani z objemu mezd, přičemž vyměřenou daň částečně uhradil a z části ve výši 8 675,- Kč ji neuhradil. Samotné neuhrazení, nebo opožděné uhrazení daně však nenaplňuje znaky výše uvedeného trestného činu podle §148 tr. zák. a obviněný se tudíž v této části žádného trestného činu nedopustil. Za roky 1992 a 1993 ale obviněný přiznání k dani nepodal a nepředložil ani podklady pro vyměření pojistného na sociální zabezpečení za rok 1993. Za tato období pojistné, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a daně sice neuhradil a jejich vyměření a uhrazení se vyhýbal, nelze ale pominout obhajobu obviněného, který uváděl, že výše uvedené řádně neplatil vědomě, a to z nedostatku finančních prostředků, ale neměl v úmyslu tyto dávky zkrátit. O daně se měl starat Ing. M. K., který byl na to najat. Podle stěžovatele nebylo dostatečně objasněno, kdo měl přiznání k dani a podklady pro úhradu pojistného ve firmě obviněného vypracovat a předložit je okresní správě sociálního zabezpečení, resp. finančnímu úřadu. Dále zda tak bylo ve vztahu k letům 1992 a 1993 učiněno a pokud ano, zda se obviněný mohl domnívat, že předložení těchto materiálů okresní správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu má zajistit Ing. M. K. a zda obviněný věděl, že tyto materiály předloženy nebyly. K tomu měli být jmenovaní vyslechnuti a měly být i zajištěny příslušné doklady, z nichž by vyplývalo, kdo v letech předchozích daňová přiznání resp. doklady pro pojistné předkládal. Bez těchto důkazů pokládá stížnost pro porušení zákona subjektivní stránku předmětného trestného činu za dostatečně neprokázanou.
Dále stěžovatel poukazuje na formální nedostatky napadeného rozsudku, zejména na neoznačení přesných zákonných ustanovení, jichž bylo ve výroku použito, když není zřejmé, podle jakého trestního zákona okresní soud postupoval z hlediska jeho účinnosti. Toto označení považuje za významné, neboť od doby spáchání trestných činů do vyhlášení rozsudku došlo ke změnám v trestním zákoně, které se týkaly i trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadený rozsudek v těchto částech zrušil ve výroku o vině a dále v celém výroku o trestu a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen, a to nejenom ve vytýkaném rozsahu.
Pokud se týká skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., je třeba dát plně za pravdu stížnosti pro porušení zákona. Z důkazů obsažených ve spise, konkrétně z výpovědi obviněného, svědecké výpovědi A. Č. a dohod uzavřených mezi obviněným a Ú. p. ve Znojmě č. 168/91 ze dne 31. 7. 1991, č. 316a/91 a č. 316/91, obě ze dne 20. 11. 1991 vyplynulo, že obviněný obdržel pro svou autoopravárenskou firmu půjčky a dotace v celkové výši 250.000,- Kč, a to na zřízení nových pracovních míst. Použití těchto finančních prostředků bylo podle vyhl. č. 22/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na jejím základě uzavřených výše citovaných dohod účelově vázáno a podléhalo pravidelným kontrolám ze strany úřadu práce. Podle výpovědi obviněného, svědkyně A. Č., ale i zápisů z kontrol uskutečněných Ú. p. ve Z. ve dnech 19. 11. 1991, 5. 2. 1992 a 9. 4. 1992, nebyly ve způsobu použití poskytnutých finančních prostředků zjištěny žádné závady. Teprve kontrola provedená dne 2. 6. 1992 shledala, že obviněný určitému v zápise konkretizovanému počtu pracovníků nevyplatil ve stanovených termínech v měsících únoru až dubnu 1992 mzdu. Bylo konstatováno, že obviněný porušil příslušná ustanovení uzavřených dohod a z tohoto důvodu je povinen poskytnutou půjčku i dotaci v plném rozsahu vrátit, k čemuž byl vyzván dopisem ze dne 12. 6. 1992.
