ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.45.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 45/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. 4. 2001 v neveřejném zasedání stížnost obžalovaného Z. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 7/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 1 T 3/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného Z. S. z a m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 7/01, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného Z. S. do 31. srpna 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný Z. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost, jíž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění stížnosti uvedl, že dokazování v jeho trestní věci bylo sice velmi náročné, avšak není zřejmé, proč trestní stíhání nemohlo být ukončeno ve dvouleté vazební lhůtě, ani to, proč byla jeho vazba prodloužena o téměř půl roku, když řízení před Krajským soudem v Plzni již nemůže být v tomto stadiu řízení nijak časově náročné. Poukázal na to, že jde o dvouletou vazební věc, která by měla být vyřizována přednostně a s největším urychlením.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnost obžalovaného Z. S. není důvodná, protože Vrchní soud v Praze rozhodl správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak i ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Obžalovaný Z. S. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. Nt 52/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 7 To 175/99, podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Vazba byla započtena ode dne 23. 3. 1999 a dvouletá vazební lhůta uvedená v §71 odst. 3 tr. ř. uplynula dne 23. 3. 2001. Vazba obžalovaného byla prodlužována a bylo též rozhodováno o žádostech obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu podle §72 odst. 2 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 1 T 3/2000, byla podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a dále bylo rozhodnuto, že u obžalovaného trvají důvody vazby jen podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 1 T 3/2000, byl obžalovaný Z. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 112/1998 Sb., (body I. - III. výroku rozsudku) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (bod IV. výroku rozsudku). Za to byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl obžalovanému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Sony a mobilního telefonu zn. PHILIPS. Obžalovaný se měl dopustit zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti společně s dalšími osobami působícími jednak v České republice, jednak ve Spolkové republice Německo, spočívající v tom, že si opatřil v letech 1998 a 1999 omamnou látku (heroin), aby ji dopravil do Spolkové republiky Německo, a tohoto činu se měl dopustit ve spojení s organizacemi působícími ve více státech. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 To 1/01, byl tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze mimo jiné poukázal na to, že obžalovaný Z. S. ve svém podání ze dne 18. 2. 2001, které došlo Vrchnímu soudu v Praze dne 22. 2. 2001, zcela změnil svůj postoj k projednávané trestné činnosti, přičemž okolnosti, o nichž se v předmětném podání zmiňuje, mají zcela zásadní význam i ve vztahu k ostatním spoluobžalovaným. Obžalovaný Z. S. vyjádřil svoji ochotu vypovídat před soudem o tom, co uvedl ve svém podání, a za této situace je nutno, aby obžalovaný Z. S. byl znovu podrobně vyslechnut před soudem. Dále Vrchní soud v Praze vytkl napadenému rozsudku, že Krajský soud v Plzni, ale předtím i další orgány činné v trestním řízení, se spokojily s důkazním materiálem opatřeným ze Spolkové republiky Německo v rámci trestního řízení, které tam bylo vedeno proti B. Č. a M. I., jež v podstatě navazuje na trestnou činnost obžalovaného Z. S. Krajský soud v Plzni měl k dispozici výpověď B. Č., kterou učinila v postavení obviněné v rámci trestního řízení, které bylo proti ní vedeno ve Spolkové republice Německo. Takový důkaz je však v trestní věci proti obžalovanému Z. S. a spol. nepoužitelný, a bude proto zapotřebí, aby cestou právní pomoci byl zjištěn stav řízení vedeného ve Spolkové republice Německo proti B. Č. a M. I. a pro případ, že trestní stíhání bylo již pravomocně skončeno, bude nutno opatřit rozsudek příslušného soudu ze Spolkové republiky Německo. Dále Vrchní soud v Praze poukázal na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Plzni vzal za základ svých skutkových zjištění také zprávy opatřené od SPT Telecom a vyhodnocení výpisů volání (č. l. 11, 12 rozsudku), odborné vyjádření Policie České republiky, odvětví počítačové expertizy (č. l. 16, 28 rozsudku) i „vyhodnocení telefonních volání z účastnické stanice vedené na J. S.\" (na č. l. 31 rozsudku). Pokud jde o tuto skupinu „důkazů\", Vrchní soud v Praze uvedl, že současná právní úprava nezná institut poskytování či pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního stíhání při plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, která umožňují kromě dalších údajů zaznamenat především obsah telefonické zprávy, je nutno postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto „dalších údajů\", t. j. při evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním řízení jsou tedy při pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88 tr. ř., přičemž pojem „záznam\" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Nezákonnost předmětné skupiny důkazů podle Vrchního soudu v Praze znamená, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí podstatnou vadou, a je třeba, aby po vyloučení vytčené části důkazů soud prvního stupně sám provedl nové hodnocení zbývajících důkazů spolu s důkazy, které budou nově provedeny a jimiž bude nutno dokazování doplnit.
Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu Vrchního soudu v Praze na prodloužení lhůty vazby u obžalovaného Z. S. byl jinému senátu Vrchního soudu v Praze podán v souladu s §71 odst. 5 tr. ř. a ve lhůtě stanovené v §71 odst. 6 tr. ř.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze v tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Obžalovanému nadále hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, na území České republiky se zdržuje nelegálně a rozhodnutím Policie České republiky - oddělení cizinecké policie a pasové služby Plzeň-město ze dne 26. 1. 1994, mu byl vysloven zákaz pobytu na území České republiky do 31. 1. 2004 s tím, že je povinen neprodleně opustit území České republiky. Obžalovaný toto rozhodnutí nerespektoval, nepracuje, nemá legální zdroj obživy a nezdržuje se ani v bydlišti své družky, s níž má syna narozeného v roce 1998. Tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že obžalovaný v případě propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo vysokému trestu vyhnul a také obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti, za niž je stíhán, neboť od doby, kdy vstoupil na území České republiky, nikdy nepracoval. Správně proto Vrchní soud dovodil, že u obžalovaného nadále trvají důvody tzv. útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. i důvody tzv. předstižné vazby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v Praze při hodnocení dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného učinil opodstatněný závěr, že trestní stíhání nebylo možno v uvedené lhůtě skončit ze závažných důvodů. Přes náročnost dokazování v trestní věci obžalovaného (a dalších tří spoluobžalovaných) nelze postupu orgánů činných v trestním řízení, ani rozhodovací činnosti soudů vytknout neodůvodněné průtahy. S přihlédnutím k charakteru a rozsahu trestné činnosti obžalovaného, trvajícím důvodům vazby i okolnostem případu je zřejmé, že v posuzované věci jsou dány i další podmínky uvedené v §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby a že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle §1 odst. 1 tr. ř. zejména náležité zjištění trestných činů, spravedlivé potrestání pachatelů i zájem na předcházení i zamezování trestné činnosti.
Nejvyšší soud považuje dobu do 31. 8. 2001 za dobu nezbytně nutnou ke skončení trestního stíhání obžalovaného, a to s přihlédnutím k těm úkonům a rozsahu dokazování, které vyplývají z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 To 1/01, na něž bylo poukázáno výše, především zajištění výslechu svědků cestou právní pomoci, případně opatření rozhodnutí příslušného soudu Spolkové republiky Německo, a to v souvislosti s požadavkem opětovného podrobného výslechu obžalovaného Z. S. a provedení dalších důkazů. Se zřetelem k provedení těchto úkonů, když nelze vyloučit ani po novém rozhodnutí soudu prvního stupně, řízení o opravném prostředku, se jeví doba, na niž byla vazba obžalovaného prodloužena, dobou nezbytně nutnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnost obžalovaného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek