ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.35.2001.1
sp. zn. 4 Tz 35/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného N. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2000, sp. zn. 8 To 316/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 92/99, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 2 T 92/99 byl obviněný N. H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
Těchto trestných činů se obviněný dopustil tím, že dne 21. 11. 1998 kolem 23.12 hodin v H. na ulici B. v prostoru benzinové čerpací stanice Schell fyzicky napadl R. B. J. po předchozím slovním nedorozumění tak, že ho zezadu strhl na zem, opakovaně ho udeřil pěstí do hlavy a opakovaně kopl do horní části těla a hlavy okovanou botou, způsobil mu otřes mozku I. stupně, tržnou ránu nosu s krvácením z nosu, krevní podlitinu víček pravého oka, krvácení pod spojivky pravého oka, pohmoždění pravé čelní a temenní krajiny a otok pravé jařmové krajiny, čela a spánku, které ho omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu 7 - 10 dnů, přičemž tímto způsobem může za určitých okolností dojít ke vzniku závažnějšího až přímo život ohrožujícího poranění.
Za toto jednání byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 (jednoho) roku.
Poškozený R. B. J. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce a poškozený. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o vině i trestu. Soudu prvního stupně bylo vytýkáno, že neshledal vinu obviněného též podle 2. odstavce písm. b) §222 tr. zák., tedy podle kvalifikace obsažené v obžalobě. Státní zástupce ve svém odvolání poukázal na prokázaný motiv jednání obviněného, který měl poškozeného napadnout proto, že tento vyslovil nesouhlas s vykazováním dvou mladíků z restaurace obviněným z důvodu rasového. Rovněž uložený trest státní zástupce ve svém odvolání považoval za nepřiměřeně mírný s ohledem na charakter útoku obviněného.
Poškozený ve svém odvolání napadl výrok soudu o náhradě škody, která mu nebyla přiznána, přestože tuto řádně uplatnil.
Ve věci rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2000, sp. zn. 8 To 316/2000 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle ustanovení §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. i ve výroku o náhradě škody. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému N. H. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku a podle §60a odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a zároveň nad obviněným vyslovil dohled.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému R. B. J. škodu ve výši 12 615,60 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného N. H. a vytýká v ní porušení zákona v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. a v předchozím řízení též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlasí s tím, že Okresní soud v Hodoníně neshledal rasový motiv v jednání obviněného a neposoudil je podle odst. 2 písm. b) §222 tr. zák., nýbrž pouze podle odst. 1. Podle stěžovatele bylo prokázáno, že poškozený se v restauraci choval normálně, což měli potvrdit svědci P. L. a J. L., jakož i sám poškozený. Taktéž bylo prokázáno, že si k poškozenému v restauraci přisedli dva mladíci (z nichž jeden byl romského původu) a poškozený ze vzájemné komunikace s nimi zjistil, že je obviněný z restaurace vykazoval z důvodu rasového. Z této důkazní situace ministr spravedlnosti dovozuje, že příčinou napadení poškozeného bylo to, že vystoupil na ochranu Roma, tedy jednání obviněného bylo rasově motivováno. Okresní soud pochybil, když v této části neuvěřil výpovědi poškozeného, který potvrzoval rasový motiv v jednání obviněného, ačkoli jiné její části považoval za věrohodné a pravdivé. V důsledku těchto nedostatků při právním posouzení jednání obviněného došlo i k uložení nepřiměřeně mírného trestu.
Tato pochybení soudu prvního stupně podle ministra spravedlnosti neodstranil ani odvolací soud, i když obviněnému uložil přísnější trest. Odvolací soud výpověď poškozeného učiněnou v hlavním líčení považoval za nedostačující k potvrzení rasového motivu v jednání obviněného, když jeho výpověď z přípravného řízení označil za nepoužitelnou, vzhledem k tomu, že jako tlumočník byl přibrán zmocněnec poškozeného. S tímto stanoviskem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť svědek (poškozený) v hlavním líčení vypověděl v podstatě totéž, co uvedl v přípravném řízení. Rovněž odvolací soud část výpovědi poškozeného shledal věrohodnou a naopak té její části, týkající se tvrzení o rasově motivovaném jednání obviněného, neuvěřil. Ministr spravedlnosti přitom pokládá za nepochybné, že k útoku na poškozeného byl obviněný motivován tím, že poškozený vystoupil na obranu Roma, neboť jiný důvod zde nebyl. V důsledku pochybení ve výroku o vině došlo i k uložení nepřiměřeného podmíněného trestu odnětí svobody obviněnému. V případě uznání viny podle odst. 2 písm. b) §222 tr. zák. by přicházelo v úvahu uložení trestu nepodmíněného, aby byl dostatečnou výstrahou pro obviněného i ostatní členy společnosti.