ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.48.2001.1
sp. zn. 5 Tz 48/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 7 To 414/2000, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 332/93, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 7 To 414/2000, a v řízení, které mu předcházelo, b y l ve prospěch obviněného P. P. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §63 odst. 2 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 6. 1994.
Usnesením předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 3 T 332/93, bylo podle §330 odst. 4 tr. ř. a z důvodu §60 odst. 1 tr. zák. vysloveno, že obviněný P. P. se osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93. Rozhodnutí nabylo právní moci dnem jeho vydání.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 332/93, bylo podle §61 odst. 2 tr. zák. podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel, který byl obviněnému P. P. uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93, v trvání deseti roků. Podle §63 odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání dva roky.
Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 7 To 414/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Vůči naposledy konstatovanému usnesení podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného P. P. stížnost pro porušení zákona, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 26. 2. 2001. V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §63 odst. 2 tr. zák. Namítá, že při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti u obviněného stanovil Obvodní soud pro Prahu 3 chybně kratší zkušební dobu, než činil zbytek trestu. Tento nedostatek nenapravil ani Městský soud v Praze, když zamítl stížnost státní zástupkyně. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 7 To 414/2000 (v písemném vyhotovení stížnosti pro porušení zákona je v důsledku písařské chyby nesprávně uvedena sp. zn. 7 To 414/200), byl ve prospěch obviněného P. P. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 332/93, v ustanovení §63 odst. 2 tr. zák. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. obě napadená usnesená zrušil. Poté aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 332/93, a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §61 odst. 2 tr. zák. po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Podle §63 odst. 2 tr. zák. při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu soud stanoví zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než zbytek trestu; zkušební doba počíná právní mocí rozhodnutí o tomto upuštění. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl usnesením ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 3 T 332/93, o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti u obviněného P. P., spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93, v trvání deseti let. V daném případě byly pro takový postup splněny všechny formální i materiální podmínky stanovené v §61 odst. 2 tr. zák. Lze připomenout, že v době rozhodování obvodního soudu vykonal obviněný P. P. více než polovinu trestu zákazu činnosti. Dále zcela bezúhonným způsobem života v době výkonu tohoto trestu prokázal, že i v budoucnu lze od něho důvodně očekávat, že se v souvislosti s řízením motorových vozidel nedopustí trestného činu. Proto dalšího výkonu uvedeného trestu nebylo u obviněného již třeba. V tomto směru ani stížnost pro porušení zákona napadeným usnesením nic nevytýká.
Naproti tomu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 3 podle §63 odst. 2 tr. zák., když obviněnému P. P. stanovil při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti zkušební dobu na dva roky, čímž ho nedůvodně zvýhodnil. Výkon tohoto trestu započal okamžikem právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93, přičemž ve smyslu §49 odst. 3 tr. zák. se do jeho výkonu započítávala i doba, po kterou obviněný nesměl řízení vozidel vykonávat na základě opatření Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Mělníku ze dne 26. 7. 1993, kdy mu byl zadržen řidičský průkaz. V důsledku těchto skutečností zbývaly obviněnému P. P. v době rozhodování obvodního soudu dne 17. 5. 2000 k vykonání uloženého trestu zákazu činnosti více než tři roky.
Toto pochybení Obvodního soudu pro Prahu 3 měl napravit Městský soud v Praze, který dne 27. 9. 2000 rozhodoval o stížnosti státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. P., což neučinil, neboť důvodně podaný opravný prostředek nesprávně zamítl. Tím sám porušil zákon.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 7 To 414/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného P. P. porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §63 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud však neakceptoval návrh ministra spravedlnosti na zrušení napadených usnesení (§269 odst. 2 tr. ř.) a na přikázání věci příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§270 odst. 1 tr. ř.).
V řízení o stížnosti pro porušení zákona vyžádal Nejvyšší soud aktuální podklady k osobě obviněného P. P., a to opis z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidenční karty řidiče. Z těchto písemností, které byly v rámci doplnění dokazování u veřejného zasedání přečteny, vyplývá, že obviněný byl odsouzen pouze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 T 332/93, přičemž ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody se osvědčil. Také jediný negativní záznam v evidenční kartě řidiče obviněného se týká téhož skutku z roku 1992. Tyto skutečnosti umožňují závěr, že i v současnosti obviněný vede řádný život a prokazuje trvalou snahu po nápravě. Rovněž nelze zcela pominout celkovou dobu, kdy obviněný nemohl vykonávat činnost, která mu byla výše citovaným rozsudkem dne 29. 6. 1994 pravomocně zakázána a jež byla i předmětem rozhodnutí obou napadených usnesení, neboť po dopravní nehodě dne 10. 8. 1992 to jeho zdravotní stav dlouhodobě neumožňoval.
Protože se v daném případě jedná o méně závažné porušení zákona ve prospěch obviněného P. P., který i nyní prokazuje bezúhonným životem, včetně dodržování povinností řidiče, trvalou snahu po nápravě, není podle názoru Nejvyššího soudu nutné pochybení soudů obou stupňů napravovat v tomto řízení. Lze připomenout, že na pravomocná rozhodnutí v trestních věcech je kladen prvořadý požadavek jejich zákonnosti, přičemž však nelze pominout ani nutnost právní jistoty, se kterou úzce souvisí nezměnitelnost a závaznost těchto rozhodnutí. Proto méně závažné vady pravomocných rozhodnutí, v důsledku kterých byli obvinění, byť nedůvodně zvýhodněni, není vždy nutné a účelné napravovat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo ve věci rozhodnuto pouze výrokem o porušení zákona, přičemž obě napadená usnesení tak zůstala beze změny v platnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 26. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k