ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.96.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 96/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 7. srpna 2001 stížnost obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 11 To 09/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 01T 36/96, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N. z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 11 To 09/01, bylo rozhodnuto tak, že soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. R. T. není ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N., vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 To 09/01. Vrchní soud v Praze rozhodnutí odůvodnil tím, že nezjistil překážku, která by uvedeného soudce vylučovala z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Obžalovaný plk. v zál. Ing. J. N. totiž v návrhu doručeném Vrchnímu soudu v Praze dne 7. 6. 2001 namítal, že soudce JUDr. R. T. nemůže nestranně rozhodovat o odvolání obžalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 01T 36/96, protože v době, kdy byl obžalovaný trestně stíhán, působil tento soudce na Hlavní vojenské prokuratuře a musel proto minimálně vědět o jeho trestním stíhání, o skutku, kterého se měl obžalovaný dopustit, i o týmu, který věc vyšetřoval.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost, jíž se domáhá, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. R. T. je ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného Ing. J. N., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 09/01. Současně požádal, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o této stížnosti neprodleně, protože soudce JUDr. R. T. nařídil na den 22. 6. 2001 další veřejné zasedání, aniž by vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o této stížnosti. V poznámce obžalovaný též požádal o to, aby z důvodu podjatosti o stížnosti nerozhodovali soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. M. a Mgr. H., kteří rozhodovali v přípravném řízení o vazbě obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N. Ke stížnosti připojil podání Mgr. R. B. ze dne 7. 6. 2001 a kopii článku z Obrany lidu ze dne 15. 8. 1992 s názvem „Jen špička ledovce?\". Obžalovaný plk. v zál. Ing. J. N. namítl, že v rozporu s §31 odst. 1 tr. ř. rozhodl o návrhu na vyloučení soudce senát Vrchního soudu v Praze, jehož předsedou byl JUDr. M. V. Podle názoru obžalovaného měl o tomto návrhu rozhodovat senát Vrchního soudu v Praze, jehož předsedou je JUDr. R. T., tedy senát ve stejném složení, který rozhoduje ve věci samé o odvolání obžalovaného.
Další námitky obžalovaného směřují k tomu, že soudce JUDr. R. T. musel vědět o trestním stíhání obžalovaného, o skutku, jehož se měl obžalovaný dopustit, o informacích z VÚ a dále o vyšetřovacím týmu, který byl složen z jednotlivých vyšetřovatelů vojenských prokuratur a měl mít poznatky o metodickém vedení tohoto týmu plk. K. z Hlavní vojenské prokuratury, a to proto, že JUDr. R. T. byl od 5. 2. 1990 do 8. 10. 1990 hlavním vojenským prokurátorem a na Hlavní vojenské prokuratuře pracoval až do 31. 3. 1993. Namítl též, že JUDr. R. T. se zúčastnil jednání obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N. s hlavním vojenským prokurátorem JUDr. M. K. v listopadu 1992, kdy byl jeho právním zástupcem JUDr. P. R. Z této schůzky byl pořízen zápis, který zúčastněné strany podepisovaly. Poukázal na podání bývalého staršího vyšetřovatele Vyšší vojenské prokuratury v Táboře ze dne 7. 6. 2001, z něhož údajně vyplývá, že celé vyšetřování bylo metodicky řízeno z Hlavní vojenské prokuratury, z čehož je zřejmé, že JUDr. R. T. musel mít o prováděném vyšetřování minimálně povědomost. Dále obžalovaný uvedl, že jeho trestní věc byla zmedializována, protože dne 15. 8. 1992 vyšel v deníku „Obrana lidu\" článek pod názvem „Jen špička ledovce ?\". Tento deník podle názoru obžalovaného s největší pravděpodobností rovnající se jistotě povinně odebírala HVP, a zmíněný článek visel dlouhou dobu na nástěnkách Vojenské obvodové prokuratury v Praze, Vyšší vojenské prokuratury v Táboře i Hlavní vojenské prokuratury v Praze a JUDr. R. T. si článku s největší pravděpodobností nejen všiml, ale byl i od svých nadřízených obeznámen s trestním řízením a jako voják z povolání byl na výsledku řízení zainteresován. Obžalovaný také namítl, že z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, jakým způsobem se Vrchní soud v Praze vypořádal s přípisem Správy vojenské policie GŠ ČSA ze dne 7. 5. 1992, který podepsal genmjr. Ing. J. Š. a dále s tím, že Hlavní vojenská prokuratura v Praze, jejímž představitelem byl i JUDr. R. T., metodicky řídila trestní stíhání obžalovaného.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Podle §31 odst. 2 tr. ř. proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost. Podle §31 odst. 3 tr. ř. o stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.
Výše uvedená ustanovení trestního řádu blíže rozvádějí obecný požadavek na činnost orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly nestranně a nepodjatě. Ustanovení §30 tr. ř. je prostředkem zajištění důvěry stran i veřejnosti v nestrannost trestního řízení. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že příslušnost soudu i soudce je stanovena zákonem, lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen zcela výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci brání rozhodovat v souladu se zákonem spravedlivě a nezaujatě.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal stížnost obžalovaného podle §147 odst. 1 tr. ř. a neshledal tuto stížnost důvodnou.
Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. R. T. se vyjádřil k návrhu na vyloučení soudce tak, že s trestní věcí obžalovaného nepřišel během svého působení na Hlavní vojenské prokuratuře v Praze do styku a neměl o ní žádné informace, neboť nebyl zařazen ani na oddělení vyšetřování ani na oddělení prokurátorského dozoru. Dále prohlásil, že mu není známa ani žádná jiná překážka, která by ho vylučovala z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Funkci hlavního vojenského prokurátora vykonával od 5. 2. 1990 do 8. 10. 1990 a na Hlavní vojenské prokuratuře v Praze pracoval až do 31. 3. 1993.
Důvod vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci (§30 odst. 1 tr. ř.) nelze dovodit z toho, že soudce JUDr. R. T. pracoval v době trestního stíhání obžalovaného na Hlavní vojenské prokuratuře v Praze a že v době od 5. 2. 1990 do 8. 10. 1990 byl hlavním vojenským prokurátorem. I kdyby věděl o trestním stíhání obžalovaného, ať již z obsahu článku zmiňovaného obžalovaným nebo z pracovní činnosti, nelze z toho dovozovat, že tyto okolnosti by mohly být důvodem jeho vyloučení pro poměr k věci, když v trestní věci obžalovaného nebyl činný jako tehdejší vojenský prokurátor či vyšetřovatel. Pokud by měl být akceptován názor obžalovaného v jeho námitce podjatosti, pak by v případě celostátní publicity v hromadných sdělovacích prostředcích s působností na území celé republiky nemohl projednávat a rozhodovat takovou trestní věc žádný soudce kteréhokoliv příslušného soudu, protože by o věci měl již předem informace ze sdělovacích prostředků. Proto Nejvyšší soud České republiky dospěl k přesvědčení, že informace o určité trestní věci ve sdělovacích prostředcích ještě sama o sobě nevytváří nežádoucí vztah soudce k této věci, který by ho vylučoval z možnosti a povinnosti projednat a rozhodovat věc nestranně a nezaujatě. Stejně tak je nepřípadná námitka o metodickém řízení vyšetřování trestné činnosti obžalovaného s poukazem na přípis genmjr. Ing. J. Š. ze dne 7. 5. 1992. Přestože přípis obsahuje návrh, aby příslušná vojenská prokuratura zahájila trestní stíhání plk. Ing. J. N., neznamená to, že by orgány činné v trestním řízení musely zahájit trestní stíhání. Protože však zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a byl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, vyšetřovatel byl povinen neprodleně zahájit trestní stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.), což učinil. Nebylo prokázáno, že by soudce JUDr. R. T. v době svého působení na Hlavní vojenské prokuratuře v Praze jakýmkoliv způsobem zasahoval do přípravného řízení v trestní věci obžalovaného, a to ani metodicky, jak namítal obžalovaný.