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše citovaných ustanoveních ve prospěch obviněného, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že v přezkoumávané věci byly až na jedinou výjimku, na níž poukázal odvolací soud, procesně nezávadným způsobem provedeny a posléze i vyhodnoceny opatřené důkazy, potřebné k objasnění skutkového stavu. Okresní soud v Hodoníně, ačkoli jako důkaz chybně hodnotil i nepoužitelnou svědeckou výpověď poškozeného R. B. J. z přípravného řízení, učinil správná a ostatním provedeným důkazům odpovídající skutková zjištění v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., což v obsahu odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval již Krajský soud v Brně, jako soud odvolací. Pokud se týká námitky stěžovatele, že v rozporu s provedenými důkazy nebyl shledán rasový motiv v jednání obviněného, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Jediným, kdo tvrdil, že jeden z mladíků, kteří si v restauraci přisedli ke stolu poškozeného, byl romského původu, byl sám poškozený. Ze strany ostatních vyslýchaných svědků, jakož i osoby obviněného, tuto skutečnost neuváděl nikdo. Popřel ji i svědek P. L., jenž v kritické době v restauraci pracoval jako číšník, a k celému konfliktu se stavěl nestranným a nezaujatým způsobem, dokonce v určitém okamžiku vystupoval na ochranu poškozeného. Další tvrzení poškozeného, že obviněný v jedné chvíli přistoupil ke stolu, kde seděl s oběma mladíky a měl jednoho z mladíků vykazovat z restaurace z rasových důvodů, není rovněž žádným dalším důkazem podpořeno. Zmíněné mladíky se přes značné úsilí vyšetřujících orgánů nepodařilo ustanovit a tudíž ani vyslechnout jako svědky. Sám poškozený pak ve své výpovědi v hlavním líčení připustil, že neumí česky a ti dva mladíci neuměli dobře anglicky. Obviněný svoje jazykové schopnosti posoudil tak, že se anglicky není schopen domluvit. Za této situace je třeba souhlasit se závěrem učiněným soudem druhého stupně, že se na vzniku celého konfliktu podílela vzájemná neznalost českého a anglického jazyka a svoji roli zde mohl sehrát i požitý alkohol. Rasový motiv násilného jednání obviněného, kterého se posléze vůči poškozenému dopustil, tedy nebyl žádným z opatřených důkazů spolehlivě potvrzen a na pouhých dohadech a domněnkách takovýto závěr postavit v žádném případě nelze, a to ani v situaci, kdy se nepodařilo jednoznačně prokázat skutečný důvod, kvůli němuž k incidentu došlo. V takovémto případě, po provedení všech dostupných důkazů, bylo nutné postupovat podle zásady „in dubio pro reo\" a tudíž akceptovat verzi obviněného, neboť jeho obhajoba nebyla vyvrácena.
Stejně tak nemohl obstát argument uvedený ve stížnosti pro porušení zákona, týkající se výpovědi poškozeného, kdy je poukazováno, že soudy neuvěřily pouze té její části, týkající se rasového motivu jednání obviněného, kdežto v ostatních částech ji považovaly za věrohodnou a pravdivou. K tomu je třeba uvést, že zcela správně a logicky nemohlo být vycházeno z té části výpovědi poškozeného, která je v zásadním rozporu s výpověďmi obviněného a ostatních v té době přítomných osob, neboť se vzájemně lišily právě v důvodech, pro něž ke konfliktu došlo a výpověď poškozeného v tomto ohledu zůstala zcela osamocená. V ostatních částech je výpověď poškozeného v podstatě shodná s výpověďmi jiných svědků a není zde tudíž důvod k jejímu zpochybňování. Je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů měly k dispozici celou řadu důkazů, mj. v podobě svědeckých výpovědí, které při jejich hodnocení a stanovení skutkového stavu nemohly ignorovat a vycházet pouze a jedině z verze uváděné ve výpovědi poškozeného. Svá tvrzení ohledně motivu jednání obviněného navíc značně znevěrohodnil sám poškozený, když výše uvedeným způsobem popsal jazykové znalosti své i obou mladíků, kteří si k němu přisedli a s nimiž o věci hovořil. Na základě takovýchto jazykových znalostí nemohlo u poškozeného dojít k přesnému a významově správnému vnímání obsahu hovoru, který nejprve proběhl mezi obviněným a dvěma mladíky a posléze mezi těmito mladíky a jím samotným. Pokud se poškozený stavěl do pozice člověka, který má s rasovou diskriminací z minulosti značné zkušenosti ze své vlasti, nebylo možné a soudy obou stupňů na to správně nepřistoupily, pouze na základě takovýchto empirických blíže neprokázaných znalostí poškozeného s touto problematikou, bez dalších relevantních důkazů, označit jednání obviněného za rasistické, když ani nebylo prokázáno, že by se v blízkosti poškozeného v kritický večer nějaký občan romského původu zdržoval. V tomto ohledu je proto argumentace stížnosti pro porušení zákona lichá a dovozování toho, že jiný než rasový důvod ke svému útoku proti poškozenému obviněný mít nemohl, je ryze spekulativní.
Soudy obou stupňů proto správně a v souladu se zákonem vzaly za prokázaný pouze ten skutkový stav, jenž vyplýval z provedených důkazů a stranou ponechaly případné domněnky, dohady či přání. Tomuto konstatování pak odpovídá i aplikovaná právní kvalifikace spáchaného skutku, kdy obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., a je třeba ji rovněž označit za výstižnou a odpovídající zákonu.
Kromě tohoto závěru Nejvyšší soud považuje za nutné přičinit poznámku, že v daném případě by nebylo možné obviněného uznat vinným podle odst. 2 písm. b) §222 tr. zák., ani kdyby bylo prokázáno, že poškozeného fyzicky napadl a pokusil se mu způsobit těžkou újmu na zdraví, protože poškozený vystoupil na ochranu osoby romského původu, jak se toho domáhala obžaloba a nyní stížnost pro porušení zákona. Podmínkou trestnosti jednání pachatele z hlediska §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je, že těžkou újmu na zdraví způsobí z uvedených pohnutek, tj. na jiném pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání. V posuzovaném případě by tudíž muselo dojít k napadení poškozeného obviněným pro rasu poškozeného, a nikoli pro rasu jiné osoby, byť za situace, kdy poškozený vystoupil na její ochranu. Nejedná se totiž o obdobu vyplývající z ustanovení §157 tr. zák. poskytujícího zvýšenou právní ochranu osobě, která vystoupila na podporu nebo na ochranu veřejného činitele. Takové poznatky z provedených důkazů navíc nevyplynuly, když nebyl shledán ani rozdílný rasový původ mezi osobami obviněného a poškozeného. Rovněž ostatní výše uvedené zákonné znaky, charakterizující motiv způsobení těžké újmy na zdraví, jako podmínku vyšší trestnosti ve smyslu ustanovení odst. 2 písm. b) §222 tr. zák., provedeným dokazováním nebyly zjištěny. Znovu je proto třeba zdůraznit, že i z tohoto pohledu byla okresním soudem na zjištěný skutkový stav aplikována správná právní kvalifikace jednání obviněného a Krajský soud v Brně nepochybil, když se s ní v rámci odvolacího řízení ztotožnil.
Pokud se týká výhrad, které stížnost pro porušení zákona vznesla proti výroku o trestu, jenž byl obviněnému odvolacím soudem uložen, ani s těmito Nejvyšší soud nemohl souhlasit. Je nutné zdůraznit, že bez patřičných důkazů nelze obviněného uznat vinným podle přísnějšího ustanovení trestního zákona jenom proto, aby mu bylo možné uložit citelnější trest. V dalším lze poukázat na příslušné pasáže v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, z nichž je evidentně patrné, že odvolací soud se pečlivě a podrobně zabýval všemi kriterii, která jsou rozhodná pro ukládání trestu, jak je má na mysli ustanovení §23 odst. 1 a §31 tr. zák. Správně dospěl k závěru, že trest odnětí svobody, uložený soudem prvního stupně na samé spodní hranici trestní sazby, těmto kriteriím neodpovídá a obviněnému sám nově uložil trest odnětí svobody v přísnější výměře. Při zvažování způsobu výkonu tohoto trestu pak převážily okolnosti charakterizující kladně osobu obviněného a příznivé možnosti jeho nápravy a proto mu byl důvodně výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu, za současného vyslovení dohledu a zároveň mu bylo uloženo, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou svým činem způsobil. Je třeba uvést, že požadavek tzv. generální prevence, neboli působení trestu na veřejnost, nesmí bez dalšího převážit nad požadavky prevence individuální, tj. jeho působení na osobu obviněného. Nelze rovněž na jedné straně volat po přísné individualizaci trestů v jednotlivých případech, včetně širšího ukládání alternativních trestů nebo trestů nespojených s bezprostředním odnětím svobody, zejména u mladých, dosud netrestaných osob, a na straně druhé bez prokazatelných a závažných důvodů požadovat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody prvotrestanému pachateli, jenž se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, a u něhož jsou dány veškeré předpoklady k jeho účinné nápravě. Nejvyšší soud proto zaujal názor, že trest, který byl obviněnému odvolacím soudem v rámci příslušné trestní sazby uložen, je trestem po všech stránkách přiměřeným a schopným dosáhnout svého účelu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, jímž odvolací soud napravil zjevné pochybení soudu prvního stupně, lze plně odkázat na patřičné odůvodnění v rozhodnutí druhostupňového soudu, když proti uvedeným argumentům ani vlastnímu výroku nelze nic namítat, a nečinil tak ani stěžovatel.
Vzhledem k tomu, co bylo Nejvyšším soudem shora uvedeno, nezbylo než konstatovat, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. dodržel a jeho rozhodnutím, ani v řízení, které mu předcházelo, zákon porušen nebyl. Podaná stížnost pro porušení zákona byla proto zamítnuta podle §268 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec