ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.198.2001.1
sp. zn. 5 Tz 198/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných P. K., M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci ve věznici ve Vinařicích, M. H., Š. C. a M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 12 To 33/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 67/2000, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e b y l .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 4 T 67/2000, byli uznáni vinnými a odsouzeni obvinění P. K., M. S., M. S., M. H., Š. C. a M. B. Obviněný P. K. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, po jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 roky. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. 3 T 88/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud jejím zrušením pozbyla podkladu.
Obviněný M. S. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. S. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 6 T 7/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. H. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. a za použití §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Obviněný Š. C. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Obviněný M. B. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl za to odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 3 T 166/99, v části týkající se obviněného M. B., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podstatou trestné činnosti obviněných, jejímž spácháním byli uznáni vinnými citovaným rozsudkem, mělo být celkem 11 případů odcizení osobních motorových vozidel, popřípadě dalších věcí, přičemž všichni obvinění podle výroku o vině na tomto jednání různým způsobem participovali. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel především z výpovědi obviněného M. S., který se k tomu, co mu bylo kladeno za vinu, plně doznal a svou výpovědí usvědčoval i ostatní obviněné. Ti však účast na jakékoli trestné činnosti zcela popřeli.
K odvolání obviněných P. K., M. S. a M. H. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 12 To 33/01, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k těmto obviněným a podle §261 tr. řádu též ve vztahu k obviněným Š. C. a M. B. tak, že se napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušuje v celém rozsahu a podle §260 tr. řádu se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obviněného M. S. jako nedůvodné zamítnuto. Důvodem zrušujícího výroku odvolacího soudu byl především jeho nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, který postavil odsuzující výrok v případě obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. na tvrzení obviněného M. S., jehož výpověď odvolací soud považuje za nedostatečně věrohodnou, přičemž závěr o vině nemá oporu v jiných důkazech. Odvolací soud podrobně popsal, které skutečnosti podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost výpovědi obviněného M. S. (zejména jeho dřívější odsouzení za křivou výpověď, závislost na drogách, možná spolupráce s policií na objasňování jiných trestních věcí, snaha rozložit odpovědnost za vlastní jednání), a uvedl, v jakých směrech bude třeba tuto výpověď prověřit, popř. jakými dalšími důkazy skutkový stav doplnit (např. i psychologickým znaleckým vyšetřením obviněného M. S., doložením či vyvrácením jeho angažovanosti ve službách policie, opatřením dalších svědeckých výpovědí či jiných důkazů).
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, kterou označil jako podanou ve prospěch obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. Napadenému rozhodnutí ministr spravedlnosti vytkl porušení zákona v ustanoveních 2 odst. 4, §191 a §260 tr. řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podrobně popsal způsob a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu uplatněným v napadeném rozhodnutí. Ministr spravedlnosti považuje úvahy odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v některých směrech za nepřesvědčivé a poukazuje na podmínky postupu odvolacího soudu podle ustanovení §260 tr. řádu, jež předpokládá potřebu obtížného a rozsáhlého došetření takových skutečností, které mají význam pro náležité objasnění věci a bez nichž nelze spravedlivě rozhodnout, nebo se vrácením věci k došetření státnímu zástupci vyřízení věci urychlí. Podle přesvědčení ministra spravedlnosti tyto předpoklady nebyly v posuzované věci splněny, což se ve stížnosti pro porušení zákona zdůvodňuje podrobným rozborem jednotlivých požadavků odvolacího soudu a zdůrazněním obsahu některých z důkazů provedených v této věci. Dále ministr spravedlnosti napadenému rozhodnutí vytýká, že v něm odvolací soud nedomýšlel též důsledky požadovaného došetření, přičemž požadavky odvolacího soudu zčásti považuje za nekonkrétní a neproveditelné a zčásti se podle jeho názoru týkají provedení takových úkonů, které mají pouze omezený důkazní význam a mohou být bez obtíží povedeny v řízení před soudem. Ministr spravedlnosti vyslovuje názor, že státní zástupce je povinen podat obžalobu i v případě, kdy si jednotlivé důkazy nebo skupiny důkazů navzájem odporují a rozpory mezi nimi již nelze odstranit, proto odvolací soud nemůže v posuzovaném případě zavázat státního zástupce k tomu, aby hodnotil obsáhlou usvědčující výpověď obviněného M. S. jako zcela nevěrohodnou, a to ještě za situace, kdy v části týkající se vlastní trestné činnosti tohoto obviněného odvolací soud nezpochybnil hodnověrnost jeho výpovědi. Za jediný praktický dopad vrácení věci až do stadia přípravného řízení považuje ministr spravedlnosti porušení ústavního práva obviněných na to, aby byla jejich věc projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a §2 odst. 4 tr. řádu.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. zrušil napadené usnesení v částech týkajících se obviněných, v jejichž prospěch byla stížnost pro porušení zákona podána, a aby poté Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1, 2 tr. řádu správnost příslušného výroku (uvedeného pod bodem I.) napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Předmětem výhrad ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona je jeho odlišný právní názor ve srovnání s názorem Vrchního soudu v Praze na to, zda byly splněny podmínky ustanovení §260 tr. řádu k vrácení věci státnímu zástupci k došetření poté, co odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Podle citovaného ustanovení může odvolací soud učinit takové rozhodnutí, jestliže to považuje za potřebné pro náležité objasnění věci. Nutnost náležitě objasnit projednávanou věc je tedy jediným zákonným důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, přičemž žádné jiné vady řízení či požadavky na obsah a rozsah dokazování zde nejsou rozhodujícím hlediskem.
V posuzovaném případě pak Vrchní soud v Praze skutečně shledal věc nedostatečně objasněnou, a proto také zrušil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze mimo jiné právě podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Tudíž důvody, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, odpovídají zmíněnému zákonnému požadavku, aby byl tento postup podmíněn výhradně potřebou náležitého objasnění věci. Žádnými jinými hledisky Vrchní soud v Praze v rozhodnutí neargumentuje. Přitom odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, podrobně rozvedl, v kterých směrech a z jakých důvodů věc zatím není dostatečně objasněna, a rovněž konkretizoval postup, jímž má být uvedený nedostatek odstraněn a jaké úkony je třeba za tím účelem provést. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné opakovat v tomto směru argumentaci odvolacího soudu, s níž se ztotožňuje.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona ostatně ani nezpochybňuje, že by snad odvolací soud opíral rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření o jiný důvod, než právě o potřebu náležitého objasnění věci. Ministr spravedlnosti však nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o rozsahu a obtížnosti potřebného došetření, přičemž podle jeho názoru by dokazování mohl bez potíží doplnit soud prvního stupně. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – ač to není v ustanovení §260 tr. řádu výslovně uvedeno – postup, kterým je věc vrácena státnímu zástupci k došetření, předpokládá nutnost rozsáhlejšího a obtížnějšího dokazování, které má význam pro náležité objasnění věci a které může provést snadněji a rychleji státní zástupce než soud prvního stupně. Musí jít tedy o dokazování skutečností, bez nichž soud nemůže spravedlivě rozhodnout, přičemž tyto skutečnosti mohly a měly být objasňovány již v přípravném řízení před podáním obžaloby, resp. mají vliv na podání obžaloby.
Rovněž těmto požadavkům napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyhovuje. Aniž by Nejvyšší soud předjímal hodnocení důkazů ještě před pravomocným rozhodnutím o vině, je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud považoval za důkazně nedostatečně podložený výrok o vině obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. Soud prvního stupně totiž tyto obviněné uznal vinnými prakticky jen na podkladě usvědčující výpovědi tehdejšího spoluobviněného, nyní již odsouzeného M. S., když všichni jmenovaní obvinění popřeli spáchání trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu, a žádné další důkazy o jejich vině přímo nesvědčily. Přestože ani za takové situace obecně nelze vyloučit možnost, aby byli i ostatní obvinění uznáni vinnými též na podkladě výpovědi svého spoluobviněného, a soud prvního stupně velmi podrobně v tomto smyslu hodnotil výpověď odsouzeného M. S. ve vztahu k jeho spoluobviněným, nebyly vyčerpány všechny možnosti opatřit ve věci jiné důkazy, resp. nebyly opatřeny všechny důkazy nezbytné právě k náležitému vyhodnocení usvědčující výpovědi odsouzeného M. S., jak správně uvádí odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
S Vrchním soudem v Praze lze souhlasit, že věrohodnost osoby a výpovědi odsouzeného M. S. ve vztahu k jeho spoluobviněným je zpochybňována některými skutečnostmi podrobně rozvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedené pochybnosti nemohl nechat odvolací soud bez povšimnutí už jen z toho důvodu, že byly předmětem námitek v odvoláních podaných obviněnými P. K., M. S. a M. H. Tato okolnost, při neexistenci dalších spolehlivých usvědčujících důkazů a za situace, kdy obvinění P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. svou vinu na žalovaném jednání zcela popírají, pak podmiňuje potřebu provedení rozsáhlejšího a obtížnějšího dokazování, jak je specifikoval odvolací soud, přičemž nelze vyloučit ani nutnost pátrat po dalších pramenech důkazů. Požadované doplnění dokazování tedy může provést snadněji a rychleji státní zástupce s využitím širších možností, které mají k dispozici vyšetřovatel či policejní orgány v přípravném řízení ve srovnání s omezenými možnostmi soudu. Ukáže-li se dodatečně, že některé z úkonů požadovaných odvolacím soudem jsou neproveditelné, jak namítá stížnost pro porušení zákona, bude třeba tuto okolnost respektovat. Zatím ovšem jejich neproveditelnost nelze předjímat a vyvozovat jen z faktu, že určité důkazy dosud vůbec opatřovány nebyly a že byly považovány za nepotřebné či nadbytečné.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit i některé obecnější zásady při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v posuzované věci. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem a pokud jí Nejvyšší soud vyhoví a zruší napadené rozhodnutí, znamená to výrazný průlom do právní moci a z ní vyplývající závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Proto může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona a zrušit napadené rozhodnutí z podnětu stížnosti pro porušení zákona jen tehdy, jestliže zjistí zcela zřejmé porušení zákona nebo postup ve zjevném rozporu se zákonem. S přihlédnutím k uvedenému pak nelze pominout též charakter rozhodnutí, proti kterému byla v tomto případě podána stížnost pro porušení zákona. Jde o usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla podle §260 tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Nejde tedy o meritorní rozhodnutí ve věci, tj. o rozhodnutí o vině a trestu. Přitom uvedený postup odvolacího soudu, kterým vrátil věc k došetření státnímu zástupci, závisí do značné míry na posouzení důkazní situace ve věci a na uvážení odvolacího soudu. Není-li tedy zcela zřejmé, že odvolací soud při rozhodování o odvolání postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu nebo že opřel své rozhodnutí podle §260 tr. řádu o jiné než zákonné důvody, a k takovému závěru z výše uvedených důvodů nelze dospět, pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby z podnětu stížnosti pro porušení zákona zasahoval do postupu odvolacího soudu, přehodnocoval jeho hodnocení důkazní situace a aby polemizoval s odvolacím soudem o důkazní hodnotě jednotlivých důkazních prostředků. Tím by totiž Nejvyšší soud nepřípustně ovlivňoval proces dokazování a volné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, čímž by nahrazoval jejich činnost, a to dokonce ještě před tím, než bylo vůbec pravomocně rozhodnuto o vině obviněných. Vždyť kdyby Nejvyšší soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona a po vyslovení porušení zákona a zrušení napadeného rozhodnutí věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, musel by mu zároveň stanovit, jak má o odvoláních rozhodnout. To však považuje Nejvyšší soud za nepřípustné, protože by ještě před pravomocným rozhodnutím o vině suploval činnost odvolacího soudu, který zatím ve věci neučinil meritorní rozhodnutí.
Zmíněným způsobem pak musí být limitována rozhodovací pravomoc Nejvyššího soudu zejména za situace, kdy je stížnost pro porušení zákona podána v neprospěch obviněných, což je již samo o sobě výrazným zásahem do rovného postavení stran a znevýhodněním obviněných. Nejvyšší soud totiž nesouhlasí s názorem ministra spravedlnosti v tom směru, že stížnost pro porušení zákona byla v posuzované věci podána ve prospěch obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. Ve skutečnosti jde o stížnost pro porušení zákona, která je v neprospěch těchto obviněných, protože ministr spravedlnosti se domáhá postavení obviněných před soud, přestože odvolací soud konstatoval vážné pochybnosti o jejich vině a zpochybnil i důvodnost podané obžaloby. Jestliže by tedy Nejvyšší soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona, obvinění by byli opět postaveni před soud, a to je pro ně situace méně příznivá ve srovnání se stavem, který je důsledkem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a kdy ve věci obviněných bude nadále probíhat přípravné řízení. V něm bude navíc možné důsledněji než dosud prověřit i obhajobu obviněných.
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud – ač byly splněny i všechny podmínky uvedené v §272 tr. řádu – podle §268 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, a to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Toto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud učinit v souladu s ustanovením §274 tr. řádu v neveřejném zasedání na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, přičemž Nejvyšší soud nemusel provádět ani neprováděl žádné důkazy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y