ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.99.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 99/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2001 stížnost obžalovaného Ing. P. N., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného Ing. P. N. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Obžalovaný Ing. P. N. (spolu s dalším obžalovaným) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák., pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. 1 k §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let nepodmíněně se zařazením k jeho výkonu podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obžalovaný se v tomto řízení nachází ve vazbě, když je u něj shledáván důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Proti citovanému rozsudku podal obžalovaný Ing. P. N. včas odvolání, o kterém přísluší rozhodnout Vrchnímu soudu v Olomouci (§252 tr. řádu). U veřejného zasedání tohoto soudu konaného dne 10. 7. 2001, v němž bylo odvolání projednáváno, vznesl obžalovaný Ing. P. N. prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti vůči senátu Vrchního soudu v Olomouci, který má o podaném odvolání rozhodnout. Námitku podjatosti obžalovaný Ing. P. N. odůvodnil poukazem na obsah usnesení tohoto senátu ze dne 25. 6. 2001, kde je podle názoru tohoto obžalovaného předjímána jeho vina.
Jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, kterým bylo rozhodováno o žádosti obžalovaného Ing. P. N. o propuštění z vazby, a to tak, že jeho žádost byla zamítnuta, nebyl přijat jeho písemný slib, nebyly přijaty nabídky písemných záruk za další chování obžalovaného podané vyjmenovanými osobami a nebyla přijata ani nabídka peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč učiněná manželkou obžalovaného.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu senát Vrchního soudu v Olomouci ve složení z předsedy senátu JUDr. J. Z. a soudců JUDr. J. Z. a Mgr. P. A. není vyloučen z projednávání trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě proti obžalovanému Ing. P. N. pod sp. zn. 35 T 13/2000.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí s poukazem na průběh zmíněného veřejného zasedání senátu, na ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu a na obsah odůvodnění namítaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, učinil vrchní soud závěr, podle něhož z obsahu předmětného usnesení i z dalších skutečností vyplývá, že příslušný senát, vůči kterému námitka podjatosti směřuje, není vyloučen z projednávání této trestní věci.
Proti posledně citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, podal ihned po jeho vyhlášení obžalovaný Ing. P. N. stížnost, kterou nijak nezdůvodnil a odůvodnění stížnosti nebylo Nejvyššímu soudu doručeno ani do doby konání neveřejného zasedání, v němž byla stížnost projednána.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. řádu je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, vyšetřovatel, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Konečně podle §30 odst. 3 tr. řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že citované ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení, společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby, nebo se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci u soudu nižšího stupně a naopak, anebo pokud soudce učinil některé z vyjmenovaných rozhodnutí v přípravném řízení (nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba). Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože obžalovaný Ing. P. N. ve vznesené námitce dovozuje podjatost vůči členům výše uvedeného senátu odvolacího soudu toliko ze způsobu jejich dřívějšího rozhodnutí o žádosti obžalovaného Ing. P. N. o propuštění z vazby, resp. z odůvodnění takového rozhodnutí, aniž by uváděl jakoukoli další okolnost, která by – třeba i ve spojitosti s uvedeným rozhodnutím – bránila jmenovaným soudcům rozhodnout o odvolání v souladu se zákonem. Skutečnost, že soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci nejdříve o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby a že poté by měl rozhodovat i o odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§30 odst. 2 věta druhá tr. řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obžalovaného Ing. P. N., pokud důvod k vyloučení soudců příslušného senátu odvolacího soudu dovozuje z odůvodnění rozhodnutí o vazbě, kde je podle názoru obžalovaného předjímána jeho vina. V mnoha dřívějších rozhodnutích ve věci musí totiž soudce v průběhu řízení do jisté míry činit skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obžalovaného, aniž by to samo o sobě soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obžalovaného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem. Vždyť zmíněný argument obžalovaného Ing. P. N. by např. znamenal, že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by musel ve věci rozhodovat u soudu prvního stupně automaticky vždy jiný soudce (senát), než který vydal původní zrušený rozsudek, neboť v něm soudce nepochybně zaujímal stanovisko k vině obžalovaného. Takový důsledek je však nepřijatelný a v rozporu se zákonem, který v ustanovení §262 tr. řádu umožňuje nařídit projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu soudu prvního stupně jen na podkladě výslovného rozhodnutí odvolacího soudu, jež je přitom rozhodnutím nestandardním a spíše výjimečným, vždy však založeným na důležitých důvodech (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, publikovaný pod č. 82 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, Praha 1996).
Navíc v příslušné pasáži odůvodnění předmětného usnesení, z něhož je dovozována námitka podjatosti, Vrchní soud v Olomouci pouze zmínil nadále přetrvávající důvodné podezření obžalovaného Ing. P. N. ze spáchání posuzovaného jednání, pro které je trestně stíhán. Vrchní soud učinil tuto zmínku jen v souvislosti s úvahami o existenci důvodu vazby u tohoto obžalovaného, protože i podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže být jakýkoli důvod vazby ve smyslu §67 odst. 1 tr. řádu dovozován bez zřetele na to, zda je zde i opodstatněné podezření ze spáchání stíhaného trestného činu. Kdyby tedy nebyl přípustný závěr soudu (soudce) o důvodném podezření ze spáchání trestného činu osobou, která má být vzata do vazby nebo již je ve vazbě, pak by bylo omezení osobní svobody vazbou nepřípustným zásahem, protože smysl vazby jako nejzávažnějšího zajišťovacího institutu je vázán na to, že je zde důvodné podezření ze spáchání trestného činu obviněným. Bez takového podezření totiž nelze vůbec vést trestní stíhání vůči konkrétní osobě, natož u ní spatřovat důvody vazby. Zmíněným postupem, kdy je toliko v návaznosti na zkoumání důvodů vazby shledáváno podezření ze spáchání stíhaného trestného činu, pak není nijak předjímáno meritorní rozhodnutí o vině či trestu.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obžalovaným Ing. P. N. tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudců, jež mají rozhodovat v dané věci o odvolání obžalovaného, nelze dovodit ani z jiné okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení obžalovaného.
V tomto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud neshledal žádný důvod odchylovat se od své dřívější judikatury týkající se obsahově shodné problematiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000, publikované pod č. T 9 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, C. H. Beck, Praha 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001, publikované pod č. T 101 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, C. H. Beck, Praha 2001).
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného Ing. P. N. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y