ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.102.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 102/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2001 stížnosti obžalovaných P. Š., a M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 5 Ntv 7/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 30/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obžalovaných P. Š. a M. P. z a m í t a j í , protože nejsou důvodné.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 5 Ntv 7/01, byla prodloužena vazba obžalovaných P. Š. a M. P. do 1. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě stížnost oba obžalovaní. Obžalovaný P. Š. ve stížnosti poukázal na dosavadní délku vazby, na své doznání a na aktivní spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Za nedůvodné omezování své svobody považuje, pokud je jeho vazba prodlužována v důsledku nedisciplinovanosti svědka J. L., který se opakovaně nedostavuje k hlavnímu líčení. Obžalovaný dále zdůraznil výjimečnost prodloužení vazby nad dva roky a vzhledem k tomu shledává další prodlužování vazby u něj za nezákonné, když z jeho strany nehrozí maření účelu trestního řízení. V případě propuštění na svobodu by bydlel v rodinném domě a není zde obava, že by se trestnímu stíhání vyhýbal či v trestné činnosti pokračoval. Proto navrhuje, aby bylo zrušeno napadené usnesení a aby byl propuštěn z vazby.
Rovněž obžalovaný M. P. ve své stížnosti namítá dosavadní délku vazby a popírá existenci důvodů vazby. S ohledem na způsob spáchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán, podle jeho názoru již nyní nehrozí obava, že by mohl na ni navázat, přičemž před vzetím do vazby bydlel na stálé adrese a krátkodobé pobyty mimo místo bydliště nemusel hlásit policii. Dále tento obžalovaný sice souhlasí s neexistencí průtahů ze strany soudu, ale poukazuje na nedostatky a nepřesnosti ohledně vyčíslení způsobené škody a v otázce konkretizace toho, komu byla způsobena. Navíc se v mnoha z posuzovaných případů cítí být sám poškozeným. Jak dále obžalovaný zdůrazňuje, tím, že je ve vazbě, nemůže jednat s těmi subjekty, které jsou mu povinné vrátit peníze za nezákonné obohacení, a nemůže tak dosáhnout náhrady škody, kterou sám způsobil, přičemž zde podle jeho názoru hrozí i promlčení. Obžalovaný se domnívá, že bude třeba řešit i tyto otázky, proto považuje další trvání vazby za nedůvodně a odporující smyslu a účelu vazby. Obžalovaný M. P. rovněž poukázal na význam svého plného doznání a očekává uložení trestu odnětí svobody. V případě propuštění z vazby by však byl motivován do doby nástupu výkonu tohoto trestu zdržet se jakéhokoli deliktního jednání, předpokládaného soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí, aby si tak vytvořil předpoklady pro budoucí možné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z obsahu stížnosti obžalovaného M. P. tedy lze rovněž dovodit, že žádá zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1, 2 tr. řádu přezkoumal z podnětu včas podaných stížností obžalovaných P. Š. a M. P. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud však shledal, že stížnosti obou obžalovaných nejsou důvodné, protože Vrchní soud v Praze rozhodl v napadeném usnesení v souladu se zákonem a vadami netrpí ani ta část řízení, která tomuto rozhodnutí předcházela. Přitom je třeba upozornit, že v tomto řízení o stížnosti proti napadenému rozhodnutí mohl Nejvyšší soud přezkoumávat jen část řízení následující po předchozím pravomocném rozhodnutí o prodloužení vazby nad dva roky, o němž je zmínka dále, a nikoli i toto dřívější rozhodnutí ani řízení mu předcházející (viz rozhodnutí publikované pod č. 47/1998 Sb. rozh. tr.).
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaných P. Š. a M. P. byl podán včas, tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu, neboť trvání vazby bylo předchozím rozhodnutím prodlouženo do 30. 6. 2001. Návrh podala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, protože v době podání návrhu probíhalo řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný P. Š. byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 1. 1999, sp. zn. Nt 21/99, se započtením vazby od 7. 1. 1999, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je u něj shledáván dosud. Obžalovaný M. P. byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. Nt 1306/98, se započtením vazby od 14. 12. 1998. Do vazby byl vzat z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, které jsou u něj shledávány dosud. Naposledy byla vazba obou obžalovaných prodloužena na dobu přesahující dva roky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 5 Ntv 15/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 7 Tvo 149/2000, a to do 30. 6. 2001. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaných podrobně popsány v návrhu předsedkyně senátu na prodloužení vazby i v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.
Na obžalované P. Š .a M. P. byla dne 27. 11. 2000 k Městskému soudu v Praze podána obžaloba, která oběma obžalovaným klade za vinu spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měli dopustit dílem společně, dílem každý sám a obžalovaný P. Š. též dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Obžalovanému M. P. je pak obžalobou kladeno za vinu též spáchání dalšího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o závažnější z uvedených trestných činů, obžaloba byla podána pro celkem 77 dílčích jednání, která měla spočívat v tzv. leasingových podvodech. Přitom obžalovanému P. Š. klade obžaloba za vinu, že samostatnou trestnou činností tohoto charakteru způsobil škodu asi 20 600 000 Kč, přičemž se měl dopustit pokusu ohledně další škody ve výši asi 1 500 000 Kč. Obžalovaného M. P. obžaloba viní, že samostatným jednáním způsobil škodu ve výši asi 2 600 000 Kč. Konečně společnou částí trestné činnosti pak měli oba obžalovaní způsobit další škodu ve výši asi 4 100 000 Kč. O obžalobě rozhodoval Městský soud v Praze v hlavním líčení, které muselo být s ohledem na rozsah prováděného dokazování, popřípadě v důsledku dalších překážek opakovaně odročováno, přičemž naposledy bylo odročeno na neurčito za účelem předložení návrhu na další prodloužení vazby.
Důvody vazby obžalovaných P. Š. a M. P. podle §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, resp. u obžalovaného M. P. též podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, byly podrobně vyloženy jak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, tak již v předchozím rozhodnutí téhož soudu ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterými byla vazba obžalovaných prodloužena do 30. 6. 2001. Nejvyšší soud tedy ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na dobu, která od tohoto prodloužení vazby uplynula, a na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebních důvodů se nezměnily v tom směru, aby se snad vazba stala u některého z obžalovaných bezpředmětnou. V případě obou obžalovaných je důvodně spatřováno nebezpečí z pokračování v trestné činnosti, neboť podle obžaloby měli spáchat závažný úmyslný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. řadou dílčích jednání (celkem jde u obou o 79 bodů obžaloby), a to v období přesahujícím jeden rok, přičemž škoda, kterou měli způsobit, mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, jež je nejzávažnější kategorií škody ve smyslu trestního zákona (§89 odst. 11 tr. zák.). Navíc ani jeden z obžalovaných není v této věci trestně stíhán poprvé. Pokud jde o obžalovaného M. P., namístě je i obava z jeho možného útěku nebo skrývání se, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, jelikož se před vzetím do vazby nezdržoval v místě svého bydliště a pohyboval se po území republiky. Jinak lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení i na předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze, v nichž byly důvody vazby podrobně vyloženy.
Pokud obžalovaný M. P. v podané stížnosti upozorňuje na nedostatky a nepřesnosti ohledně vyčíslení způsobené škody a konkretizace poškozených osob, nemohl Nejvyšší soud akceptovat význam těchto námitek pro další trvání důvodů vazby tohoto obžalovaného. Jde o věc náležitého zjištění skutkového stavu, kterou bude muset řešit soud prvního stupně, případně odvolací soud. Nejvyšší soud v tomto řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby nemůže předjímat rozhodnutí soudů nižších stupňů o rozsahu viny obžalovaných P. Š. a M. P. a jimi způsobených následků.
K námitkám obžalovaných v jejich stížnostech Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vazba má obžalovaným zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu [resp. obžalovanému M. P. též v jednání uvedeném v §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu], proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaní tímto způsobem již skutečně počínali, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaných P. Š. a M. P. z výše uvedených důvodů opodstatněná. Na tom nemůže nic změnit ani snaha obžalovaného M. P. řešit po případném propuštění z vazby náhradu způsobené škody.
Pokud jde o podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především rozsahem projednávané trestné činnosti, když ve věci jsou obžalovaní P. Š. a M. P. stíháni celkem za 79 trestních útoků, kterými měla být způsobena mnohamilionová škoda na cizím majetku. Tomu pak odpovídá i rozsah trestního spisu a rozsah dokazování, které bylo třeba provést jak v přípravném řízení, kde byla vyčerpána podstatná část z dvouleté doby vazby, tak i v průběhu hlavního líčení. Trestní spis má nyní celkem 15 svazků a téměř 3500 listů. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání v posuzované věci nebylo možno ze závažných důvodů ukončit ani v prodloužené lhůtě vazby nad dobu dvou let. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné průtahy v řízení, které by snad byly zaviněné nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období nečinností soudu. Naopak, Městský soud v Praze průběžně pokračoval v hlavním líčení a pokud ho bylo třeba opakovaně odročovat, stalo se tak s ohledem na celkový rozsah prováděného dokazování a na potřebu jeho doplňování, popřípadě v důsledku jiných soudem nezaviněných překážek.
Z toho, co již bylo konstatováno, rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaných P. Š. a M. P. z vazby za uvedených okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Jak je zřejmé, u obou obžalovaných vrchní soud právem shledal důvody vazby podle §67 odst. 1 tr. řádu, jejichž charakter a skutečnosti, kterými jsou vyvolány, takovou obavu odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, a k rozsahu a závažnosti následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obou obžalovaných je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaní P. Š. a M. P. mohli dále pokračovat v trestné činnosti anebo že by obžalovaný M. P. mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaných P. Š. a M. P. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl soud prvního stupně dokončit hlavní líčení, vyhlásit rozsudek, písemně vyhotovit vyhlášený rozsudek a doručit jeho opisy stranám. Povaze, rozsahu a časové náročnosti těchto procesních úkonů, jakož i složitosti projednávané trestní věci pak odpovídá prodloužení vazební lhůty prakticky o pět měsíců.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnostech obžalovaných P. Š. a M. P. proti napadenému usnesení tak, že nejsou důvodné. Proto nezbylo, než je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y