V tzv. podání ze dne 7. 6. 2001 bývalý starší vyšetřovatel Vyšší vojenské prokuratury v Táboře Mgr. R. B. nepotvrdil, že by tehdejší Hlavní vojenská prokuratura v Praze zasahovala do vyšetřování v trestní věci obžalovaného, případně je ovlivňovala. Dohled nad vyšetřováním prováděl starší prokurátor Vyšší vojenské prokuratury v Táboře pplk. JUDr. P. P. K zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění plk. Ing. J. N. uvedl, že se domnívá, že bylo vypracováno vyšetřovacím týmem v Praze a on je dodatečně podepsal, protože byl v té době jediným vyšetřovatelem, který byl oprávněn je podepsat. Ani z těchto okolností nelze dovozovat metodické řízení vyšetřování v trestní věci obžalovaného z bývalé Hlavní vojenské prokuratury v Praze. Mgr. R. B. jako vyšetřovatel bývalé Vyšší vojenské prokuratury v Táboře měl postavení samostatného orgánu, činného v trestním řízení, který prováděl přípravné řízení a na jeho postavení nelze pohlížet jen formálně a poukazovat na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění obžalovanému „jen podepsal\". Nejvyšší soud České republiky zjistil, že usnesením staršího vyšetřovatele Vyšší vojenské prokuratury v Táboře kpt. JUDr.(?) R. B. ze dne 15. 5. 1992, sp. zn. Vv 8/92 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání a současně podle §163 odst. 1 tehdy platného trestního řádu bylo vzneseno obvinění plk. Ing. J. N. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vyšetřovatelkou Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, kpt. M. K. bylo dne 3. 6. 1994 pod ČVS : KVV-24/20-94 sděleno obvinění plk. Ing. J. N. pro trestný čin porušování autorského práva podle §152 tr. zák. v souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném k 31. 12. 1993.
Neobstojí ani námitka obžalovaného, že senát Vrchního soudu v Praze měl o jeho námitce podjatosti rozhodovat v témže složení jako senát rozhodující o jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 01T 36/96. Z ustanovení §31 odst. 1 věta druhá tr. ř. vyplývá, že o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Nejvyšší soud České republiky zjistil z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na rok 2001, že senátem příslušným k projednávání trestných činů spáchaných příslušníky ozbrojených sil a sborů, je senát, jehož předsedy senátu jsou JUDr. M. V. a JUDr. R. T. a členem senátu je JUDr. Ľ. K. Z obsahu protokolu o neveřejném zasedání ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 11 To 09/01, Nejvyšší soud České republiky dále zjistil, že o námitce podjatosti proti soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. R. T. rozhodl senát složený z předsedy senátu JUDr. M. V. a soudců JUDr. R. T. a JUDr. Ľ. K. Rozhodl tedy senát příslušný podle §31 odst. 1 věta druhá tr. ř. a právo obžalovaného na zákonného soudce nebylo žádným způsobem porušeno, když zákon ani nestanoví, že by v tomto konkrétním případě musel rozhodovat senát, jehož předsedou by byl soudce, proti němuž směřuje námitka podjatosti.
Obžalovaný se nesprávně domnívá, že stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce podle §31 odst. 1 tr. ř. má odkladný účinek, když se domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o jeho stížnosti neprodleně, protože předseda senátu JUDr. R. T. nařídil na den 22. 6. 2001 veřejné zasedání, aniž by vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o této stížnosti. Tato stížnost však nemá odkladný účinek, neboť to zákon v tomto případě výslovně nestanovil (§31 odst. 2, §141 odst. 4 tr. ř.), a proto Vrchní soud v Praze nepochybil, když nařídil veřejné zasedání. Podání stížnosti proti usnesení v řízení o vyloučení soudce podle §31 odst. 1 tr. ř. nebrání projednání odvolání obžalovaného a rozhodování o něm.
Protože po přezkoumání stížnosti obžalovaného Nejvyšší soud České republiky shledal správným výrok napadeného usnesení a zjistil, že v řízení, které předcházelo napadenému usnesení, postupoval Vrchní soud v Praze v souladu se zákonem, rozhodl tak, že stížnost obžalovaného plk. v zál. Ing. J. N. zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. srpna 2001
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek