ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.104.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 104/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2001 stížnosti obžalovaných E. O., (J. O.), A. Ch. (A. Č.), a A. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 2 Ntv 25/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných E. O., A. Ch. a A. T. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 2 Ntv 25/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaných E. O., A. Ch. a A. T. do 22. listopadu 2001.
Proti tomuto usnesení podali všichni obžalovaní sami i prostřednictvím svých obhájců stížnosti, jimiž se domáhají zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Obžalovaný E. O. ve stížnosti namítl, že prodloužení vazby je nedostatečně odůvodněno, neboť z něj není patrno, čím by bylo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, pokud by byl propuštěn z vazby na svobodu. Dále uvedl, že obava, že by opustil území republiky je nepřípadná, protože postačí složit u orgánů činných v trestním řízení cestovní doklad a je mu znemožněno republiku opustit. Poukázal na to, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k průtahu v řízení nejméně o tři měsíce, protože jedno veřejné zasedání muselo být odročeno proto, že k němu byl předvolán ustanovený obhájce JUDr. Ž. a nikoliv jeho obhájce zvolený na plnou moc JUDr. P. Obžalovaný dále zpochybnil existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., zabýval se průběhem přípravného řízení i řízení před soudem a namítl, že trestní věc nevykazuje žádný výjimečný stupeň obtížnosti a nejsou zde ani žádné jiné závažné důvody, pro které by nemohlo být trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků.
Obžalovaný A. Ch. svoji stížnost neodůvodnil.
Obžalovaný A. T. ve stížnosti uvedl, že má trvalý pobyt v České republice, má zde rodinné zázemí, nikdy se nevyhýbal trestnímu stíhání, a pokud jde o návrat do vlasti, ten by znamenal faktické pronásledování. Namítl, že vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., nejsou u něj dány, a to s přihlédnutém k presumpci neviny i k tomu, že důvod tzv. útěkové vazby nemůže spočívat jen na výši trestu. Ke stížnosti připojil slib, že po propuštění na svobodu povede život řádného občana, nedopustí se trestné činnosti a splní povinnosti nebo omezení, která mu budou uložena soudem, bude se dostavovat k úkonům trestního řízení i k případnému nástupu trestu a shromáždí prostředky k případné náhradě škody.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaných stížností obžalovaných přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti obžalovaných nejsou důvodné.
Všichni obžalovaní byli vzati do vazby usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 7. 1999, sp. zn. Nt 2317/99 podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. s tím, že vazba byla započtena od 22. 7. 1999. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 43 T 2/2000, byl u všech obžalovaných vypuštěn důvod tzv. koluzní vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr. ř. V současné době se obžalovaný E. O. nachází ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. a obžalovaný A. Ch. a obžalovaný A. T. jsou ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Vazba obžalovaných byla opakovaně prodlužována a bylo též rozhodováno o jejich žádostech o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 43 T 2/2000 byli obžalovaní E. O., A. Ch. a A. T. (v rozsudku jsou uváděni pod jmény J. O., A. Č. a A. T. ) uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž obžalovaný A. T. byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Trestnou činnost podle výroku rozsudku spáchali tím, že společně s odděleně stíhaným B. P., s neztotožněným mužem jménem A. a dalšími čtyřmi neztotožněnými muži, v době od 19. 7. 1999 do 22. 7. 1999, v bytě poškozeného V. B. (B.), a na jiných místech v P., v úmyslu přimět tohoto k vyplacení tzv. výpalného v celkové výši nejméně 100.000 USD, t. j. nejméně 3.522.200,- Kč, pod pohrůžkami zabitím a znemožněním podnikatelských aktivit poškozených V. B. a jeho syna A. B., požadoval nejprve dne 19. 7. 1999 obžalovaný J. O. na poškozeném V. B. vyplacení částky 9.000,- USD, t. j. nejméně 324.000,- Kč, kterou poškozený V. B. obžalovanému O. vyplatil dne 20. 7. 1999 v dopoledních hodinách, poté téhož dne v odpoledních hodinách obžalovaný O. odvezl poškozeného V. B. do F. d. v P., kde obžalovaný O. společně s neztotožněným mužem jménem A. a dalšími čtyřmi neztotožněnými muži pod shora specifikovanými výhrůžkami opět požadovali po poškozeném V. B. zaplacení tzv. výpalného, poté obžalovaný O. odvezl poškozeného V. B. do nezjištěné restaurace v P., kde se setkali s obžalovanými A. T. a A. Č., kteří v noci z 20. 7. na 21. 7. 1999 drželi poškozeného V. B. proti jeho vůli v jeho bytě v P., následně dne 21. 7. 1999 v dopoledních hodinách obžalovaní O., T., Č. a Č. společně s odděleně stíhaným B. P. odvezli poškozeného V. B. do centra P., kde tento pod nátlakem obžalovaných vyzvedl v bance částku 15.000 USD na hotovosti, t. j. nejméně 528.000,- Kč, kterou poškozený V. B. prostřednictvím obžalovaného T. ihned předal obžalovanému O., jako další splátku tzv. výpalného, následně obžalovaní odvezli poškozeného V. B. zpět do jeho bytu na uvedené adrese, přičemž požadovali vyplatit následujícího dne, t. j. 22. 7. 1999 další splátku tzv. výpalného, a převedení bytu poškozeného V. B. v jejich prospěch, poté obžalovaní T. a Č. zadržovali poškozeného V. B. a jeho syna poškozeného A. B. v uvedeném bytě proti jejich vůli až do ranních hodin dne 22. 7. 1999, kdy se poškozeným podařilo vyhodit z balkonu bytu lístky, obsahující žádost o přivolání policie, a na základě anonymního oznámení na linku 158 byli obžalovaní na místě činu zadrženi. Proti tomuto rozsudku podali všichni obžalovaní odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto z důvodů podrobně rozvedených na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že předseda příslušného senátu Vrchního soudu v Praze podal dne 29. 6. 2001 návrh na prodloužení vazby všech obžalovaných v souladu s ustanovením §71 odst. 3, odst. 5 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky se zcela ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze v tom, že u všech obžalovaných nadále trvají důvody vazby, neboť všichni obžalovaní jsou stíháni pro pokus zvlášť závažného úmyslného trestného činu, za nějž jim hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, který jim již byl nepravomocně uložen, čímž je hrozba vysokého trestu zvýrazněna. Přitom důvody tzv. útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou dány u všech obžalovaných, neboť samotná skutečnost, že žijí déle na území České republiky a že zde mají jisté zázemí, by jim v případě propuštění z vazby nebránila opustit republiku, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky překážkou opuštění republiky by nebylo ani to, že by odevzdali cestovní doklad příslušným orgánům, jak namítá obžalovaný E. O. Pokud jde o obžalované A. Ch. a A. T., u nichž je dán také důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud sdílí názor, že u obou obžalovaných existuje důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby pokračovali v trestné činnosti, pro niž jsou stíháni. Obžalovaný A. Ch. byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 1998, sp. zn. 6 T 337/1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem, ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 4 To 155/99 odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr.zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Tento trest odnětí svobody nevykonal, protože byl dne 29. 9. 1998 propuštěn z vazby na svobodu. Dne 9. 7. 1999 požádal Okresní soud v Ústí nad Labem o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů a než bylo rozhodnuto o této žádosti, byl vzat do vazby dne 22. 7. 1999 v nyní projednávané věci. Také obžalovaný A. T. byl již odsouzen pro trestný čin vydírání. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. 5 T 245/96 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 1998, sp. zn. 8 To 144/98 byl odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Tento trest nastoupil dne 2. 6. 1998, z výkonu trestu byl propuštěn dne 18. 9. 1998, přičemž zbytek trestu vykonal vazbou. Vzhledem k tomuto odsouzení také Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 43 T 2/2000 uznal tohoto obžalovaného vinným tím, že pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spáchal obžalovaný A. T., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že i tento obžalovaný má sklony k páchání závažné úmyslné trestné činnosti, a to trestných činů vydírání. Správně proto Vrchní soud v Praze dovodil, že u obou zmíněných obžalovaných uvedené konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že tito obžalovaní budou pokračovat v uvedené trestné činnosti, pro niž jsou již stíháni, případně dokonají trestný čin, o který se již pokusili, tedy důvod tzv. předstižné vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V posuzované věci Nejvyšší soud České republiky shledal, že jsou dány i další podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby obžalovaných, neboť s přihlédnutím k charakteru a závažnosti trestné činnosti obžalovaných, trvajícím důvodům vazby, i okolnostem případu, je zřejmé, že propuštěním obžalovaných na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle §1 odst. 1 tr. ř. především náležité zjištění trestných činů, spravedlivé potrestání pachatelů i zájem na předcházení a zamezování trestné činnosti. Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil námitkám obžalovaných E. O. a A. T., které se týkají průtahů v řízení před soudem. Soud postupoval v řízení při respektování všech základních zásad trestního řízení tak, aby zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí. Postupu soudu nelze vytknout závažné nebo neodůvodněné průtahy, které by byly zaviněny činností orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud České republiky připomíná, že objektivně byla délka řízení před soudem ovlivněna i okolnostmi na straně obhájců obžalovaných, jak na ně již bylo poukázáno shora, tak i častým rozhodováním o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu, byť obžalovaní tím jen realizovali své právo podle §72 odst. 2 tr. ř. žádat kdykoliv o propuštění z vazby na svobodu.
Dobu do 22. listopadu 2001 považuje Nejvyšší soud České republiky vzhledem ke stadiu trestního stíhání obžalovaných za dobu nezbytně nutnou ke skončení trestního stíhání obžalovaných z těch důvodů, na které poukázal Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení. Pokud jde o slib obžalovaného A. T. podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky podotýká, že v tomto řízení mu nepřísluší rozhodovat o přijetí či nepřijetí slibu obžalovaného.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky zamítl stížnosti všech obžalovaných jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek