ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.61.2001.1
sp. zn. 4 Tz 61/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. května 2001 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné K. H., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov - pracoviště Hranice ze dne 30. 10. 2000, ČVS: OVPR-404/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov - pracoviště Hranice ze dne 30. 10. 2000, ČVS: OVPR-404/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněné K. H.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov - pracoviště Hranice se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov - pracoviště Hranice, ze dne 30. 10. 2000, ČVS: OVPR-404/2000, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání K. H. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 10. 9. 1997 kolem 13.00 hod. v H. n. M., okr. P., na silnici č. II/440, při řízení osobního vozidla zn. Š - Felicia combi, které bylo majetkem Velkoobchodu K., s. r. o., se sídlem v H. n. M., ve směru jízdy od obce O. ke křižovatce se silnicí M. p., nerespektovala výstražnou značku A 12 „Děti\" upozorňující na možnost přítomnosti dětí, když v blízkosti křižovatky se nachází škola a také výstražnou značku D 6 „Přechod pro chodce\" označující tento přechod, jakož ani nevěnovala náležitou pozornost tomu, že v bezprostřední blízkosti vyznačeného přechodu pro chodce se nacházejí děti a nepřizpůsobila rychlost jízdy dané dopravní situaci, v důsledku čehož nebyla schopna adekvátně reagovat na nezletilou chodkyni Z. P., která vstoupila do vozovky v prostoru přechodu pro chodce zprava, aniž by se předtím náležitým způsobem přesvědčila, zda tak může učinit bez nebezpečí, takže došlo ke sražení chodkyně pravou přední částí vozidla, přičemž nezletilá Z. P. utrpěla zlomeninu spodiny lební, zhmoždění mozku a zlomeninu levé stehenní kosti, kdy následně dne 20. 9. 1997 v důsledku utrpěného zhmoždění mozku zemřela.
Vyšetřovatel své rozhodnutí odůvodnil především tím, že ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poukázal na závěry znalce z oboru silniční dopravy, podle kterých zásadní vliv na vznik nehody měla nezletilá chodkyně, která vytvořila vozidlu překážku náhlou tím, že vstoupila do vozovky. Dovodil, že obviněná sice překročila povolenou rychlost jízdy 40 km/hod. o 9 km/hod., avšak ani při dodržení povolené rychlosti by nedokázala střetu zabránit. Aby tak mohla učinit, musela by před střetem jet rychlostí 34 km/hod. nebo rychlostí nižší. Z těchto důvodů jednání obviněné zakládá znaky trestného činu ublížení za zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a protože se na něj vztahuje čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, trestní stíhání bylo zastaveno pro jeho další nepřípustnost.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné K. H. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 a §224 odst. 1 tr. zák., když vyšetřovatel nezajistil jako důkaz originál dopisu, nebo jeho ověřenou kopii, adresovaný rodičům zemřelé. V něm obviněná uvádí skutečnosti, které měly být spolu s údaji obsaženými ve svědecké výpovědi L. G. posouzeny znalcem z oboru silniční dopravy ve vztahu k průběhu nehodového děje, pokud by řidička začala včas reagovat na ještě stojící dítě. Stěžovatel dále namítá vyšetřovatelem nedostatečné zvážení významu pravidel silničního provozu uvedených v zákoně o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a ve vyhlášce o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, která obviněná svým jednáním porušila. Podle stěžovatele zejména nesplnila svou povinnost uvedenou v §7 odst. 1 písm. c) zák. č. 12/1997 Sb., podle kterého byla povinna řídit se pravidly silničního provozu stanovenými podle §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona a dopravními značkami, v tomto případě zejména dopravními značkami A 12 „Děti\" a B 20a „Nejvyšší dovolená rychlost\" 40 km/hod. Porušila dále ustanovení §5 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 99/1989 Sb. - základní povinnosti řidiče, podle kterého je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem. Podle ustanovení §16 odst. 1 téže vyhlášky byla povinna přizpůsobit rychlost jízdy, zejména okolnostem, které může předvídat. Vyšetřovatel měl také zvažovat, že obecně byla povinnost řidičů vůči dětem stanovena v §5 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 99/1989 Sb. s tím, že základní povinností řidiče bylo dbát zvýšené opatrnosti vůči dětem. V podstatě to znamenalo, že řidič nesmí způsobit střet s dítětem, které vidí a včasnou reakcí na jeho nepředvídatelné chování může střetu zabránit. Odpovědnost za zabránění střetu byla tedy z větší míry přenesena na řidiče právě s ohledem na možné neočekávané chování dětí odpovídající jejich věku. V místech označených dopravní značkou A 12 „Děti\", tedy výstražnou dopravní značkou, byl řidič podle ustanovení §45 písm. a) vyhl. č. 99/1989 Sb. upozorněn na místa, kde účastníku silničního provozu hrozí nebezpečí a kde musí dbát zvýšené opatrnosti. Tato dopravní značka tedy znamená, že řidič je povinen v souladu s ustanovením §16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb. snížit rychlost jízdy a dále, že musí zvýšit pozornost, a to s ohledem na to, že projíždí místem, kde se často pohybují děti, které on sám ani nemusí pozorovat, a které mu mohou náhle vběhnout do jízdní dráhy. Toto však obviněná neučinila, naopak poměrně výrazně překročila nejvyšší dovolenou rychlost jízdy 40 km/hod. Podle stěžovatele ani dodržení horní hranice dovolené rychlosti jízdy přitom neznamená, že řidič zároveň plně respektuje i povinnost stanovenou dopravní značkou A 12 „Děti\". Jeho povinnost je v tomto směru výrazně širší, a to jak ohledně rychlosti jízdy, tak i ohledně sledování situace v silničním provozu. Věk poškozené (nar. 25. 6. 1987) je věkem hraničícím s věkem, ve kterém by se již dítě mělo v silničním provozu orientovat a chovat se v souladu s pravidly silničního provozu. Z přiložených fotografií je dostatečně patrný dětský zjev poškozené, který pro řidičku znamenal signál, že si vůči ní musí počínat se zvýšenou opatrností a předpokládat i nesprávnou reakci na jí řízené vozidlo.
Tato pochybení obviněné vyšetřovatel při posuzování podmínek §88 odst. 1 tr. zák. protismyslně hodnotil v její prospěch s odůvodněním, že dítě náhle vstoupilo řidičce do jízdní dráhy a způsobilo jí tak náhlou překážku, a že řidička by ani při dovolené rychlosti jízdy nemohla střetu zabránit, neboť právě na toto riziko značka upozorňuje. Vzhledem k uvedené dopravní značce umístěné před přechodem pro chodce měla obviněná věnovat zvýšenou pozornost dětem a snížit rychlost jízdy, a to i pod hranici dovolené rychlosti jízdy. Toto však neučinila, naopak řídila vozidlo nedovolenou rychlostí. Stupeň nebezpečnosti jednání obviněné je právě naopak podstatně zvyšován tím, že závažným způsobem porušila pravidla silničního provozu ve více směrech a intenzitou vzniklého následku. Správně měl vyšetřovatel po provedení všech dostupných důkazů jednání obviněné posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., na který se rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 nevztahuje.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona vyslovil, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen zejména v jiných směrech, než je to namítáno stěžovatelem.
Nejvyšší soud musel nejprve přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Důvodně je poukazováno na nezajištění originálu dopisu, který měla obviněná napsat rodičům usmrcené dívky neupřesněného dne po dopravní nehodě, v němž se mj. zmiňuje o tom, že dívka stojící na chodníku se na ní dívala a ona předpokládala, že ji vnímá, ale ona pak vstoupila do vozovky. Tento dopis bylo třeba opatřit a nakládat s ním jako s důkazem zejména proto, že údaje v něm uvedené zcela nekorespondují s výpovědí jediného svědka, který celý průběh dopravní nehody sledoval, a to L. G. Ten mj. uvedl, že dívka se u obrubníku zastavila, podívala se doprava, tedy nikoli do směru odkud přijížděla se svým vozidlem obviněná, a zároveň vkročila do silnice. Ono zastavení svědek označil za velmi krátké, maximálně 2 až 3 vteřiny. Nelze ale v této souvislosti nevidět, že údaje uváděné L. G. k této otázce, tj. zda se Z. P. před vstupem do vozovky zastavila a řádně rozhlédla do obou stran a přesvědčila se tak, že může bez nebezpečí pokračovat v chůzi, nebyly s postupem času neměnné. Ve výpovědích učiněných v předprocesním stadiu, konkrétně v té z 10. 9. 1997, se jmenovaný o žádném zastavení na okraji chodníku nezmínil, pouze uvedl, že se dívka podívala vpravo, vlevo se vůbec nedívala a vběhla do vozovky. Ve výpovědi ze dne 27. 6. 1999 naopak tvrdí, že děvče se na okraji vozovky zastavilo, podívalo se vpravo a poté vlevo a hned udělalo do vozovky dva rychlé kroky. I když důkazní hodnota první z těchto výpovědí je nicotná a v případě druhé je diskutabilní, měl vyšetřovatel klást zvýšený důraz na to, aby výpověď jmenovaného svědka pořízená po sdělení obvinění poskytla ve zmíněných směrech jednoznačné údaje a pokud tyto nebyly konformní s údaji uváděnými již dříve, bylo nezbytné se pokusit formou příslušných otázek tyto rozpory odstranit. Ve stávající důkazní situaci proto nelze jednoznačně uzavřít, zda závěr znalce z oboru silniční dopravy, pokud v bodě 6 svého posudku uvedl, že za počátek nehodového děje považuje až vstup dítěte do vozovky, je správný či nikoli. Pokud by se prokázalo, že Z. P. se před vstupem do vozovky rozhlédla i na levou stranu, tedy do směru odkud přijížděla obviněná, a tato zaregistrovala, že se na ní chodkyně dívá, mohla si pro sebe vytvořit subjektivní závěr, že dívka do vozovky nevstoupí. Pak by počátek nehodového děje byl důvodně odvozován od okamžiku, kdy došlo k pohybu dítěte směrem do vozovky. V opačném případě by tomu tak ale nebylo, protože pokud obviněná měla určitý čas (2 až 3 vteřiny uváděné svědkem G.) na to, aby zaregistrovala na okraji chodníku stojící dětskou postavu, která se ale dívala do opačného směru než odkud přijížděla obviněná, je nepochybné, že obviněná s ohledem na dopravní značky umístěné předtím, v jejím směru jízdy, byla povinna patřičně zareagovat (přinejmenším brzděním), na samotnou postavu stojícího dítěte. Bude proto nezbytné k výše uvedeným nesrovnalostem opětovně vyslechnout svědka L. G. s důrazem na to, která z jím postupně uváděných verzí je pravdivá, a to zejména pokud jde o směr rozhlédnutí Z. P. a o plynulost jejího pohybu před vstupem do vozovky. Zjištěné údaje pak bude třeba konfrontovat s obsahem dopisu obviněné, když se současně jeví nezbytným pokusit se o její výslech se zaměřením právě na tuto problematiku. Po vyhodnocení takto dodatečně opatřených důkazů teprve bude možné učinit závěr, zda znalec z oboru silniční dopravy při stanovení počátku nehodového děje důvodně vycházel z okamžiku vstupu chodkyně do vozovky a nebo zda jej bude nutné vyzvat k doplnění posudku o odpověď na otázku, zda by se na jeho závěrech něco změnilo, pokud by počátek nehodového děje bylo třeba předsunout o 2 až 3 vteřiny, tedy o dobu, kterou by obviněná měla mít navíc pro svou reakci v konkrétní dopravní situaci.
Další z premis, se kterou pracoval znalec z oboru silniční dopravy ve svých závěrech a na níž se odvolává i podaná stížnost pro porušení zákona, je okolnost, že v místě kde došlo k dopravní nehodě měla být omezena maximální rychlost jízdy na 40 km/hod., a to na základě zákazové značky B 20a, o níž se zmiňuje zpracovatel protokolu o nehodě v silničním provozu na č. l. 9 spisu. Umístění této konkrétní značky, jakožto i další uváděné, tentokrát výstražné značky A 12 „Děti\", ale není zachyceno na pořízených fotografiích z místa dopravní nehody, ale ani v plánku (č. l. 10) a jejich vzdálenost od výchozího bodu měření není uvedena ani v samotném protokolu o nehodě v silničním provozu. Důležitost jejich řádného zadokumentování vyvstala v okamžiku, kdy K. H. ve své informativní výpovědi ze dne 11. 6. 1999 mj. prohlásila, že v době nehody nebyla v daném místě rychlost jízdy vozidel omezena dopravní značkou a tudíž podle tehdy platných předpisů mohla daným úsekem jet až šedesátikilometrovou rychlostí. Pochybnost, zda skutečně byla v kritické době v daném úseku na zmíněné komunikaci omezena rychlost jízdy výše uvedenou dopravní značkou, pak vyvstává i z dalšího údaje obsaženého v protokolu o dopravní nehodě ze dne 10. 9. 1997. Jeho zpracovatel totiž zadokumentoval, že dopravní značky B 28 „zákaz zastavení\" a B 20a „nejvyšší dovolená rychlost\" 40 km/hod. byly umístěny též na sloupu veřejného osvětlení 33 m od výchozího bodu měření vpravo mimo vozovku. Při konfrontaci tohoto údaje s údajem uvedeným pod bodem 10 legendy plánku místa dopravní nehody a vlastním plánkem lze dovodit, že zmíněné dopravní značky měly být umístněny na sloupu veřejného osvětlení vpravo ihned za křižovatkou, kde došlo k dopravní nehodě. Na fotografiích, zejména č. 1, 4 a 5, pořízených na místě nehody je ale patrné, že na předmětném sloupu veřejného osvětlení se nachází pouze dopravní značka B 28 „zákaz zastavení\". Značka, která by omezovala maximální rychlost jízdy zde umístěna není. V této souvislosti není bez zajímavosti, že ve sdělení obvinění ze dne 24. 3. 2000 (č. l. 34 spisu) ani v usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 30. 10. 2000 se ve vlastním popisu skutku neobjevuje okolnost, že by obviněná měla v kritickém místě překročit maximální povolenou rychlost jízdy. Pouze v odůvodnění zastavovacího usnesení se vyšetřovatel o této skutečnosti zmiňuje v návaznosti na závěr znalce z oboru silniční dopravy o tom, že obviněná se s vozidlem pohybovala rychlostí 49 km/hod.
Vzhledem k této zřejmé nejasnosti a rozpornosti je nutné trvat na výslechu zpracovatele protokolu o dopravní nehodě pprap. R. B., aby se vyjádřil k výše uvedeným nesrovnalostem v jím zpracovaném protokolu, jakož i k okolnosti zda ve zmíněném úseku komunikace, kde došlo k dopravní nehodě, byla rychlost jízdy omezena značkou B 20a na 40 km/hod. a že se zde také nacházela značka A12 „Děti\". S ohledem na obsah úředního záznamu na č. l. 59 spisu, z něhož vyplývá, že Správa a údržba silnic P., pracoviště H. nevede žádnou dokumentaci k dopravnímu značení v tomto úseku komunikace k době v níž došlo k dopravní nehodě (10. 9. 1997) a z dalšího obsahu vyšetřovacího spisu je zřejmé, že v mezidobí zde bylo dopravní značení změněno, bude rovněž nezbytné, aby se vyšetřovatel pokusil zajistit fotodokumentaci daného místa z jiných zdrojů, např. ze spisů, jež dokladují dopravní nehody v daném místě v jiných případech z té doby, event. jiným způsobem, aby tato okolnost byla jednoznačně a nezpochybnitelným způsobem objasněna. Zmíněná okolnost má totiž při hodnocení otázky zavinění a jeho míry v souvislosti se vzniklou dopravní nehodou zásadní význam.
Pokud by se prokázalo, že v kritickém úseku vozovky byla rychlost jízdy vozidel skutečně omezena na maximální rychlost 40 km/hod., bylo by nutné údaj stanovený znalcem o tom, že obviněná se s vozidlem v době střetu pohybovala rychlostí 49 km/hod., hodnotit nejenom z pohledu, že porušila svoji povinnost řidiče, ale mělo by to i svůj význam na průběh skutkového děje, jeho posouzení a v konečném důsledku i na celkové právní hodnocení jednání obviněné. Znalec z oboru silniční dopravy se ve svém posudku mj. hypoteticky vyslovil i k situaci, kdyby se obviněná s vozidlem pohybovala v daném úseku rychlostí 40 km/hod. a stanovil, že by v takovém případě rovněž došlo ke střetu s chodkyní, přičemž nárazová rychlost by ve střední hodnotě byla okolo 25 km/hod. Pokud by se řidička pohybovala hypotetickou rychlostí 34 km/hod. či rychlostí nižší, potom by ke střetu vozidla s chodkyní nedošlo. Znalci ale nebylo uloženo, aby určil dráhu a čas, které by zbývaly vozidlu obviněné do okamžiku, od něhož byl počítán počátek nehodového děje, za situace, kdyby obviněná jela s vozidlem rychlostí 40 km/hod. již od místa, ve kterém měla být umístěna dopravní značka B 20a omezující v daném úseku vozovky nejvyšší povolenou rychlost vozidel na tuto hodnotu. Je zjevné, že tato otázka znalci ani položena být nemohla, protože údaje o vzdálenosti zmíněné dopravní značky, v níž se měla nacházet od přechodu pro chodce, či místa střetu s chodkyní, event. od výchozího bodu měření, zadokumentovány nebyly. Pokud bude v průběhu dalšího šetření potvrzeno, že zmíněná dopravní značka omezující rychlost jízdy se v daném úseku dopravní komunikace skutečně nacházela, musí být zároveň zjištěna i její vzdálenost od některého z bodů použitelných pro znalce při jeho výpočtech. Na základě těchto poznatků pak bude nutné stanovit, zda by ke střetu vozidla, řízeného obviněnou, s chodkyní došlo i za výše popsané situace, tedy kdyby se obviněná s vozidlem pohybovala maximálně povolenou rychlostí 40 km/hod. v daném úseku vozovky již od zákazové značky B 20a. Při hodnocení jednotlivých faktorů, které se podílely na vzniku dopravní nehody, nelze ignorovat takové kategorie jako je čas a vzdálenost v prostoru, coby exaktní veličiny, k čemuž za stávajícího stavu dokazování došlo a tím v konečném důsledku došlo i k určitému zkreslení příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a nastalým následkem. Pokud by závěr znalce z oboru dopravy byl takový, že i za této situace by ke střetu vozidla s chodkyní došlo, bylo by nezbytné určit střetovou rychlost a znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, by se pak měli vyjádřit k případnému rozsahu zranění, které by Z. P. při takovém střetu s vozidlem pravděpodobně utrpěla a zda by takové zranění mohlo přivodit fatální následek, tedy smrt poškozené.
Naproti tomu, kdyby vyšlo najevo, že v daném úseku nebyla rychlost jízdy dopravní značkou B 20a omezena či dokonce, že se zde nenacházela ani dopravní značka A 12 „Děti\", nebyla by zcela vyloučena úvaha o neexistenci trestní odpovědnosti obviněné ani ve vztahu k trestnému činu podle §224 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání obviněné podle §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo předčasné, neboť v předchozím řízení nebyly opatřeny veškeré potřebné důkazy a skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a tudíž ani nebylo možné vyslovit závěr, že obviněná svým jednáním spáchala abolovatelný trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Na otázku, zda obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona a naplnila tak i zákonné znaky odst. 2 ustanovení §224 tr. zák., bude možné odpovědět taktéž až po doplnění dokazování ve výše uvedených směrech a po zjištění takového skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti. Pokud se navzdory tomu některé skutečnosti s odstupem času již jednoznačně prokázat nepodaří, bude nutné při stanovení skutkových závěrů postupovat podle zásady in dubio pro reo, tedy ve prospěch obviněné. Teprve na konečně zjištěný skutkový stav bude možné aplikovat veškeré příslušné tehdy platné zákonné i podzákonné normy vyplývající z trestního zákona i předpisů upravujících bezpečný provoz na pozemních komunikacích, jakož i povinnosti jeho účastníků, a dovodit z nich patřičné právní závěry. V dané situaci se závazně vyslovovat k jakýmkoli závěrům ohledně míry odpovědnosti obviněné, či právní kvalifikaci jejího jednání je předčasné.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v citovaných ustanoveních trestního řádu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněné K. H., neboť v dosavadním řízení nebyly řádně objasněny skutečnosti, které mohou být ve vztahu k její osobě hodnoceny některým z obou uvedených způsobů. Protože obě lhůty uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušeno, a to včetně všech dalších případných rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Poté byla podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec