ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.249.2001.1
sp. zn. 5 Tz 249/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. L., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě ze dne 29. 9. 2000, ČVS: OVZN – 859/2000, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. řádu per analogiam takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 23. 8. 2000 bylo vyšetřovatelem Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě pod ČVS: OVZN – 859/2000 podezřelému F. L. sděleno obvinění z trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a z pokusu trestného činu poškozování cizí věci podle §8 odst. 1 a §257 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že „v době od 14. 7. 2000 do 23. 7. 2000 slovně vyhrožoval svému bratrovi a poškozenému Z. L., fyzickou likvidací a podpálením jeho domu v obci K. č. 207 na okrese Z. a dále dne 23. 7. 2000 v 02.30 hod. hodil na dům poškozeného dvě skleněné láhve naplněné lihem a zastrčenými výbušnými petardami, kdy jedna petarda při výbuchu poškodila střechu hospodářské budovy.“
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě ze dne 29. 9. 2000, ČVS: OVZN – 859/2000, pak bylo trestní stíhání obviněného F. L. pro výše uvedené jednání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu zastaveno, protože vyšetřovatel dospěl k závěru, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Uvedené rozhodnutí učinil vyšetřovatel na podkladě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž vyplynulo, že obviněný F. L. trpěl v době spáchání činu duševní chorobou v pravém slova smyslu, a to chronickou poruchou s bludy. Podle znalců se jedná o závažnou poruchu psychotického rázu, která patologicky ovlivnila jednání obviněného, jenž nemohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání nemohl ovládat. Znalecký posudek hodnotí rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného v době spáchání činu jako vymizelé, přičemž znalci doporučují uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě, bez něhož hrozí nebezpečí recidivy trestné činnosti.
Na citovaném usnesení je vyznačeno, že nabylo právní moci dne 7. 10. 2000, když bylo dne 3. 10. 2000 doručeno obviněnému F. L., který proti němu stížnost nepodal. Ze spisu nevyplývá, že by usnesení bylo doručováno dalším osobám.
Proti tomuto usnesení vyšetřovatele podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. L. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným usnesením o zastavení trestního stíhání byl porušen zákon v ustanoveních §172 odst. 1 písm. e) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5 a §36 odst. 2 tr. řádu. Ministr spravedlnosti poukázal na obsah citovaných ustanovení a zpochybnil rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, protože se nezabývá otázkou viny na spáchaných trestných činech a je z tohoto hlediska nepřezkoumatelné. Dále ministr spravedlnosti vyšetřovateli vytýká, že ačkoli ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, který byl shledán nepříčetným, byla zřejmá neschopnost obviněného pro duševní chorobu se náležitě hájit, vyšetřovatel mu podle §36 odst. 2 tr. řádu neustanovil obhájce, který mohl obviněnému poskytnout právní radu při případném podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání. V tomto postupu je shledáváno porušení práva obviněného na řádnou obhajobu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona především zkoumal, zda jsou splněny všechny podmínky k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. řádu, tj. zejména zda stížnost pro porušení zákona směřuje proti pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení. Nejvyšší soud však zjistil, že tomu tak není, protože stížnost pro porušení zákona byla v posuzované věci podána proti usnesení vyšetřovatele, které dosud nenabylo právní moci. K takovému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Z předloženého trestního spisu je patrné, že v posuzované trestní věci byl po vyšetření duševního stavu obviněného F. L. zpracován přibranými znalci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle jeho závěrů, jak je správně reprodukoval vyšetřovatel v odůvodnění napadeného usnesení, obviněný skutečně trpěl v době jednání kladeného mu za vinu duševní poruchou, v jejímž důsledku nebyl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání ani toto jednání ovládat a jeho schopnosti v tomto směru byly zcela vymizelé. Proto vyšetřovatel v napadeném usnesení jinak správně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného právě s poukazem na závěry znaleckého posudku týkající se jeho duševního stavu, když z nich vyvodil nepříčetnost obviněného.
Uvedené zjištění však mělo vést vyšetřovatele k postupu podle §36 odst. 2 tr. řádu, tj. k závěru, že je zde důvod nutné obhajoby obviněného F. L. Nejvyšší soud totiž neshledává žádné okolnosti, aby se v posuzovaném případě odchyloval od dosavadní soudní praxe, podle které i zjištěný duševní stav obviněného může důvodem nutné obhajoby. Jestliže tedy podle posudku znalců – psychiatrů obviněný není schopen pro duševní poruchu náležitě rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a dostatečně ovládat své jednání, je to okolnost, pro kterou je třeba mít pochybnosti o schopnosti obviněného náležitě se hájit a pro niž obviněný musí mít obhájce (§36 odst. 2 řádu) – srov. rozhodnutí pod č. 27/1977-I. Sb. rozh. tr. To pak platí tím spíše za situace, kdy je příslušným znaleckým posudkem konstatována u obviněného přetrvávající duševní porucha takového charakteru a závažnosti, že způsobuje úplné vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností obviněného.
Proto měl vyšetřovatel ihned poté, co obdržel znalecký posudek obsahující zmíněný závěr, podle §38 odst. 1 tr. řádu vyzvat obviněného F. L., který dosud obhájce neměl, aby si ho v určené lhůtě zvolil. Pokud by si obviněný obhájce sám nezvolil, vyšetřovatel byl povinen učinit opatření, aby byl obviněnému obhájce neprodleně ustanoven (§38 odst. 1 věta druhá, §39 odst. 1 tr. řádu). Nepostupoval-li vyšetřovatel takto a obviněný dosud obhájce nemá ani přes zcela zjevnou existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu, nemohlo usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, proti kterému směřuje podaná stížnost pro porušení zákona, nabýt právní moci. Napadené usnesení totiž v důsledku uvedeného nesprávného postupu vyšetřovatele nebylo oznámeno obhájci obviněného, přičemž řádné oznámení takového usnesení provedené v souladu s ustanovením §137 tr. řádu je nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohlo nabýt právní moci podle §140 tr. řádu. Bez řádného oznámení usnesení, proti kterému zákon připouští stížnost (§141 odst. 2 tr. řádu), nemůže toto usnesení nabýt právní moci.
V posuzovaném případě přicházelo v úvahu oznámení napadeného usnesení ve formě doručení jeho opisu. Podle §137 odst. 2 tr. řádu pak platí, že oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci nebo zmocněnci. Přestože je tento postup vázán na podmínku vyjádřenou slovy „Má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce …“, nelze ji vykládat tak, že se usnesení doručuje obhájci pouze tehdy, jestliže obviněný obhájce skutečně má, a to ať již obhájce zvoleného, či ustanoveného. Takový zužující výklad by mohl vést k obcházení zákonných ustanovení o nutné obhajobě a k popření jejího smyslu. Vždyť za situace, kdyby obviněný – jako tomu bylo i v posuzovaném případě – v rozporu se zákonem neměl obhájce, ač je zde důvod nutné obhajoby, a usnesení by bylo doručováno jen obviněnému, ten by se v důsledku nerespektování ustanovení o nutné obhajobě nemohl bez obhájce kvalifikovaně hájit a proti usnesení případně brojit stížností, přestože je právě v možnosti sám se obhajovat něčím omezen (např. vazbou, výkonem trestu odnětí svobody, nedostatkem způsobilosti k právním úkonům, věkem mladistvého, tělesnými nebo duševními vadami apod.). Ostatně v případě oznamování usnesení doručením jeho opisu zákon preferuje povinnost doručit opis usnesení obhájci s tím, že obviněnému již doručen být nemusí. I touto úpravou zákon zdůrazňuje význam kvalifikovaného výkonu obhajoby zvoleným nebo ustanoveným obhájcem. Tím spíše to pak platí v případě nutné obhajoby.
S ohledem na výše uvedené argumenty tedy Nejvyšší soud uzavírá, že nerespektování ustanovení o nutné obhajobě je v rozporu se zákonem a jako takové je překážkou pro nabytí právní moci rozhodnutí, jestliže je podmínkou právní moci, aby bylo rozhodnutí doručeno obhájci, kterého obviněný v době doručení rozhodnutí nemá, ač ho podle zákona mít musí. Stav, který je v rozporu se zákonem (tj. v daném případě neexistence obhájce obviněného v případě nutné obhajoby), totiž nemůže vést k tomu, že nastanou zákonem předpokládané skutečnosti (tj. že usnesení, které nebylo doručeno obhájci, nabyde právní moci).
Jak je z toho, co bylo až dosud konstatováno, patrné, obviněný F. L. neměl obhájce poté, co u něj vyšel najevo důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu, a tudíž obhájci ani nebylo doručeno usnesení o zastavení trestního stíhání, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, která mu vytýká právě tuto skutečnost. Proto vzhledem ke zmíněným argumentům napadené usnesení nemohlo nabýt právní moci, a to bez ohledu na fakt, že usnesení bylo řádně doručeno obviněnému. Vyžaduje-li zákon v ustanovení §137 odst. 2 tr. řádu, aby usnesení bylo doručeno obhájci, nestačí doručit ho obviněnému; doručení usnesení obviněnému v takovém případě nemá stejné účinky jako doručení obhájci a nemůže ho nahradit.
Usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Znojmě ze dne 29. 9. 2000, ČVS: OVZN – 859/2000, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného F. L., tedy dosud nenabylo právní moci. Proto proti němu nebylo možno podat podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona. Byla-li přesto podána, Nejvyšší soud ji podle §268 odst. 1 tr. řádu per analogiam zamítl a nemohl se zabývat zákonností napadeného usnesení. Analogické použití posledně citovaného ustanovení vyplývá ze skutečnosti, že zákon výslovně neřeší postup Nejvyššího soudu, pokud je stížnost pro porušení zákona podána proti rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci. Zamítnout stížnost pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud v posuzovaném případě na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné důkazy a stejně nemohl věcně přezkoumávat napadené usnesení.
Povinností vyšetřovatele tedy je, aby obviněnému umožnil zvolit si ve stanovené lhůtě obhájce, a jestliže obviněný tuto možnost nevyužije, učinit opatření, aby mu byl obhájce ustanoven (§38 odst. 1, §39 odst. 1 tr. řádu). Poté bude třeba usnesení o zastavení trestního stíhání v opise řádně doručit obhájci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y