Z opatřeného spisového materiálu ani odsuzujícího rozsudku nevyplynulo, kdy a jakým způsobem měl obviněný svěřenou částku 250.000,- Kč zpronevěřit. Znakem trestného činu zpronevěry (§248 tr. zák.) je m. j. přisvojení si cizí svěřené věci a způsobení tak škody na cizím majetku. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena tehdy, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Takové přisvojení svěřených finančních prostředků ale obviněnému provedenými důkazy prokázáno nebylo, naopak, z jejich obsahu bylo patrné, že obviněný půjčku i poskytnuté dotace v plném rozsahu použil k účelu, pro který mu byly dány do dispozice. To nakonec konstatovaly tři po sobě následující kontroly provedené Ú. p. ve Znojmě. To, že v důsledku dalších okolností, zejména malému úspěchu v samotném podnikání, obviněný nedostál dalším podmínkám obsaženým v uzavřených dohodách, nemohlo založit jeho trestní odpovědnost a to ani tenkrát, pokud finanční prostředky úřadu práce v důsledku své platební neschopnosti nevrátil. Tato skutečnost totiž nenastala v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které by mohlo být ve výše popsaných souvislostech označeno za trestné.
Okresní soud ve Znojmě tudíž nesprávně hodnotil provedené důkazy, když tyto jednoznačně svědčily o nevině obviněného a nikoli o jeho vině ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst 3 písm. c) tr. zák. Evidentně tak došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, když okresní soud měl ohledně tohoto skutku postupovat podle §226 písm. b) tr. ř. a zprostit obviněného obžaloby, protože tento skutek není trestným činem.
Za další tentokrát formální pochybení okresního soudu lze v případě již citovaného skutku označit nedostatečně konkrétní výrok rozsudku ve vztahu k uvedení zákonných ustanovení, jichž bylo použito, což ukládá ustanovení §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud okresní soud rozhodl (byť nesprávně) o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., byl povinen vyjádřit ve výroku i přesné označení zákona, podle něhož trestnost činů posuzoval. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Ke skutku, jak jej popsal okresní soud, mělo dojít od 31. 7. 1991 do neupřesněného dne, z logiky věci pak nejpozději do 2. 6. 1992. Samotné znění trestného činu zpronevěry, jehož zákonným znakem je způsobení škody, a její výše je kvalifikačním momentem, majícím vliv na výši trestní sazby, sice od doby, kdy mělo dojít k jeho spáchání, do doby, kdy ve věci rozhodoval okresní soud, nedoznalo takové změny, jež by mohla mít vliv na postavení obviněného, ale k významné změně došlo u tehdy platného ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. (zák. č. 290/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994), upravujícího jednotlivé hranice škod a také bylo novelizováno nařízení vlády ČSFR č. 258/1990 Sb., (nař. vl. ČSFR č. 464/1991 Sb., s účinností od 29. 11. 1991), jímž byla pro účely trestního zákona stanovena nejnižší měsíční mzda. Okresní soud ve Znojmě byl tudíž povinen ve výroku rozsudku uvést zda v konkrétním případě postupoval podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu a nebo podle trestního zákona pozdějšího. Pouze na dokreslení Nejvyšší soud poznamenává, že pokud okresní soud uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. s následkem, že na cizím majetku způsobil značnou škodu, bylo třeba aplikovat trestní zákon ve znění zák. č. 290/1993 Sb., neboť za hranici značné škody se s účinností od 1. 1. 1994 začala počítat škoda dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy (tedy alespoň 200 000,- Kč). Tato skutečnost by při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti spáchaného jednání (materiálního znaku trestného činu) působila ve prospěch obviněného a bylo proto namístě aplikovat pozdější znění trestního zákona.
V rámci přezkoumání výroku rozsudku okresního soudu pod bodem 2), jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., Nejvyšší soud konstatoval, že tento je ve své podstatě nepřezkoumatelný, neboť předmětný výrok není dostatečně konkretizován co do místa, času a způsobu spáchání tohoto trestného činu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a taktéž označení trestného činu, jehož se výrok týká, včetně uvedení jeho zákonných znaků, je nepřesné, s ohledem na označení i znění tohoto trestného činu podle trestního zákona účinného v době, kdy měl být spáchán. Tím došlo k porušení ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. Z jeho označení i znění, jak bylo aplikováno v předmětném výroku napadeného rozsudku, lze navíc usuzovat, že okresní soud užil trestního zákona ve znění zák. č. 290/1993 Sb., účinného od 1. 1. 1994, tedy zákona pozdějšího. To ale odporuje zásadě vyjádřené v již dříve citovaném ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., že tak lze učinit jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V konkrétním případě tomu tak rozhodně nebylo, jelikož obviněnému by byl trest odnětí svobody vyměřován v trestní sazbě od jednoho do osmi let, zatímco kdyby předmětný skutek byl posuzován podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání, obviněný by byl ohrožen trestní sazbou od jednoho do pěti roků odnětí svobody. Dlužno dodat, že takto nesprávně byl tento skutek označen již v podané obžalobě.
Dále je třeba uvést, že okresní soud a před ním již orgány přípravného řízení si dostatečně neujasnily podstatu trestného činu zkrácení daně podle §148 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1993, konkrétně formu protiprávního jednání, která jím měla být postihována. Posláním tohoto ustanovení bylo (a v jeho novelizovaném znění stále je) chránit zájem státu na správném vyměření daně, poplatku nebo jiné podobné dávky, mezi něž bylo možné zahrnout i pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na příjmech z těchto dávek. Zkrácením lze chápat jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (poplatek nebo jiná podobná dávka) nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde. Nebyla-li dávka vůbec vyměřena, je zkrácením celá konkrétní dávka, která měla být správně vyměřena. Byla-li daň, (poplatek, nebo jiná podobná dávka), správně vyměřena a daňovým poplatníkem zaplacena nebo jemu stržena, nelze ve vztahu k takové dani (poplatku nebo jiné podobné dávce) spáchat trestný čin podle §148 tr. zák. Za zkrácení daně ale nelze považovat její pouhé neodvedení, nebo v případě poplatku či jiné podobné dávky, jejich nezaplacení. Taková dávka se v takovém případě předepsaným způsobem vymáhá. Dokonaného trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslným jednáním docílí, že mu daň nebyla vůbec vyměřena, či mu byla vyměřena v nižší částce, nebo že poplatek nebo jinou podobnou dávku nemusel zaplatit, nebo je mohl zaplatit v nižší částce, jestliže k jejich zkrácení došlo ve větším rozsahu. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku nebo jiné podobné dávky), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek nebo jiná podobná dávka) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek nebo jiná podobná dávka) tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Jedná se o trestný čin úmyslný a proto úmysl se musí vztahovat i na to, že daň, poplatek nebo jiná dávka je zkracována.
Pokud je tedy ve výroku napadeného rozsudku uvedeno, že obviněný v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1993 neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení ve Z. 92.739,- Kč, není ani z jeho odůvodnění zřejmé, o jakou dávku se jednalo a na základě jakého předpisu jí byl obviněný tomuto subjektu povinen odvádět a jakými doklady a v jakých termínech měl prokazovat správnost jejího výpočtu. Z provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi J. J., protokolu o kontrole hospodaření s prostředky nemocenského pojištění v malé organizaci ze dne 13. 12. 1993, a platebního výměru ze dne 13. 12. 1993, pak lze zjistit, že se jednalo o odvod pojistného na sociální zabezpečení na základě zák. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Za období leden až září 1993 obviněný podle těchto důkazů neodvedl na pojistném celkem 92.739,- Kč, přičemž výkazy o výši vyměřovacího základu okresní správě sociálního zabezpečení neposílal již od srpna 1992. Obviněný R. F. se ve své výpovědi vyjádřil tak, že v oblasti daní je laik, proto si k tomuto účelu najal Ing. M. K. Všechno toto účetnictví nechal na něm a sám se o to nestaral. Obviněný připustil, že jej Ing. M. K. upozorňoval na finanční situaci a že není na placení i na odvody daní. On však věřil, že se situace zlepší a pak to všechno uhradí. Představoval si to tak, že mu daně budou vyměřeny a že se to v budoucnu nějak vyřeší. K vlastní problematice odvádění pojistného okresní správě sociálního zabezpečení a k povinnosti předkládat měsíčně přehled o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců obviněný neuvedl ničeho a nebyl na to přímo dotazován vyšetřovatelem ani v řízení před soudem. V hlavním líčení na dotaz státní zástupkyně pouze uvedl, že byl seznámen s veškerými podmínkami, jak má postupovat coby soukromý podnikatel a taktéž, že si byl vědom svých povinností. Svědek Ing. M. K. byl sice v přípravném řízení i v hlavním líčení vyslechnut, ale z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že výslech byl formální a je v něm poukázáno na jeho výpověď pořízenou před vyšetřovatelem. Ani z této výpovědi ale nelze zjistit konkrétní skutečnosti vztahující se k povinnostem vyplývajícím ze zák. č. 589/1992 Sb. (odvod pojistného na sociální zabezpečení a předkládání přehledu o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců). Jmenovaný svědek pouze připustil, že jej obviněný zaměstnal v listopadu 1991 a jeho pracovní náplní bylo vedení účetnictví, včetně výpočtu daní, mezd a všeho co s tím souvisí. Pravidelně dával obviněnému všechny podklady, aby měl vše v pořádku. Sám označil obviněného jako laika v oblasti účetnictví. Pokud jde o kontroly z příslušných úřadu, vzpomněl si pouze na tu "ze sociálního" a při té mu nebyly zjištěny nedostatky. Výplatní listiny byly vedeny dvojmo, jeden doklad dostal při výplatě zaměstnanec a druhý se zakládal. Vícekrát upozorňoval obviněného na řádné plnění odvodů, ten se k tomu ale vyjadřoval tak, že potřebuje peníze na jiné věci a že stát počká. Z finančního úřadu se s ním nikdo nespojil, pravděpodobně jednali s obviněným. Do firmy chodily různé upomínky, ale obviněný na ně reagoval výše uvedeným způsobem. Od obviněného odešel k 30. 11. 1993, neboť ten byl v roce 1993 nezvěstný, takže firmu neměl kdo řídit a také si sehnal lepší místo.
Z výše uvedeného vyplývá, že pochybnosti a námitky vyjádřené ve stížnosti pro porušení zákona ohledně prokázání subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně na straně obviněného, pokud jde o již zmiňované povinnosti vyplývající ze zák. č. 589/1992 Sb., jsou plně opodstatněné. Z napadeného rozsudku ani z provedených důkazů není zřejmé, kdo byl ve firmě obviněného zodpovědný za předkládání přehledů o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců za rozhodné období a údajů o úhrnné výši pojistného (viz ust. §10 zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a proč tak zejména od ledna do září 1993 nečinil. Pokud záměrem takového jednání bylo docílit stavu, že pojistné nebude muset být odvedeno a k jeho odvedení pak skutečně v této souvislosti nedošlo, mohlo by se jednak o trestný čin zkrácení daně ve smyslu §148 tr. zák. Za tím účelem bude nutné znovu vyslechnout obviněného, svědka Ing. M. K., a vyžádat doklady z nichž by vyplývalo, kdo za firmu obviněného, coby poplatníka daně z objemu mezd (podle zák. č. 157/1989 Sb.) až do konce roku 1992, tuto daň přiznával a zasílal o tom správci této daně příslušné podklady a z toho pak event. dovodit, kdo měl tuto povinnost i v roce 1993 ve vztahu k odvodu pojistného na základě zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud by bylo zjištěno, že to nebyl obviněný ale byl to Ing. M. K., bude zároveň nutné prokázat, zda tak jednal sám ze svého vlastního rozhodnutí, nebo zda tak postupoval z příkazu obviněného, coby jeho zaměstnavatele.
Obdobné závěry, které byly výše vysloveny ohledně neodvedeného pojistného na sociální zabezpečení za období měsíců ledna až září 1993, lze konstatovat i vůči dani ze mzdy a dani z příjmu, které obviněný neměl F. ú. ve Z. odvést v prvém případě za rok 1993 ve výši 30.541,- Kč a ve druhém případě za rok 1992 ve výši 172.102,- Kč. Poukázat je třeba již na takové pochybení okresního soudu, kdy ve výroku i odůvodnění napadeného rozsudku zaměnil obě zmíněné daně. Podle svědecké výpovědi V. V. a zpráv o výsledku jednotlivých typů kontrol je zjevné, že nedoplatek na dani z příjmu činil za rok 1993 30.541,- Kč a nedoplatek na dani ze mzdy za rok 1992 172.102,- Kč.
Pokud jde o neodvedenou daň ze mzdy za období roku 1992, z kontrolní zprávy F. ú. ve Z. ze dne 24. 8. 1994, vyplývá, že nedoplatek sestává ze dvou položek. Jednou z nich je částka 10.913,- Kč, kterou tvoří rozdíl na dani způsobený jejím nesprávným vyčíslením, spočívajícím v nezahrnutí třináctého platu z prosince 1992 do základu daně u některých pracovníků. Jejich jmenný seznam, jakož i vyčíslený daňový rozdíl u každého z nich je v kontrolní zprávě obsažen. Druhou pak tvoří částka 161.189,- Kč, kdy jednotlivým zaměstnancům byla daň ze mzdy postupně v jednotlivých měsících stržena, ale finančnímu úřadu nebyla odvedena. V případě daně z příjmu za rok 1993 ze zprávy o výsledku kontroly ze dne 24. 8. 1994, lze zjistit, že od ledna do září 1993 došlo při výpočtu záloh na tuto daň k nesprávnostem spočívajícím v tom, že plátce daně přihlédl k nezdanitelným částkám ze základu daně, aniž jednotliví zaměstnanci prokázali skutečnosti rozhodné pro jejich uplatnění. Takto vzniklý rozdíl na dani byl vyčíslen částkou 21.762,- Kč. Zbylou část ve výši 8.815,- Kč pak tvoří částka, která sice byla plátcem daně zaměstnancům sražena, ale nebyla finančnímu úřadu odvedena. Z kontrolních zpráv, ale i svědecké výpovědi V. V. vyplývá, že s obviněným, jako daňovým subjektem, byla velice negativní součinnost, když tento nesplnil ani registrační povinnost podle zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Kontroly byly provedeny na žádost policie, a to na základě písemností, které finančnímu úřadu sama dodala. S obviněným nebylo možné navázat v době předchozí žádný kontakt. V této souvislosti je třeba připomenout tvrzení obviněného, že se v roce 1993 skrýval před vymahači dluhů.
Rovněž pokud jde o okresním soudem deklarované zkrácení výše zmíněných daní ze strany obviněného, lze konstatovat, že nebylo nikterak zdůvodněno, v čem ono zkrácení ve smyslu shora podrobně rozvedených hmotně právních zásad mělo spočívat. Z citovaných důkazů je patrné, že v případě daně ze mzdy došlo ke zkrácení a neodvedení daně ve výši 10.913,- Kč a k neodvedení dalších 161.189,- Kč, v případě daně z příjmů zmíněné zkrácení a zároveň neodvedení daně představuje částku 21.726,- Kč a dalších 8.815,- Kč je částkou neodvedenou finančnímu úřadu. Z žádného z provedených důkazů ale není jednoznačně zřejmé, že by to byl obviněný, kdo nese vinu za zkrácení jednotlivých daní a že tak činil v úmyslu dosáhnout snížení rozsahu daňové povinnosti. Opět tedy bude nutné, jako v předchozím případě pojistného na sociální zabezpečení zjistit, proč doklady související s vedením uvedených daní, případně daňová přiznání, nebyla ve stanovených termínech předkládána orgánu spravujícímu jednotlivé daně, z jakého důvodu se tak stalo a která osoba za firmu obviněného tak byla povinna činit. V této části skutku tudíž nebylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a s dostatečnými podrobnostmi a skutková zjištění byla nepřesná, vyvolávající důvodné pochybnosti. Okresní soud ve Znojmě tak nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Pokud by po doplnění dokazování v naznačených směrech bylo zjevné, že částky 161.189,- Kč a 8.815,- Kč, jež byly v rámci uvedených daní zaměstnancům obviněného sraženy, ale nebyly odvedeny, nepokrývá zavinění obviněného R. F. v rámci skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně podle §148 tr. zák., bude namístě se zabývat jeho případnou odpovědností za spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. To celé ale pod podmínkou, že obviněný jako zaměstnavatel, skutečně měl k dispozici finanční prostředky ve výši odpovídající hrubým mzdám zaměstnanců a došlo tedy reálně k tomu, že z těchto hrubých mezd byly daně sraženy, ale nedošlo k jejich reálnému odvedení orgánu spravujícímu daň. Tytéž zásady by bylo nutné uplatnit i v případě částky představující pojistné na sociální zabezpečení (podle zák. č. 589/1992 Sb.), jež nebyla odvedena příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, pokud by i zde bylo důvodné uvažovat o vině obviněného ve výše uvedeném smyslu (podle §255 tr. zák.), ale pouze v rozsahu pojistného, které obviněný v postavení zaměstnavatele a poplatníka pojistného svým zaměstnancům srazil, ale neodvedl (viz ust. §7 odst. 1 písm. a), b), §8 zák. č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výše této částky pojistného z opatřených a provedených důkazů zřejmá není.
V části skutku napadeného rozsudku jež se týká údajného zkrácení daně z objemu mezd za rok 1991 ve výši 8.675,- Kč, lze opět plně souhlasit s námitkami vznesenými stížností pro porušení zákona. Okresní soud ve Znojmě obviněného uznal vinným i tímto jednáním ačkoli ze svědecké výpovědi L. F. a kontrolní zprávy F. ú. ve Z. ze dne 23. 9. 1992, bylo možné zjistit, že základ daně z objemu mezd za vymezené období roku 1991 souhlasil s podaným daňovým přiznáním. Předepsaná daň v částce 33.200,- Kč tudíž souhlasila s daňovou povinností. Obviněný ke dni 15. 2. 1992 zaplatil na uvedené dani 24.525,- Kč, takže daňový dluh činil 8.675,- Kč. Z výpovědi svědka pak vyplývá, že i posledně uvedená částka byla obviněným v pozdější době zaplacena.
Z toho, co bylo v tomto rozsudku Nejvyššího soudu již výše uvedeno,je evidentní, že obviněný se předmětným jednáním trestného činu zkrácení daně dopustit nemohl, neboť údaje v podaném daňovém přiznání byly správné a na jejich podkladě pak došlo k vyměření daně v odpovídající výši. Okolnost, že obviněný předepsanou daň uhradil pouze částečně, nesehrávala z trestně právního hlediska žádného významu. Jednalo se o daňový nedoplatek, jenž byl orgán spravující daň povinen předepsaným způsobem vymáhat, event. sankcionovat, podle příslušných daňovým předpisů. Trestně právní odpovědnost obviněného zde proto nepřicházela v úvahu a okresní soud byl povinen tuto část skutku ve svém odsuzujícím rozsudku vypustit, neboť nenaplňovala znaky trestného činu zkrácení daně.
Pokud se jedná o skutek pod bodem 3) napadeného rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a proti němuž podaná stížnost pro porušení zákona nevznesla žádné námitky, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tento skutek, tak jak je ve výrokové části rozsudku okresního soudu popsán, je nepřezkoumatelný, když nesplňuje podmínky ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Ani v jedné ze tří částí skutku není specifikováno zboží, případně provedené práce, které měl obviněný od jednotlivých dodavatelů postupně převzít, a to včetně jednotlivých účtovaných cen. Nejsou zde uvedena ani čísla faktur, kterými byly jednotlivé částky za provedené práce či odebrané zboží dodavateli účtovány. V posledním případě odebrání zboží od firmy R. není blíže konkretizováno označení a sídlo zmíněného dodavatele, dále datum, kdy bylo zboží odebráno. Okresní soud se omezil na konstatování, že se tak stalo v P., ve stejném období, na základě objednávek. Ostatní dvě jednání v rámci téhož skutku jsou ale rozdílně časově vymezena a z provedených důkazů je patrné, že k odebrání zboží došlo dne 22. 10. 1991, a to jednorázově, na základě jediné objednávky. Insolventnost obviněného mají prokazovat výpisy z jeho účtu za období od 2. 10. 1991 do 5. 12. 1991 vedeného u KB, P. a. s., pobočka Z. Obviněný ale sám ve své výpovědi z přípravného řízení uvedl, že v roce 1991 ještě nějaké peníze měl a pokud tedy některé faktury nezaplatil, mohlo se jednat o jeho opomenutí. Když jej věřitelé začali upomínat, tak již zaplatit nemohl. S touto obhajobou obviněného se okresní soud nikterak nevypořádal. Ze svědecké výpovědi Ing. M. K. i jednotlivých výpisů z bankovního účtu obviněného u K. b. je zřejmé, že finanční situace firmy nebyla ke konci roku 1991 nejlepší, ale přesto bylo nutné k těmto skutečnostem podrobněji vyslechnout jak obviněného, tak Ing. M. K. a zejména bylo třeba zajistit a zkoumat účetní dokumentaci firmy obviněného. Oba jmenovaní by měli vysvětlit co se na přelomu let 1991 - 1992 stalo, že podle tvrzení obviněného tento byl do konce roku 1991 schopen dostát svým závazkům a v roce 1992 již nikoli. Pouze za předpokladu, že by konkrétními důkazy bylo potvrzeno, že si obviněný zboží a služby objednal a nechal poskytnout v době, kdy věděl a byl minimálně srozuměn s tím, že jeho finanční situace mu neumožní v dohodnutých lhůtách toto zboží a tyto služby jejich dodavatelům zaplatit, jednalo by se o trestný čin podvodu ve smyslu §250 tr. zák. Toto ale nebylo za stávající důkazní situace přesvědčivě prokázáno, alespoň ve vztahu k období roku 1991. V tomto ohledu tedy okresní soud hodnotil provedené důkazy způsobem neodpovídajícím ust. §2 odst. 6 tr. ř. a skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. ř.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedených zjištění a závěrů podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 2 T 433/95 byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. a v ustanoveních §16 odst. 1, §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala, pokud touto změnou (jeho zrušením) pozbyla podkladu. Věc pak přikázal Okresnímu státnímu zástupci ve Znojmě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích rozsudku Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. ř.). Takto bylo rozhodnuto proto, že vytýkané nedostatky ve své většině mají původ již v přípravném řízení a ve věci bude muset být dodatečně prováděno dosti obsáhlé dokazování, jehož výsledky nemusí vést k závěru, že obviněného je pro předmětné skutky nutné (možné) postavit před soud.
Dále je třeba upozornit na ustanovení §273 tr. ř., které stanoví, že vyslovil-li Nejvyšší soud porušení zákona v neprospěch obviněného nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch a taktéž na ustanovení §275 odst. 1 tr. ř. jež stanoví, že byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, doba od právní moci napadeného rozhodnutí do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona se do promlčecí doby nezapočítává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec