ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.299.2000.1
sp. zn. 5 Tz 299/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Ing. R. M., a Ing. K. Ž., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 31. 5. 2000, ČVS: MVBM-442/20-99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. a za podmínek §272 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 31. 5. 2000, ČVS: MVBM-442/20-99, a v řízení, které mu předcházelo, b y l ve prospěch obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §134 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Citované usnesení se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 31. 5. 2000, ČVS: MVBM-442/20-99, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání:
obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno týmž orgánem dne 7. 1. 2000, ČVS: MVBM-442/20-99,
obviněného Ing. K. Ž. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno týmž orgánem dne 25. 1. 2000, původně pod ČVS: MVBM-146/20-98.
Citované usnesení nabylo právní moci ohledně obou obviněných dne 10. 6. 2000.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne 10. 12. 2000 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §2 odst. 5, 6, §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §247 odst. 1, 3 písm. b), §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. s tím, že se jimi vyšetřovatel důsledně neřídil. Namítá, že v usnesení o zastavení trestního stíhání nebyly pečlivě hodnoceny všechny okolnosti významné pro rozhodnutí, neboť závěr, že skutky nejsou trestnými činy, nemá oporu v provedených důkazech. Výroková část usnesení neodpovídá ustanovení §134 tr. ř., neboť nebyly v ní popsány jednotlivé skutky, o kterých bylo rozhodnuto. Neúplnost důkazního řízení je nutno spatřovat zejména v tom, že nebyly provedeny všechny podstatné důkazy nutné k posouzení, zda jednáním obviněných byly naplněny zákonné znaky trestného činu.
Pokud jde o zastavení trestního stíhání vyšetřovatelem v případě skutku kvalifikovaného jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak ministr spravedlnosti uvádí, že výpovědi obou obviněných i výpověď svědka JUDr. P. M. byly z důkazního hlediska nedostatečné. Z těchto důkazů nebylo zřejmé, jak mělo být naloženo s majetkem společnosti L. B., s. r. o., zejména z hlediska podílu obou obviněných na tomto jednání. Rovněž poukazuje na výpověď svědkyně A. O. s tím, že k tomu co uvedla, nebyl obviněný Ing. K. Ž. vůbec vyslechnut, když výslech obviněného Ing. R. M. byl v tomto směru nedostatečný. Skutečnost, že předmětem prodeje byly věci z vlastnictví společnosti L. B., s. r. o., je mimo jiné dokumentována výpověďmi svědků P. S. a J. D. i listinnými důkazy založenými ve spise.
Podle ministra spravedlnosti zůstalo dokazování nedůsledné i ohledně zastavení trestního stíhání u skutku kvalifikovaného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit obviněný Ing. K. Ž. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědkyně J. D. a na fakturu o prodeji strojů na výrobu zmrzliny a pasterizátoru společností Z., s. r. o., společnosti A., s. r. o., a na fakturu o prodeji těchto strojů společností A., s. r. o., společnosti L. B., s. r. o. Zdůrazňuje, že výpověď uvedené svědkyně koresponduje s výpovědí svědka P. S., jakož i s listinnými důkazy. Rovněž je potvrzována i výpovědí svědka JUDr. P. M. Ve věci však měl být jako svědek vyslechnut likvidátor společnosti A., s. r. o., v likvidaci, A. D. B. k odkoupení předmětných strojů od společnosti Z., s. r. o., a k jejich prodeji společnosti L. B., s. r. o. K těmto skutečnostem se měli vyjádřit i svědci J. D. a P. S. Poté se měli k těmto důkazem vyjádřit obvinění Ing. K. Ž. a Ing. R. M. Podle ministra spravedlnosti mohly mít tyto skutečnosti vliv na právní posouzení věci, jak ve vztahu k obviněnému Ing. K. Ž., tak i ve vztahu k obviněnému Ing. R. M., jenž pro toto jednání nebyl stíhán, který však měl převzít za prodej strojů od společnosti A., s. r. o., peníze. Pokud by bylo prokázáno, že oba obvinění krátce po uzavření leasingové smlouvy ze dne 4. 7. 1994 prodali dne 5. 6. 1995 stroje, které byly předmětem leasingu, ačkoli v té době bezpečně věděli, že leasingové splátky nejsou dosud plně uhrazeny, mělo by to vliv na posouzení trestní odpovědnosti nejen obviněného Ing. K. Ž., ale i případně obviněného Ing. R. M.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatuje, že stávající důkazní situace i skutková zjištění svědčí spíše pro to, že se oba obvinění dopustili uvedených trestných činů. Teprve po doplnění dokazování bude možno znovu vyhodnotit důkazy a učinit zákonu odpovídající závěry. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 31. 5. 2000, ČVS:MVBM-442/20-99, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., ve vztahu k ustanovením §247 odst. 1, 3 písm. b) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Současně aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost obou výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.
Z trestního spisu bylo zjištěno, že v přípravném řízení byly k objasnění skutkového stavu věci vyšetřovatelem provedeny výslechy obou obviněných a několika svědků. Také byly zajištěny a provedeny různé listinné důkazy.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek, pro který se trestní stíhání vede, trestným činem a není důvod k postoupení věci. Podle §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesení musí obsahovat výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval vyšetřovatel v přípravném řízení důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, jak důvodně namítá i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Předně nebyly k objasnění skutkového stavu věci zajištěny a provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy. V důsledku tohoto podstatného nedostatku je nutno označit hodnocení stávajících důkazů jako vadné, když navíc u jejich hodnocení vyšetřovatel náležitě neuvážil všechny okolnosti případu. Vzhledem k těmto skutečnostem jsou chybné oba výroky napadeného usnesení, kterými bylo podle §172 odst. 1 písm. b) zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. Dále nelze pominout, že výroková část napadeného usnesení neobsahuje ve smyslu §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. popisy skutků, pro které bylo trestní stíhání obviněných zastaveno. Ty jsou uvedeny až v odůvodnění usnesení. V této souvislosti lze připomenout, že rozhodnutí podle §172 odst. 1 tr. ř. je svým významem a charakterem porovnatelné s rozhodnutím soudu ve věci rozsudkem. Proto i výrok takového usnesení musí mít obdobné náležitosti, jako výrok u rozsudku (§120 odst. 3 tr. ř.), včetně popisu skutku.
V případě zastavení trestního stíhání obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. u skutku kvalifikovaného ve sdělení obvinění jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, měl vyšetřovatel důkazy prověřit, co konkrétně a v jaké úhrnné hodnotě bylo dne 15. 6. 1996 majetkem společnosti I., s. r. o., (L. B., s. r. o.) v pronajaté restauraci L. B. a zda nedošlo ke zcizení tohoto majetku způsobem, jak uvedli svědci P. S. a J. D., tj. prodejem společnosti M., s. r. o. Vyšetřovatel v rámci hodnocení důkazů zcela pominul výpověď svědkyně A. O., která byla dne 15. 6. 1996 přítomna otevření restaurace L. B. zámečníkem a soupisu věcí notářkou. Jmenovaná mimo jiné vypověděla, že v roce 1996 byla jednatelkou společnosti M., s. r. o., která uzavřela se společností Z., s. r. o., nájemní smlouvu na základě které začala užívat prostory restaurace v B., P. 80, a současně koupila zajištěné potraviny. Zařízení bylo předmětem nájmu. Některé věci si odnesli Ing. R. M. a Ing. K. Ž. K věci měl být vyšetřovatelem vyslechnut i majitel společnosti M., s. r. o., F. F., zejména měl být dotázán k tomu, co vše bylo zahrnuto v nájmu zmíněné restaurace a zda nedošlo i k odkoupení některých věcí, např. potravin a pod. Z důkazů ve spise není zcela zřejmé, kdo byl ke dni 15. 6. 1996 nájemcem objektu restaurace L. B., zda to byla společnost I., s. r. o., nebo společnost L. B., s. r. o., a komu zajištěné věci patřily. Tuto skutečnost bylo nutno důkazy objasnit, například vyžádat od společnosti Z., s. r. o., předložení všech smluv o pronájmu objektu v B., P. 80. Obviněným Ing. R. M., Ing. K. Ž. a svědkovi JUDr. P. M. měla být při výslechu položena otázka, co se konkrétně stalo po dni 15. 6. 1996 s věcmi, které patřily předchozímu nájemci. Oba obvinění se také měli podrobně vyjádřit k tvrzením svědkyň J. D. a A. O. K věci měl být jako svědek vyslechnut i N. S. Vyšetřovatel se měl při hodnocení důkazů vypořádat i s listinným důkazem ze dne 21. 7. 1996 na č. l. 205 trestního spisu, ze kterého vyplývalo, že potraviny, které byly v restauraci L. B., včetně zařízení, a nebyly započítány do inventury spojené s nájemní smlouvou, byly brány jako platba neplaceného vodného za bývalého nájemce. Společnost M., s. r. o., se zavázala za toto zboží zaplatit v uvedeném dokladu stanovenou částku.
Pokud jde o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. K. Ž. ohledně skutku kvalifikovaného ve sdělení obvinění jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. měl se vyšetřovatel v napadeném usnesení zabývat i tím, zda vystavené směnky měly ve vztahu ke smlouvě č. 35/94, o finančním pronájmu s následným odkupem, pouze zajišťovací povahu, jak tvrdili svědci Ing. J. K. a J. N., nebo jimi došlo k uhrazení pohledávky z leasingové smlouvy, jak tvrdili obvinění. V této souvislosti bylo nutné v rámci obhajoby obviněného Ing. K. Ž. vypořádat se i s listinným důkazem na č. l. 102 trestního spisu. Vyšetřovatel měl zejména zjistit, zda a případně konkrétně kdy přešlo vlastnictví k pronajatým věcem na společnost Z., s. r. o., zda tedy byla zcela naplněna předmětná leasingová smlouva založená na č. l. 54 - 59 trestního spisu. K fakturám založeným na č. l. 292 - 293 trestního spisu a k věci měl být jako svědek vyslechnut A. D. B., jednatel a později likvidátor společnosti A., s. r. o., v likvidaci. Podle těchto faktur byly dva zmrzlinové stroje a jeden pasterizátor prodány společností Z., s. r. o., společnosti A., s. r. o., která je následně prodala společnosti L. B., s. r. o. K těmto důkazům měl mít možnost se vyjádřit i obviněný Ing. K. Ž. Rovněž měl být při výslechu dotázán na listinný důkaz založený na č. l. 295 trestního spisu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 31. 5. 2000, ČVS:MVBM-442/20-99, a v řízení, které mu předcházelo, byl ve prospěch obviněných Ing. R. M. a Ing. K. Ž. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §134 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nebyl akceptován návrh ministra spravedlnosti na vyslovení porušení zákona i v příslušných ustanoveních trestního zákona, neboť uvedený výrok lépe a dostatečně vystihuje vady napadeného usnesení. Protože byly splněny podmínky §272 odst. 1 tr. ř. (ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení navrhl postup podle §269 odst. 2 až §271 odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání), tak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. vyšetřovateli Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem vyšetřovatele předně bude v přípravném řízení zajistit a provést shora naznačené důkazy, popřípadě provést i další důkazy, pokud výsledky doplněného dokazování budou ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. vyžadovat. Dále všechny důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a učinit ve věci zákonu odpovídající rozhodnutí. Závěrem a pouze pro úplnost lze zdůraznit, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není nikterak prejudikováno, jak má být ve věci rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 15. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k