ECLI:CZ:NS:2001:7.ND.237.2001.1
sp. zn. 7 Nd 237/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2001 v trestní věci obviněné T. K., pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 167/2000, o návrhu na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. řádu se návrh z a m í t á a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 n e o d n í m á .
Odůvodnění:
Dne 22. 9. 2000 podal státní zástupce obvodního státního zastupitelství u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžalobu na obviněnou T. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se podle obžaloby dopustila obviněná tím, že dne 9. 1. 1998 v P., nabyla na základě smlouvy o převodu obchodního podílu celý podíl společnosti BMS-SPED, s. r. o., od majitele L. Š., i se závazky, zejména nesplacenou částí úvěru, poskytnutého KB a. s., pobočka O., na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 10. 1992, kdy dluh na jistině činil ke dni 9. 1. 1998 částku 2.290.894,72 Kč, a téhož dne převedla na L. Š. 50 ks akcií spol. S. v., a. s., se sídlem v B. u O., za částku 2.000.000,- Kč, kterou si ponechala pro svou potřebu, a K., s. r. o., se sídlem P., tak způsobila škodu ve výši 2.000.000,- Kč.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 4 T 167/2000, byla obviněná T. K. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěna, poškozená spol. K., s. r. o., byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 3 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný zprošťující rozsudek však byl k odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 5 To 260/2001, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena obvodnímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 11. 7. 2001 předložila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 trestní věc obviněné T. K. Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na postup podle §25 tr. řádu, tj. odejmutí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a její přikázání Okresnímu soudu v Opavě ke společnému projednání s trestní věcí proti obviněnému L. Š., vedenou u tohoto okresního soudu pod sp. zn. 5 T 81/2000.
Návrh odůvodnila předsedkyně senátu tím, že hlavním argumentem pro zprošťující výrok, vydaný nalézacím soudem, byl závěr ve skutkových zjištěních, podle nichž byla obviněná T. K. pouze zneužita L. Š. k podepsání předmětných smluv, což učinila za určitou odměnu, nikdy však opravdově nepřevzala obchodní podíl a nedisponovala akciemi, které by prodala za částku 2.000.000,- Kč, tudíž ani neměla možnost takovou částku KB vrátit.
Obvodní soud se za tohoto stavu věci zabýval i otázkou, zda se obviněná T. K. nemohla dopustit trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. s tím, že skutečným věřitelem by měl být L. Š., který se dopustil nekalého jednání, aby zmařil uspokojení věřitele - KB a. s. K tomuto závěru však nemohl obvodní soud dojít za situace, když neexistuje odsouzení L. Š. a do pravomocného odsouzení tohoto obviněného nelze uvažovat o případné spoluvině, resp. formě účastenství obviněné T. K.
Na obviněné T. K. a L. Š. byly podány dvě samostatné obžaloby shodně pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to u Obvodního soudu pro Prahu 1 na obviněnou T. K. a dne 27. 4. 2000 u Okresního soudu v Opavě na obviněného Leo Šimečka. Obě obžaloby tedy byly podány u soudu téhož druhu a stupně.
Trestná činnost obou obviněných přitom podle názoru předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 spolu souvisí a jejich trestní věci by proto měly být projednány ve společném řízení, aby se předešlo tomu, že by dva soudy měly na věc odlišné názory a jimi vynesené rozsudky by si vzájemně odporovaly. Obvodní soud sice již ve věci jednal, hlavním pachatelem by však byl, pokud by byla vyslovena jeho vina, právě obviněný L. Š.
Navíc přísedící obvodního soudu, která ve věci rozhodovala, již nemá mandát, takže patrně by se věc musela projednávat znovu, resp. by bylo nezbytné znovu provést veškeré důkazy.
Ze všech těchto důvodů proto podala předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na odnětí věci tomuto obvodnímu soudu a její přikázání Okresnímu soudu v Opavě ve smyslu §25 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky zevrubně přezkoumal veškerý předložený spisový materiál, zvážil návrh procesního postupu podle §25 tr. řádu a shledal, že v posuzovaném případě nejsou zákonné podmínky pro odnětí a přikázání věci splněny.
Třeba předeslat, že pokud jde o věcnou příslušnost, podle §16 tr. řádu koná trestní řízení v prvním stupni, jestliže platný trestní řád nestanoví něco jiného, zásadně okresní soud. Krajský soud koná ve smyslu §17 věta první tr. řádu v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest. Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pro který byla na obviněnou T. K. podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžaloba, je ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let trestu odnětí svobody a věcná příslušnost okresního, resp. obvodního soudu je tudíž dána, přičemž je založena příslušnost senátu tohoto soudu.
Totéž platí o věcné příslušnosti Okresního soudu v Opavě, resp. senátu tohoto soudu.
Ve smyslu §20 odst. 1 tr. řádu se koná o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, společné řízení, přičemž podle §21 odst. 2 tr. řádu koná společné řízení ten soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. Jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud podle §23 odst. 3 tr. řádu spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby, citované ustanovení trestního řádu však předpokládá, že samostatné obžaloby byly podány k témuž soudu.
Jestliže však byly na téhož obviněného nebo na dva či více obviněných, jejichž trestné činy spolu souvisí, podány dvě nebo více obžalob u různých soudů téhož druhu a stupně, jako v tomto případě, a nevede se o nich dosud společné řízení, nelze posuzovat místní příslušnost soudů podle §21 odst. 2 tr. řádu, ale každý soud posuzuje otázku své místní příslušnosti podle §18 tr. řádu. Jsou-li v takovém případě podmínky pro konání společného řízení, lze dosáhnout spojení věcí podle §23 odst. 3 tr. řádu jedině tehdy, pokud předtím budou věci ostatním soudům postupem podle §25 tr. řádu odňaty a přikázány jednomu soudu (srov. též č. 2/1983 Sb. rozh. trest.).
Pokud jde o místní příslušnost, podle §18 odst. 1 tr. řádu koná trestní řízení především ten soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Teprve tehdy, nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení podle §18 odst. 2 věta před středníkem tr. řádu řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, přičemž tato tři kritéria jsou postavena naroveň. Konečně, nedají-li se místa alternativně, byť taxativně uvedená v ust. §18 odst. 2 tr. řádu zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení podle §18 odst. 2 věta za středníkem tr. řádu ten soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, u kterého byla obžaloba státním zástupcem podána, ostatně svoji věcnou či místní nepříslušnost nenamítá, domáhá se však právě procesního postupu podle §25 tr. řádu.
V obdobných případech, pokud je využit fakultativní procesní postup podle §25 tr. řádu, bývají předmětné trestní věci vskutku zpravidla přikázány soudu, který by v případě společné obžaloby byl příslušný konat společné řízení podle ustanovení §21 odst. 2, resp. §22 tr. řádu. Nelze však pominout, že podle §25 tr. řádu může být věc věcně a místně příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně výhradně z důležitých důvodů.
Citované ustanovení trestního řádu je proto na místě především vnímat z pohledu ustanovení článku 38 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákon stanovil tuto příslušnost výslovně tak, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný (srov. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 90/95).
Ustanovení §25 tr. řádu tudíž skýtá zákonný podklad pro fakultativní procesní postup, který je výjimkou ze zásady, že řízení koná soud, jehož příslušnost vyplývá ze zákona, což znamená, že důležité důvody ve smyslu tohoto ustanovení tr. řádu musí mít charakter evidentní výjimečnosti. V posuzovaném případě však tomu tak není.
Již samotná zákonná dikce, zakotvená v ustanovení §23 odst. 3 tr. řádu, svědčí o tom, že konání společného řízení v případě podání dvou nebo více obžalob, a to dokonce u téhož soudu, je fakultativní. V daném případě je věc navíc komplikována konkrétním stavem projednání jednotlivých obžalob soudem, kdy ohledně obviněné Tetyany Kyryty bylo již rozhodnuto jak nepravomocným zprošťujícím rozsudkem, tak kasačním usnesením odvolacího soudu.
Zejména ovšem musel Nejvyšší soud vycházet z toho, že základním předpokladem pro správné rozhodnutí soudu je požadavek náležitého objasnění věci. Způsob obhajoby obviněné T. K. v této trestní věci přitom nevylučuje ani tu eventualitu, že v dalším průběhu řízení bude nezbytné doplnit dokazování dalšími důkazy bezprostředně spjatými právě s místem, kde ke škodlivému následku stíhané trestné činnosti mělo podle obžaloby dojít, včetně případných osobních výslechů dalších svědků.
Z uvedeného je tudíž zřejmé, že odnětí a přikázání věci nelze přesvědčivě odůvodnit relevantními skutečnostmi, které by vykazovaly charakter důležitých důvodů ve smyslu §25 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neodnímá. V dalším řízení bude muset tento obvodní soud samozřejmě věnovat náležitou pozornost stavu trestního řízení, vedenému proti obviněnému L. Š. Okresním soudem v Opavě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 5. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k