ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.87.2001.1
sp. zn. 4 Tz 87/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné E. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1981, sp. zn. 8 To 543/81, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 198/81, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 1981, sp. zn. 2 T 198/81, byla obviněná E. P. uznána vinnou, že:
1/ dne 9. 12. 1980 okolo 13.00 hodiny v Základní devítileté škole P. – H., na chodbě školy, za přítomnosti žáků i pedagogů fyzicky napadla ředitele školy M. B. a učitele důchodce Z. T. a hlasitě vykřikovala hrubé urážlivé výroky, uvedené na č. l. 25, 26, 27, 29, 30, 137 spisu, namířené proti řediteli školy, čímž ohrožovala autoritu vedení školy u žáků,
2/ v době od 6. 3. 1981 do svého zadržení dne 4. 6. 1981 v Praze 6 vůbec neposílala svého nezletilého syna V. P., žáka druhé třídy ZDŠ H., P., do školy, takže zameškal 278 vyučovacích hodin, nereagovala na upozornění a výzvy vedení školy, ani odboru sociálních věcí a zdravotnictví Praha 6, nedostavila se na předvolání do Správní komise péče o děti a rodinu ONV Praha 6 a tímto jednáním i soustavně předchozím negativním ovlivňováním nezletilého proti spolužákům a pedagogickým pracovníkům vážně narušila výchovu nezletilého, zejména vytvářením smyslu pro povinnost a disciplínu pracovních návyků a vztahů k okolí.
Tím měla spáchat ad 1) trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák., ad 2) trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák.
Za to ji byl uložen podle §217 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na sedm měsíců nepodmíněně s výkonem v první nápravně výchovné skupině a dále jí bylo uloženo podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. ochranné psychiatrické léčení ústavní formou.
K odvolání bratra obviněné Dr. R. P. ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 2. 12. 1981, sp. zn. 8 To 543/81 podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že uznal obviněnou E. P. vinnou jednáním ve stejném rozsahu, jak to před ním učinil Obvodní soud pro Prahu 6, které právně kvalifikoval v bodě ad 1) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a v bodě ad 2) jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák.
Za to jí byl podle §217 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále obviněné bylo podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné E. P. a vytknul v ní porušení zákona v ustanoveních §259 odst. 3, §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §3, §202 odst. 1 a §217 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době rozhodování jmenovaných soudů. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, a uznal obviněnou v bodě 1) vinnou trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Je toho názoru, že byl přeceněn význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky a naopak podceněny okolnosti za nichž byl čin spáchán, osoba pachatele a zejména otázka zavinění a pachatelčina pohnutka. Stěžovatel připouští, že obviněná zasáhla neadekvátním a nevhodným způsobem do chodu školy, ale byla subjektivně přesvědčena, že koná správně a jedině možně, když měla na mysli bezpečí a ochranu svého syna. Nebyla tudíž vedena zavrženíhodnou, ale naopak ušlechtilou pohnutkou. Dále výroku rozsudku vytýká, že v něm není blíže specifikován fyzický atak, jehož se obviněná vůči řediteli školy dopustila. Soudy také nedůsledně a neobjektivně posoudily skutečnost, že fyzický kontakt s obviněnou vyvolal sám ředitel, když se jí rozpaženýma rukama snažil zabránit vstupu do dveří. Výroky, které v této situaci vyslovila obviněná, nebyly ničím jiným než uvolněním emočních zábran. Vzhledem k okolnostem případu a psychickému stavu obviněné nebyl v jejím jednání prokázán výtržnický charakter. Významným byl v této souvislosti duševní stav obviněné vyplývající ze závěrů znalců -psychiatrů, kdy ovládací schopnost obviněné byla podstatně snížena. Znalci ale nebyli dotázáni, jak se toto podstatné snížení ovládací schopnosti blížilo jejímu totálnímu vymizení. Takovéto zjištění bylo nezbytné z hlediska zkoumání trestní odpovědnosti obviněné ve smyslu §12 tr. zák. Otázka příčetnosti pak není v odůvodnění rozsudků obou soudů vůbec analyzována a přesto při shledání trestní odpovědnosti obviněné u ní bylo aplikováno ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. Stěžovatel pak zastává konečný názor, že soud u skutku pod bodem 1) neprovedl v rámci ozřejmění výše uvedených otázek správná skutková zjištění, resp. neprovedl objektivní zhodnocení důkazů významných pro posouzení otázky, zda jednání obviněné založilo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., včetně trestní odpovědnosti pachatelky.
Pokud se týká skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku, stěžovatel spatřuje porušení zákona již v tom, že soudy dospěly k závěru o vině obviněné trestným činem podle §217 písm. b) tr. zák., aniž by byly naplněny formální znaky jeho skutkové podstaty. Z celého jednání obviněné, jak bylo ve skutku popsáno, bylo z hlediska trestně právního rozhodující pouze to, že neposílala syna do školy. To však ještě neznamenalo, že jej úmyslně sváděla k zahálčivému a dokonce nemravnému způsobu života, a tím jej vystavila nebezpečí zpustnutí. Soud v této souvislosti neposoudil správně obhajobu obviněné, že se v předmětné době se svým synem učila a dokonce prováděla kroky k jeho převedení na jinou školu. Své závěry v podstatě odvodil z porušení zásady povinné školní docházky, z faktu defektních vztahů obviněné s vedením školy a z existence specifického postoje obviněné k posuzování postojů školy a spolužáků k jejímu synovi. V žádném případě ale nelze dovozovat, že by obviněná úmyslně jednala tak, aby její syn vedl zahálčivý a nemravný život. Samotné neposílání dítěte do školy v době existence povinné školní docházky do státní školy bylo bez dalšího v kritické době sankcionovatelné toliko jako přestupek podle §11 písm. a) zák. č. 60/1961 Sb. I u tohoto skutku stížnost pro porušení zákona upozorňuje na postup orgánů činných v této trestní věci pokud jde o zkoumání duševního stavu obviněné. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byl znalci vypracován v souvislosti s trestním stíháním obviněné pro skutek pod bodem 1), k němuž se také váží vyslovené závěry znalců. Ohledně skutku pod bodem 2) nebylo samostatné a komplexní znalecké zkoumání prováděno. Byl vypracován pouze tzv. doplněk lékařského nálezu a posudku, v jehož závěru znalci navrhli uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení. Při hodnocení otázky příčetnosti, jako otázky právní, je žádoucí existence znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, jenž se ale musí vztahovat speciálně k trestnému činu, jehož spáchání je z hlediska příčetnosti pachatele posuzováno. V daném případě byl ale použit znalecký posudek vztahující se ke skutku ad 1), jenž byl na základě poznatků vztahujících se ke skutku ad 2) pouze doplněn. Soudy pak otázku příčetnosti obviněné vyřešily pouhým odkazem na závěry znalců-psychiatrů a jejich konstatování vztahující se k posouzení jejích ovládacích a rozpoznávacích schopností, aniž by k tomu provedly jakýkoli bližší právní rozbor. Tento nedostatek je o to závažnější, že znalci u skutku ad 2) konstatovali podstatné snížení jak ovládací schopnosti, tak i rozpoznávací schopnosti obviněné aniž by byli dotázáni, v jakém stupni přiblížení k jejich vymizení se obviněná nacházela. Vzhledem k absenci podrobného odůvodnění, proč byla obviněná shledána příčetnou a tedy trestně odpovědnou, prohlásil stěžovatel rozsudky soudů obou stupňů v daném směru za nepřezkoumatelné.
V samém závěru stížnosti pro porušení zákona byly závěry soudů o vině obviněné oběma trestnými činy označeny za vadné, a to po formální i materiální stránce. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve výše citovaných ustanoveních v neprospěch obviněné, poté aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V předmětné věci bylo z předloženého trestního spisu shledáno, že při zjišťování skutkového stavu v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku odvolacího soudu, byla dodržena všechna v úvahu přicházející ustanovení v té době účinného trestního řádu, včetně práva obviněné na uplatnění obhajoby. Skutkový stav uvedený nejprve ve výroku soudu prvního stupně a poté v nezměněné podobě převzatý i do výroku soudu odvolacího byl zjištěn správně v souladu s důkazy, které byly v soudním řízení provedeny, a to pokud se týká skutku pod bodem 1), tak skutku pod bodem 2). Nelze se proto ztotožnit s námitkami obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona směřujícími proti správnosti skutkových zjištění.
Pokud se týká skutku ad 1) rozsudečného výroku, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., lze pouze souhlasit s poukázáním na formální pochybení jehož se soud dopustil, když ve skutkové větě nekonkretizoval v čem spočívalo fyzické napadení ředitele školy M. B. ze strany obviněné. Toto pak bylo pouze popsáno v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu a spočívalo v tom, že obviněná ředitele školy strkala a několikrát jej udeřila do hrudníku. Tento nedostatek ale nelze považovat za natolik podstatný, aby kvůli němu bylo nutné zrušit pravomocné soudní rozhodnutí. Ostatní argumentace obsažená ve stížnosti pro porušení zákona, vztahující se k tomuto skutku a zpochybňující vinu obviněné, si protiřečí a je tudíž protismyslná. Na jedné straně je totiž akceptována oprávněnost ředitele školy bránit a hájit zájmy školy, když chtěl v dané situaci zamezit obviněné ve vstupu do dalších školních prostor, a na straně druhé je označován jako původce fyzického kontaktu s obviněnou, když se jí rozpaženýma rukama snažil zabránit vstupu do dveří. Jestliže se soudy opodstatněně postavily za názor, že ředitel měl důvod obviněné dát najevo svůj nesouhlas s tím, aby pokračovala v chůzi do vnitřních prostor školy, a ona si vstup vynutila za použití fyzického násilí, kterým strkání a údery do hrudníku bezpochyby jsou, přičemž ředitel školy se žádného podobného projevu násilí vůči obviněné nedopustil, ani jí nezavdal jakoukoli jinou příčinu k takovému jednání, nelze v žádném případě označit za původce vzniklého incidentu osobu ředitele školy, jak to učinila stížnost pro porušení zákona. Poukazování na pohnutku, která obviněnou měla k takovému počínání vést a označovat ji za ušlechtilou a nikoli zavrženíhodnou, není z hlediska zkoumání, zda jednáním obviněné došlo k naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví, podstatné, jelikož pohnutka není součástí jeho skutkové podstaty. V rámci posuzování materiální stránky tohoto trestného činu pak pohnutka obviněné nemohla převážit nad ostatními kritérii, které spoluurčovaly stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost (viz §3 odst. 4 tr. zák.), když bylo prokázáno, že obviněná nezůstala pouze u této formy projeveného násilí, ale řediteli školy a další přítomné osobě (učiteli v důchodu) spílala výrazy, které jsou ve spise zadokumentovány a na něž poukázal i odsuzující rozsudek. Že se mělo jednat o uvolnění emočních zábran obviněné nemůže nic změnit na okolnosti, že k celému incidentu došlo ve vnitřních prostorách školy, za přítomnosti žáků a dalších pedagogů, což nepochybně negativně ovlivnilo autoritu ředitele školy. Zároveň nebylo možné přehlédnout, že ze strany obviněné se jednalo o určité vyvrcholení jejích neopodstatněných negativních náhledů na pedagogický sbor školy, působení svého syna v rámci výchovně vzdělávacího procesu v ní, což i v době předchozí bylo doprovázeno většími či menšími konflikty a nedorozuměními. Jednání obviněné v celém komplexu tedy bylo zcela důvodně označeno za výtržnické ve smyslu tehdy účinného ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. a v žádném případě nelze souhlasit s názorem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, že jím nedošlo k překročení nepatrného stupně společenské nebezpečnosti (viz §3 odst. 2 tr. zák).
U skutku pod bodem 2) výroku rozsudku, kterým obviněná byla uznána vinnou trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák., naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu skutečně spočívalo pouze ve skutečnosti, že obviněná po dobu tří měsíců, tedy až do doby svého zadržení, neposílala svého syna do školy, což vedlo k následkům spočívajícím v narušení výchovy nezletilého, zejména pokud jde o vytváření smyslu pro povinnost a disciplinu pracovních návyků. Ostatní ve skutku uvedené okolnosti, jako že obviněná nereagovala na upozornění a výzvy vedení školy, odboru sociálních věcí a zdravotnictví tehdejšího Obvodního národního výboru v Praze 6, atd., skutečně nenaplňovaly formální znaky uvedeného trestného činu, ale dokladovaly postoj obviněné k celé situaci a zejména prokazovaly subjektivní stránku trestného činu. Je totiž naprosto zjevné, že obviněná jednala vědomě a s následky svého jednání musela být minimálně srozuměna. Nelze proto akceptovat tvrzení obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněná nenaplnila ani formální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť pouhé neposílání syna do školy neznamenalo jeho úmyslné svádění k zahálčivému a nemravnému způsobu života, čímž by jej vystavila nebezpečí zpustnutí. Je třeba si uvědomit, že osoba mladší osmnácti let je z hlediska ustanovení §217 tr. zák. vydávána v nebezpečí zpustnutí takovým jednáním pachatele, které je podle své povahy a intenzity i podle zkušeností společenské praxe způsobilé vzbudit a upevnit v takové osobě návyky, zájmy a povahové vlastnosti projevující se nakonec v některé z uvedených forem závadného způsobu života. Ze znaku „nebezpečí zpustnutí“ plyne, že zpustnutí nemusí nastat, stačí, jestliže tento stav hrozí. Za správné je třeba pokládat, pokud soudy obou stupňů považovaly za svádění nezletilého V. P. k zahálčivému životu, pokud jej jeho matka (obviněná) neposílala po delší dobu do školy. Pravidelnou docházkou do školy si totiž dítě osvojuje jednak základní vzdělání nezbytné pro přípravu k dalšímu svému uplatnění ve společnosti, ale i určitý pracovní režim obdobný pracovní činnosti, jehož nedodržováním si navyká zahálet. V tomto směru se uvedené následky u nezletilého skutečně projevily, což vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie. Znalkyně v průběhu vyšetření nezletilého dospěla mj. k závěru, že jsou u něho patrny nedostatečné pracovní návyky a chybí mu smysl pro povinnost a disciplinu. Je tedy zjevné, že obhajoba obviněné o tom, že se v době, kdy jej neposílala do školy, se synem doma učila, nemohla být při rozhodování o její vině rozhodná. Taktéž argument, že se obviněná snažila pro své dítě najít přístup k výuce v jiné škole je lichý, jelikož bylo prokázáno, a soud prvního stupně na to důvodně poukázal, že obviněná sice hodlala syna převést na školu určenou pro děti tehdejších sovětských občanů působících v ČSSR, ale ředitelkou této školy jí bylo jednoznačně dáno najevo, že to není možné. Jinak ale obviněná neučinila žádné konkrétní kroky k tomu, aby její syn pokračoval ve školní docházce, byť i na jiné škole než doposud, a setrvala na svém nepřijatelném postoji a tím i v protiprávním jednání. Soudy obou stupňů bylo proto zcela opodstatněně konstatováno, že jednáním, jak bylo popsáno pod bodem 2) rozsudečného výroku, obviněná úmyslně vydala osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděla k zahálčivému životu a dopustila se tak trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák. Současné uvedení alternativního zákonného znaku „sváděla ji k nemravnému životu“ do právní věty výroku je ale nutné označit za chybné, neboť nic takového z provedených důkazů nevyplynulo. Tím se ale nic nemění na věcné správnosti konečného soudního rozhodnutí ve vztahu k tomuto skutku.
Nelze taktéž souhlasit s tvrzením stížnosti pro porušení zákona, že soudy při svém rozhodování nepřihlížely k duševnímu stavu obviněné v době, kdy se trestné činnosti dopustila, zejména že nehodnotily její příčetnost jako právní otázku, přičemž u skutku v bodě 2) rozsudku vycházely z nepoužitelného znaleckého psychiatrického posudku.
K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že poté co bylo proti obviněné dne 23. 1. 1981 zahájeno trestní stíhání pro skutek ad 1), tedy pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., došlo ve věci k přibrání dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, tehdy zákonnou formou opatření (viz ust. §116 odst. 1, 2; §105 odst. 2 tr. ř.), aby byly zodpovězeny v něm specifikované otázky ohledně duševního stavu obviněné vzhledem ke stíhanému skutku. Znalecký posudek byl po vyšetření obviněné, ke kterému došlo dne 13. 2. 1981, vypracován dne 15. 3. 1981. Dne 11. 6. 1981 vyšetřovatel svým usnesením vznesl E. P. obvinění pro skutek označený pod bodem 2), kvalifikovaný jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák. Vzhledem ke zjevné potřebě posoudit duševní stav obviněné i ve vztahu k tomuto skutku, vyšetřovatelka dne 26. 6. 1981 písemně požádala stejné znalce, kteří ve věci ohledně skutku ad 1) již znalecký psychiatrický posudek podali, aby tak formou doplnění posudku již existujícího učinili též ve vztahu ke skutku ad 2). Z doplňku znaleckého posudku vypracovaného dne 15. 7. 1981 vyplývá, že tento byl mj. vypracován na základě vlastního psychiatrického vyšetření obviněné, které bylo provedeno dne 30. 6. 1981 ve věznici MS č. 1 v Praze 6. Není tedy pravdou, že by soudy při hodnocení příčetnosti obviněné ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku aplikovaly pouze závěry znaleckého zkoumání duševního stavu obviněné vážící se pouze ke skutku pod jeho bodem 1). Ke skutku ad 2) bylo uskutečněno nové vyšetření obviněné a též na základě celkového, v té době již širšího, obsahu spisového materiálu byly vysloveny samostatné závěry znalců psychiatrů ohledně duševního stavu obviněné. Z těchto důvodů nelze přijmout výhrady stížnosti pro porušení zákona o nepoužitelnosti doplňku znaleckého psychiatrického posudku, vypracovaného na osobu obviněné, při posuzování otázky její příčetnosti ohledně skutku ad 2) výroku rozsudku. Obecně lze souhlasit s postulátem o nepoužitelnosti znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav obviněného v jedné trestní věci v trestní věci další, ale k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo, neboť o obou skutcích obviněné bylo vedeno společné řízení a znalci prováděli vyšetření obviněné dvakrát, vždy zvlášť ke každému skutku a rovněž i vyslovené závěry se týkaly každého z obou skutků samostatně. Pokud se v některém ze svých závěrů ve vypracovaném doplňku (skutek ad 2) odvolali na některý ze svých závěrů z předchozího posudku (skutek ad 1), není to možné označovat za vadu způsobující nepoužitelnost doplňku znaleckého posudku jako důkazu.
Z vyslovených závěrů znalců bylo také soudy vycházeno při řešení otázky příčetnosti obviněné a tím i míry její trestní odpovědnosti za spáchané jednání v případě obou skutků. U skutku ad 1) bylo zcela správně konstatováno, že i při podstatném snížení ovládací schopnosti, a u skutku ad 2) při podstatném snížení obou složek, tedy schopnosti rozpoznávací i ovládací, je obviněná za spáchané jednání trestně odpovědná (viz ust. §12 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění). Pokud by znalci dospěli k závěru, že některá z uvedených složek byla u obviněné zcela vymizelá, nepochybně by to ve svých písemných závěrech, event. v průběhu výslechu v hlavním líčení, k němuž došlo u obou znalců, kteří posudek zpracovávali, uvedli. Jestliže zůstali na těch závěrech jak z jejich znaleckého posudku vyplynulo byly i právní závěry soudů v souladu ze zákonem. To, že na základě znaleckého posudku hodnotily příčetnost obviněné v případě obou skutků za zmenšenou, je evidentně patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí, když při úvahách o trestu přihlížely k ustanovení §32 tr. zák. v tehdy účinném znění. Pouze ale odvolací soud těmto svým úvahám dal reálný průchod, když obviněné správně uložil mírnější trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu. Současné uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě se pak opíralo o vyslovené závěry znalců psychiatrů, ale mělo být uloženo podle ustanovení §72 odst. 1 věta první tr. zák. v tehdy účinném znění a nikoli podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení trestního zákona. Přes toto pochybení je Nejvyšší soud přesvědčen o věcné správnosti uložení ochranného opatření obviněné, a zájem na stabilitě soudních rozhodnutí v konkrétním případě převyšuje zájem na nápravě učiněné formální vady.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že v daném případě nedošlo k takovému porušení zákona, které by mělo zhoršující vliv na postavení obviněné a není tudíž důvod konečné pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze rušit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Proto byla stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec