ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.50.2001.1
sp. zn. 5 Tz 50/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. května 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 7 To 97/2000, v části týkající se výroku o zproštění obžaloby obviněného J. T., v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 4 T 8/2000, byl obžalovaný N. A. uznán vinným, že dne 26. 8. 1999 kolem 15.45 hod. v P., na parkovišti u nákupního střediska M. S. na křižovatce R. a M. ulice, vyčkal příchodu poškozeného L. K., k jeho zaparkovanému osobnímu motorovému vozidlu zn. Volvo 880, a opakovaně na poškozeného, který usedl do vozidla, vystřelil z pistole ČZ, ráže 7,65 mm bez výrobního čísla opatřené tlumičem, a způsobil mu tři střelná poranění hlavy se vstřelem v pravé týlní krajině, přičemž střelný kanál probíhal zezadu dopředu a šikmo dolů a se vstřelem na pravé tváři pod ušním boltcem a postřel pravé poloviny obličeje umístěný pod pravým ušním lalůčkem, dále dvě střelná poranění hrudníku se vstřely na pravé boční ploše hrudníku, výstřelný kanál probíhal zprava doleva lehce dozadu a šikmo vzhůru, další vstřel pod levým klíčkem a dále střelná poranění pravého ramene, zad a dolní poloviny levého předloktí a levé ruky, přičemž na základě shora uvedených střelných poranění došlo k poranění pravého týlního laloku mozku a pravé polokoule mozečku, k roztříštění dolní čelisti vpravo se ztrátovým poraněním zubů dolní čelisti a horní čelisti vpravo s následným masivním zakrvácením obou hrudních dutin, přičemž smrt poškozeného nastala v souvislosti se střelným poraněním hrudníku a plic, které vedlo k masivnímu zakrvácení hrudních dutin a ani včasnou lékařskou pomocí nebylo možné zabránit smrti poškozeného; poté obžalovaný N. A. běžel k vozidlu, v němž čekal obžalovaný J. T., ale po spatření hlídky Policie ČR, která právě kontrolovala obžalovaného J. T., z místa činu uprchl. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, přičemž byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole ČZ, ráže 7,65 mm s tlumičem a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Poškozená M. K., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obžalovaný J. T. byl tímto rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 26. 8. 1999 kolem 15.45 hod. v P., na parkovišti u nákupního střediska M. S., na křižovatce R. a M. ulice, po předchozí dohodě s obžalovaným N. A., že usmrtí poškozeného L. K., a vzájemném rozdělení si úloh, přičemž jeho úkolem bylo řídit vozidlo a hlídat, nasedl do vozidla BMW 318, které bylo zaparkováno na druhém parkovišti v R. ulici a vyčkal, až obžalovaný N. A. po příchodu L. K. k jeho zaparkovanému osobnímu motorovému vozidlu značky Volvo 880, na poškozeného, který usedl do vozidla, vystřelí z pistole ČZ, ráže 7,65 mm bez výrobního čísla opatřené tlumičem, a způsobí mu smrt, a při náhodné kontrole hlídkou Policie ČR byl na místě policií zadržen, čímž měl spáchat trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch obžalovaného J. T.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 7 To 97/2000, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a dále obžalovaného N. A., a podle §72 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný J. T. propuštěn z vazby na svobodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odůvodnil své rozhodnutí tím, že se v rozhodujících směrech ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u obžalovaného J. T. nelze s naprostou jistotou vyvrátit obhajobu, z jakých konkrétních důvodů se nacházel dne 26. 7. 1999 poblíž místa činu. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval důsledně v souladu se zásadou „in dubio pro reo\", jestliže po vyčerpání v zásadě všech reálně dostupných a pro řešení otázky viny významných důkazů uzavřel, že není k dispozici jediný důkaz o dohodě obžalovaného J. T. se spoluobžalovaným N. A. stran usmrcení poškozeného a o vlastním podílu obžalovaného J. T. na spáchání činu tím, že umožní útěk spoluobžalovaného z místa činu. Odvolací soud zdůraznil, že řada konkrétních zjištění, jež v převážné míře důvodně vyzdvihl ve svém opravném prostředku státní zástupce, nasvědčují oprávněnosti podezření, že obžalovaný J. T. se na základě předchozí dohody zdržoval v rozhodném časovém intervalu v osobním motorovém vozidle zn. BMW 318, poblíž místa činu, aby umožnil spoluobžalovanému rychle a nepozorovaně utéci. V tomto směru upozornil na okolnost, že obžalovaný J. T. se podle výpovědí svědků zdržoval v blízkosti místa činu, popřípadě poblíž sídla firmy poškozeného L. K. nejen krátce před vražedným útokem, ale i dříve, a podle povahy jeho chování se mohlo jednat o sledování poškozeného se záměrem ověřit si jeho zvyky a vyčkat na vhodný okamžik ke spáchání vražedného útoku. Podobně v souvislosti s nově zjištěnou vysokou teplotou uvedeného dne a s přihlédnutím k výpovědím svědků J. J. a A. N. neuvěřil ani odvolací soud tvrzení obžalovaného J. T. o průběhu a důvodech, proč se obžalovaný J. T. a spoluobžalovaný N. A. oblékli do sportovních svršků. Vrchní soud v Praze poukázal na to, že v nastalé velice složité důkazní situaci, která zejména s ohledem na úspěšný útěk obžalovaného N. A. z místa činu a nemožnost jeho výslechu, nedovoluje učinit jednoznačné závěry nejen o jeho pohnutce ke spáchání vražedného útoku, o osobě možného organizátora či návodce, ale ani o obsahu případné dohody s obžalovaným J. T. Stejně tak nemohlo být zjištěno, zda obžalovaný J. T. viděl u spoluobžalovaného N. A. před činem vražednou střelnou zbraň. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně neuvěřil ze shora uvedených důvodů tvrzení obžalovaného J. T. o důvodech společné činnosti před spácháním vražedného útoku, tj. zejména obsahu vysvětlení ohledně jeho setkání s obžalovaným N. A. a oblékání se do sportovních svršků a dospěl k závěru, že obžalovaný J. T. si byl nutně vědom závadovosti následného jednání spoluobžalovaného N. A. Vzhledem k nemožnosti vyslechnout tohoto obžalovaného a absenci jiných významných důkazů nepřicházelo však v úvahu učinit spolehlivý závěr o představě obžalovaného J. T. o tom, jakého konkrétního závadového jednání má v úmyslu se dopustit obžalovaný N. A. (tj. zda se vůbec mělo jednat o trestný čin, popř. o jaký). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shledal nadbytečným požadavek státního zástupce na doplnění dokazování v jím naznačených směrech, neboť jeho případné výsledky nemohou k řešení této zásadní otázky nic podstatného přinést. Z výše uvedených důvodů pak vrchní soud jako soud odvolací neshledal pochybení ve zprošťujícím výroku ohledně obžalovaného J. T.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 7 To 97/2000, v části týkající se výroku o zproštění obžaloby obviněného J. T. (dále jen „obviněný\"), v zákonné lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že citovaným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného J. T. Ministr spravedlnosti uvedl, že bylo prokázáno, že se obviněný na místě delší dobu před spácháním trestného činu vraždy pohyboval v přítomnosti obviněného N. A., poté se společně převlékli do oblečení, které bylo zřejmě neodpovídající povětrnostním podmínkám a obviněný čekal ve vozidle na místě řidiče s klíčky zasunutými ve skříňce zapalování. Poukázal na to, že z odborného vyjádření z oboru balistiky, dokumentovaného fotografií zbraně, je zřejmé, že obviněný N. A. tuto zbraň nemohl pro její rozměr ukrýt před obviněným J. T. tak, aby ji obviněný J. T. neviděl, a aby vzhledem k tomu, že zbraň byla vybavena tlumičem výstřelu, nemohl dovodit, že zbraň nemá být užita k výhrůžkám nebo jen k osobní ochraně, ale k fyzickému útoku na cizí osobu, jejíž totožnost nemusela být obviněnému známa. Za této důkazní situace podle názoru ministra spravedlnosti jednání obviněného naplnilo znaky pomoci k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že výslech navrhovaných svědků M. D. a osobní sekretářky poškozeného L. K., nemohou přispět k objasnění věci, když z provedených důkazů vyplývá, že poškozený L. K. vlastnil více společností, v nichž vyvíjel rozsáhlé podnikatelské aktivity, které mohly být příčinou vražedného útoku, a to jak ke vztahu k osobám obviněných, tak ke způsobu provedení trestného činu. Podle ministra spravedlnosti nelze vyloučit, že právě objasnění těchto aktivit by mohlo dovést k osobě nebo osobám, které dohodly s obviněnými provedení vraždy. Tito svědci by pak mohli i uvést, zda se poškozený L. K. s obviněnými v předchozí době setkal, a popř. za jakých okolností. Upozornil na to, že svědek F. R. vypověděl, že obviněný J. T. měl být ukázán svědkyni K. K., to však z výpovědi této svědkyně ani z obsahu spisu není zřejmé. Řadě svědků byla ukázána fotografie obviněného N. A., popř. i fotografie jiných osob, ale není zřejmé, o jaké fotografie a kterých osob šlo, když nejsou ve spisu založeny. Podle názoru ministra spravedlnosti bude nutno zjistit, zda mezi těmito fotografiemi byla též fotografie obviněného J. T. a zda některý ze svědků nepoznal v osobě tohoto obviněného osobu, která měla sledovat poškozeného L. K. před spácháním trestného činu. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připomněl, že obviněný v průběhu přípravného řízení nevypovídal a vypovídal až u hlavního líčení. Ministr spravedlnosti reprodukoval podstatnou část výpovědi obviněného i výpovědí svědků K. K., J. B., E. H., F. R., J. Z., J. J., A. N., A. P., M. D., N. P., R. S. a J. Š. Dále zmínil obsah znaleckého posudku z oboru soudního lékařství na č. l. 78 - 97 spisu, kterým byla zjištěna příčina smrti poškozeného L. K., obsah znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, týkající se obviněného na č. l. 100 - 114 spisu, odborné vyjádření z oboru balistiky na č. l. 126 - 130 spisu i zprávu Českého hydrometeorologického ústavu v Praze na č. l. 501 spisu, z níž je zřejmé, že dne 26. 8. 1999 bylo v Praze polojasno a teplota ve 14.00 hod. se pohybovala mezi 26 - 28°C.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. T. ve shora uvedených ustanoveních trestního řádu, aby podle §269 odst. 3 tr. ř. (správně má být zřejmě §269 odst. 2 tr. ř.) napadený rozsudek zrušil, aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 4 T 8/2000, v části týkající se obviněného J. T., aby zrušil všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost napadeného výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i správnost řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. V řízení o stížnosti pro porušení zákona podané podle §266 odst. 1 tr. ř. musí být beze všech pochybností zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Přitom správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení se posuzuje ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu věci v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, neboť k porušení zákona nedošlo v těch směrech, které jsou vytýkány stěžovatelem, ale ani v jiných směrech.
V řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení ustanovení trestního řádu, které by mělo za následek vadnost rozsudku. Právo obviněného na uplatnění obhajoby bylo plně zachováno. V průběhu trestního řízení byly zajištěny a u hlavního líčení v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné a potřebné důkazy. Skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř. Městský soud v Praze také v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 4 T 8/2000, v souladu se zákonem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Náležitým způsobem se vypořádal i s obhajobou obviněného. Nejvyšší soud proto neshledal v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Porušení zákona neshledal ani v postupu Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, který přes dílčí rozdíly ve svých závěrech oproti závěrům soudů prvního stupně dospěl k tomu, že za dané důkazní situace nelze učinit jednoznačný závěr o pohnutce obviněného ke spáchání vražedného útoku ani o obsahu případné dohody s obviněným N. A. Nebylo možno ani zjistit, zda obviněný J. T. viděl před činem u obviněného N. A. ho vražednou zbraň. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., v němž je zakotven tzv. revizní princip. Ten v podstatě znamená, že odvolací soud musí přezkoumat napadený rozsudek z toho hlediska, zda odpovídá ustanovením trestního řádu o rozsudku a musí také přezkoumat správnost dosavadního řízení od zahájení trestního stíhání až do vydání napadeného rozsudku (srov. rozhodnutí pod č. III/1966 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. neporušil. Za této situace i Nejvyšší soud sdílí názor, že ani doplnění dokazování v těch směrech, na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona, by nevedlo ke změně správně zjištěného skutkového stavu věci do té míry, aby jednání obviněného J. T. bylo možno posoudit jako pomoc k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci zákon porušen nebyl, a proto stížnost pro porušení zákona, která byla podána ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. T., podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
Brně dne 30. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek