ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.197.2001.1
sp. zn. 5 Tz 197/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 11 To 19/01, který rozhodoval jako soud druhého stupně ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 26/2000, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 T 26/2000, byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření věc obviněného V. H., na kterého podal krajský státní zástupce v Plzni dne 7. 12. 2000, sp. zn. 2 KZv 4/97, obžalobu pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., který měl spáchat tím, že dne 17. 8. 1950 kolem 14.30 hod. v katastrálním území obce N. Ž., okres Ch., ve vzdálenosti asi 450 m jihovýchodně od nadjezdu nad železniční tratí Ch. – A., v blízkosti hájovny „Š.“ a ve vzdálenosti asi 900 m od státní hranice, jako člen hlídky PS určené k zadržení dvou osob, které se budou pokoušet o přechod státní hranice, bez zákonného důvodu použitím zbraně hromadně účinné těžce zranil P. H. tak že tento na místě utrpěným zraněním podlehl, a dále zranil jeho otce F. H., který byl s utrpěným těžkým zraněním hospitalizován a toto poranění u něho zanechalo trvalé následky.
Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě krajský státní zástupce v Plzni stížnost.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 11 To 19/01, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost krajského státního zástupce v Plzni proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 T 26/2000.
Proti naposledy konstatovanému usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného V. H. stížnost pro porušení zákona.
V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c), §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a namítá jejich porušení příslušnými soudy, které ve věci rozhodovaly po podání obžaloby. Rovněž uvádí, které procesní úkony byly ve věci provedeny a podrobně popisuje poznatky, vyplývající z dosud zajištěných a provedených důkazů.
Ministr spravedlnosti konstatuje, že Vrchní soud v Praze argumentuje v napadeném usnesení tím, že nejde o případ, kdy jsou ve věci shromážděny dvě skupiny důkazů, které si navzájem odporují a kdy je podle uznávané judikatury státní zástupce povinen podat obžalobu. Podle jeho názoru vrchní soud pominul, že státní zástupce je povinen podat obžalobu i tehdy, pokud není nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, např. pokud o existenci skutku jsou pochybnosti, které nelze odstranit provedením dalších důkazů. V této souvislosti poukazuje na výpověď obviněného V. H., který nevyloučil, že střílel směrem, kde F. H. se synem prchali. Podle svědka J. B. byli před počátkem akce všichni účastníci velitelem L. E. výslovně upozorněni, že nemají střílet na prchající, ale mají střílet pouze výstražné salvy do vzduchu a narušitele zadržet živé. Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že bezprostředně po akci nyní obviněný V. H. výslovně uvedl, že prchající zasáhl. Smrtelné zranění nezletilého P. H. je nezpochybnitelné a zranění F. H. je nutno na základě lékařských zpráv kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák.
Podle ministra spravedlnosti podal státní zástupce obžalobu na V. H. právem, neboť trvá důvodné podezření, že se trestného činu dopustil. Další důkazy ve věci již nelze obstarat. Jde o situaci, kdy není nepochybné, že se nestal skutek, pro který je obviněný stíhán nebo že by se jej obviněný nedopustil. Výrok o vině může v tomto případě vynést pouze soud, a to jen na základě důkazů provedených v hlavním líčení. Závěry Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, že obviněný střílel na rozkaz a jeho obhajoba nebyla vyvrácena, neboť se nepodařilo zjistit, kdo z odpovědných velitelů dal rozkaz ke střelbě, když z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by obviněný použil zbraně svévolně nebo v rozporu s platnými předpisy, bez rozkazu nebo že by střílel způsobem, který ohrožoval život nebo zdraví zadržovaných osob, je již hodnocením důkazů, které však v tomto stadiu řízení soudu nepřísluší.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 11 To 19/01, byl ve prospěch i v neprospěch obviněného V. H. porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 T 26/2000, zrušil včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 T 26/2000, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Ze spisového materiálu vyplývá, že v přípravném řízení byly provedeny výslechy obviněného V. H., spoluobviněného Z. B. (zemřel dne 20. 11. 1998) a svědků J. B., M. J. a O. K., kteří vypovídali k události ze dne 17. 8. 1950 a byli členy zásahové jednotky. Další příslušníci zásahové jednotky V. Č., B. H. a J. J., dále L. E., F. H. a M. D., kteří se na zajištění akce velitelsky nebo organizačně podíleli, popř. ji velitelsky vyhodnocovali, nemohli být svědecky vyslechnuti, neboť již zemřeli. Tato skutečnost byla doložena úmrtními listy. Svědecky byly vyslechnuty i další osoby mimo jiné Ing. J. V. bývalý velitel PS útvaru K. V., MUDr. M. H. a zdravotní sestra R. H., kteří v roce 1950 ošetřovali zraněného F. H. Vyšetřovatel zajistil i archivní písemné materiály z roku 1950 týkající se zadržení F. a P. H., které zejména dokumentují průběh zásahu ze dne 17. 8. 1950, obsahují zápisy o výpovědích některý jeho účastníků (včetně V. H.), vyhodnocení příslušných velitelských orgánů o použití střelných zbraní a hlášení nadřízeným velitelským orgánům. Rovněž zajistil archivní svazek Inspekce ministra vnitra z roku 1956, která událost ze dne 17. 8. 1950 přešetřovala a znovu vyhodnocovala. Vyšetřovatel obstaral i příslušné předpisy a směrnice, které v roce 1950 upravovaly povinnosti Pohraniční stráže a PS - SNB. Také zajistil lékařské zprávy z roku 1950 týkající se smrtelného zranění P. H. a zranění F. H. Na základě dostupné zdravotní dokumentace z roku 1950  1951 byl k posouzení zranění F. H. vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Trestní spis obsahuje i fotodokumentaci místa kritické události z roku 1997 a různé další listinné důkazy.
Podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných vad přípravného řízení nebo k objasnění základních skutečností pro rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Plzni v rozporu s výše citovaným ustanovením trestního řádu, když usnesením dne 28. 2. 2001 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo toho třeba k objasnění základních skutečností pro rozhodnutí. Krajskému soudu lze sice vytknout, že požadavek na došetření je vymezen obecně. Zejména chybí zdůvodnění jakými konkrétními důkazy má být věc došetřena a to i vzhledem na skutečnost, že od žalovaného skutku uplynula mimořádně dlouhá doba a proto některé důkazy nelze v současnosti již vůbec provést, např. výslechy osob, které zemřely. Přesto požadavek krajského soudu na došetření věci je oprávněný.
Z archivních materiálů PS útvaru M. z výpisu ze staniční knihy ze dne 17. 8. 1950 mimo jiné vyplývá, že téhož dne došlo k zásahu za asistence orgánů Stb A. a k zadržení F. H. a P. H. s použitím zbraně. Podle tohoto odkladu se akce zúčastnili: šstržm. J. J., ml. stržm. J. J., ml. stržm. O. K., svob. M. H., svob. M. J., voj. B. H., voj. V. H., voj. J. B., svob. Z. B., voj. L. K., voj. F. H. a por. V. Č. (č. l. 143-144 tr. spisu). Účast těchto osob na zásahu v rámci dvojčlenných samopaly ozbrojených hlídek vyplývá i z hlášení velitele PS útvaru K. V. ze dne 24. 8. 1950, č. j. 1134-1 taj. /1950 (č. l. 154 tr. spisu).
Z výše jmenovaných osob, které se dne 17. 8. 1950 zásahu přímo zúčastnily, byli v přípravném řízení vyšetřovatelem vyslechnuti pouze obviněný V. H., spoluobviněný Z. B. a svědci J. B., M. J. a O. K. Výpověď svědka J. J. (zemřel dne 20. 8. 1996) byla provedena před sdělením obvinění V. H. Ostatní účastníci zásahu nebyli jako svědci vyslechnuti, neboť již zemřeli V. Č., B. H. a J. J. (doloženo úmrtními listy na čl. l. 364, 365, 367 tr. spisu), nebo se je nepodařilo blíže identifikovat, jak uvádí i stížnost pro porušení zákona. Právě v tomto posledním závěru spatřuje Nejvyšší soud nedostatek přípravného řízení a důvodnost vrácení věci k došetření, neboť není podložen dostatečným prověřením v úvahu přicházejících evidencích ozbrojených sil. Vyšetřovatel, když se snažil identifikovat osobu MUDr. M. W., bývalého vojáka základní služby, tak byl Ministerstvem obrany ČR písemně upozorněn, že útvary Pohraniční stráže byly v době své existence v podřízenosti Ministerstva vnitra. Proto veškeré písemnosti týkající se těchto útvarů se uchovávají v archivech tohoto orgánu (č. l. 373 tr. spisu). Ze spisového materiálu nevyplývá, zda šetření v této evidenci bylo učiněno ohledně M. H., L. K. a F. H., kteří v roce 1950 vykonávali vojenskou základní službu u PS útvaru M. Pouze lze zjistit, že byl vyšetřovatelem učiněn dotaz na Vojenský archiv T., kde mu bylo písemně sděleno, že registrace osob z roku 1951 (v žádosti bylo uvedeno, že jmenovaní v tomto roce vykonávali vojenskou základní službu) se tam nenachází (č. l. 376 tr. spisu). Závěr, že uvedené osoby nelze blíže identifikovat, by byl důvodný, pokud by bylo zjištěno, že příslušná evidence z roku 1950 (1951) již neexistuje, např. byla skartována. Takový poznatek však z trestního spisu učinit nelze. Proto nelze akceptovat názor uvedený ve stížnosti pro porušení zákona, že k objasnění věci byly v přípravném řízení zajištěny a provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy. V této souvislosti nutno zdůraznit, že šlo o výslech osob, které se zásahu dne 17. 8. 1950 přímo zúčastnily, a proto má jejich svědectví podstatný význam pro objasnění skutku (základních skutečností pro rozhodnutí), pro který je obviněný V. H. trestně stíhán.
Podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li přípustná.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu se zákonem, když po přezkoumání výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 3 T 26/2000. Oprávněnost požadavku krajského soudu na došetření byla podrobně rozvedena výše. Naproti tomu však nelze akceptovat názor vyplývající z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, že i přes eventuální úplnost důkazů zajištěných a povedených ve věci orgány přípravného řízení, je důvodem vrácení věci k došetření pochybnost vyplývající z dosud provedených důkazů, zda obviněný je před soud postaven důvodně. V tomto směru nutno souhlasit s námitkou uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že soudy mají oprávnění v rámci předběžného projednání obžaloby hodnotit důkazy a dokonce mohou učinit i meritorní rozhodnutí ve věci podle §188 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. Vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. však vyžaduje, aby požadavek k došetření byl důvodný i v tom, že lze určité důkazy zajistit a provést. Pokud by to nebylo možné, tak postup podle zmíněného ustanovení trestního řádu by nepřipadal v úvahu, a soud by byl nucen o obžalobě meritorně rozhodnout.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve výroku napadeného usnesení a ani v řízení, které mu předcházelo, porušení zákona, tak podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl.
Závěrem lze připomenout, že v rámci došetření by měly orgány přípravného řízení učinit nezbytné úkony k zajištění bližší identifikace osob M. H., L. K. a F. H. (viz výše), a v kladném případě provést jejich svědecký výslech k věci. Pokud nebude i přes příslušné úkony možné jejich osoby blíže identifikovat, popř. z jiných zcela objektivních důvodů jejich svědecký výslech provést a tyto skutečnosti budou odpovídajícím způsobem doloženy ve spise, a jestliže státní zástupce podá novou obžalobu, nebudou již dány zákonné důvody pro aplikaci ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 31. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák