ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.24.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 24/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2001 stížnosti obžalovaných V. P., Z. S., M. P., roz. Š., a M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 4 Ntv 1/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 20/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných V. P., Z. S., M. P., roz. Š. a M. Š. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 4 Ntv 1/2001, byla podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba obžalovaných V. P., Z. S., M. P. a M. Š. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 20/99 prodloužena do 31. 8. 2001.
Proti tomuto usnesení podali shora uvedení obžalovaní ve lhůtě stanovené v §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Obžalovaný V. P. poukazuje na to, že nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v napadeném usnesení, že v jeho případě nedošlo k neodůvodněným průtahům. Poukazuje na některé z úkonů, které byly prováděny v přípravném řízení, které podle jeho názoru nebyly provedeny v souladu s trestním řádem, a tudíž dovozuje, že na základě nezákonných, a tím i neúčinných důkazů byla proti jeho osobě sestavena obžaloba a on držen ve vazbě. Poukazuje také na skutečnost, že podaná obžaloba se opírá o nezákonně pořízenou výpověď spoluobžalovaného.
Podle názoru spoluobžalovaného Z. S. je celá obžaloba postavena na přiznání jednoho se spoluobžalovaných, který je však s ohledem na požívání drog osobou nevěrohodnou a pouze k němu existují důkazy prokazující jím spáchanou trestnou činnost. Obžalovaný vyslovuje názor, že vzhledem ke skutečnosti, že má trvalé bydliště, stálé zaměstnání a je zřejmá jeho totožnost, není dán vazební důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k tomu, že od počátku trestnou činnost popírá je toho názoru, že není dán ani vazební důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obžalovaný M. P. je v podané stížnosti toho názoru, že vrchní soud objektivně neposoudil obtížnost projednávané trestní věci a nezabýval se ani dostatečně pečlivě tím, zda byla hlavní líčení vedena dostatečně koncepčně, s využitím několikadenních hlavních líčení. Rovněž podle obžalovaného nebylo objektivně postupováno při zjištění vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť soud se spokojil s pouhým odůvodněním, že proti obžalovanému bylo vedeno tr. řízení jako proti uprchlému, aniž by řešil otázku, proč bylo proti obžalovanému zahájeno řízení jako proti uprchlému. Sám obžalovaný uvádí, že co se týče jeho skutečné trestné činnosti, tak ta je pouze naprosto nepatrným zlomkem z toho, co je mu ve skutečnosti kladeno za vinu a z toho dovozuje, že není dán ani důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obžalovaný M. Š. ve své stížnosti poukazuje na skutečnost, že nikdy v minulosti nezavdal žádnou příčinu k tomu, aby mohl být odůvodněn důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Veškeré úvahy vrchního soudu k uvedenému vazebnímu důvodu jsou pouze ve všeobecné rovině. Vzhledem k tomu, že se, jak sám uvádí, nedopustil žádného nedovoleného jednání a tím méně majetkové trestné činnosti, v místě bydliště je dobře hodnocen, je toho názoru, že není dán ani důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Závěrem vyslovil názor, že napadené usnesení vrchního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění okolností, jež by měly odůvodňovat závěr, že je nezbytné prodloužení vazby až do 31. 8. 2001.
Závěrem podaných stížností všichni obžalovaní shodně navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a jejich propuštění z vazby na svobodu, ev. prodloužení vazby na kratší dobu než učinil vrchní soud.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že stížnosti jsou nedůvodné.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu prodloužil do 31. 8. 2001.
Vrchní soud v Olomouci dospěl k opodstatněnému závěru, že na straně všech shora uvedených obžalovaných i nadále trvají vazební důvody tak, jak bylo velmi podrobně rozvedeno v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci. V souvislosti s výše uvedeným je třeba poukázat na to, že jak nalézací soud, tak i soud vrchní, se zabývaly po celou dobu trestního stíhání obžalovaných velmi podrobně vazebními důvody, což nepřímo plyne také z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 4 To 94/2000, kterým byl u obžalovaného M. Š. shledán již pouze vazební důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Stejný vazební důvod byl shledán vrchním soudem také v případě obviněného V. P., a to usnesením z téhož dne sp. zn. 4 To 93/2000 a obžalovaného Z. S. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 39 T 20/99. Pouze v případě obžalovaného M. P., roz. Š. byl shledán nejen důvod vazby předstižné (§67 odst. 1 písm. c) tr. ř.), ale byl shledán také důvod vazby útěkové podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nad rámec napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je nutno poukázat na skutečnosti plynoucí z dokladů založených ve spise. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy vazbě předstižné, je to především ta skutečnost, že obžalovaní se měli trestné činnosti dopouštět po dobu několika měsíců, resp. několika let. Sama tato skutečnost ve spojitosti s četností útoků, které jsou obžalovaným kladeny za vinu, je natolik závažnou skutečností, že nelze akceptovat výhrady některých obviněných ( např. obž. S., že měl zaměstnání), že s ohledem na jejich způsob života je vyloučeno, že by se trestné činnosti, pro kterou byli postaveni před soud dopustili.
Vrchní soud v Olomouci zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání a na tomto podkladě učinil správný závěr, že stav, kdy trestní stíhání obžalovaných nebylo skončeno ve lhůtě trvání dvou roků trvání vazby, je důsledkem obtížnosti projednávané věci a jiných závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Shora uvedené skutečnosti, požadované ustanovením §73 odst. 3 tr. ř., vyplývají mj. ze skutečnosti, že jde o trestní věc celkem deseti obžalovaných, když charakter majetkové trestné činnosti, pro kterou jsou obžalovaní stíháni, vyžaduje, projednání věci všech obžalovaných ve společném řízení. Vedle výše uvedených okolností nelze přehlédnout ani rozsah projednávané trestné činnosti, kdy vlastní spisový materiál čítá cca 4000 stran. Obžalovaní se měli dopouštět rozsáhlé majetkové trestné činnosti v průběhu let 1996 až 1999. Již sama tato okolnost svědčí o náročnosti a složitosti dokazování. Argumentace obžalovaných k otázce případných průtahů je zcela neadekvátní ve vztahu k charakteru, rozsahu a způsobu páchané trestné činnosti, kterou bylo nutno v přípravném řízení zadokumentovat, přičemž nelze přehlédnout nejen nutnost výslechu obžalovaných a svědků, ale také zajištění ostatních důkazů, které je třeba provést u hlavního líčení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že dosavadní průběh trestního stíhání nebyl poznamenán průtahy, které by vyplývaly z dlouhodobější nečinnosti či liknavosti orgánů trestního řízení. Pokud je poukazováno některými obžalovanými na drobnější průtahy v řízení je možno uvést, že tyto nebyly zapříčiněny nečinností soudu, pokud jde o nutnost odročování hlavních líčení. Po vlastním podání obžaloby postupoval Krajský soud v Brně soustředěně vzhledem k rozsahu a složitosti věci tak, aby věc byla vyřízena přednostně a s největším urychlením (§71 odst. 1 tr. ř.).
Podle §71 odst. 3 tr. ř. je možno prodloužit vazbu nad dobu dvou roků pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Účel trestního řízení je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Správný je v tomto směru závěr Vrchního soudu v Olomouci také v tom, že v případě propuštění obžalovaných z vazby na svobodu hrozí, že tím bude podstatně zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
Doba, na kterou vrchní soud prodloužil vazbu obžalovaných, se jeví jako nezbytně nutná k urychlenému skončení trestního stíhání. V souvislosti s uplatněnými námitkami některých obžalovaných musí Nejvyšší soud poukázat na skutečnost, že nalézací soud předpokládá skončení věci koncem měsíce února 2001. Nelze odhlédnout od obtížnosti věci, lhůty stanovené pro krajský soud k vypracování a doručení rozsudku. Vzhledem k těmto okolnostem lze stěží předpokládat dřívější předložení spisu s eventuálními opravnými prostředky soudu druhého stupně než v dubnu 2001, a zde je nutno přihlédnout i při plném respektování ustanovení §71 odst. 1 tr. ř. k tomu, že doba do 31. 8. 2001 se jeví jako reálná pro ev. meritorní skončení věci. Ani v průběhu této doby prodloužení vazby není omezeno právo obžalovaných ve smyslu §72 odst. 2 tr. ř. či povinnost orgánů činných v trestním řízení podle §72 odst. 1 tr. ř. V případě, že trestní věc obžalovaných nebude pravomocně skončena do 31. 8. 2001 bude nutné zvážit důvodnost ev. dalšího setrvání obžalovaných ve vazbě, a to s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k ustanovení §71 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud, který rozhodoval o prodloužení vazby obžalovaných nepřihlížel k námitkám, které byly uplatněny obžalovanými k otázce viny. Posouzení otázky viny je věcí hlavního líčení, ev. odvolacího řízení. V řízení o prodloužení vazby postačí, že tu je důvodné podezření ze spáchání trestného činu, jak vyžaduje čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.).
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným se Nejvyšší soud ztotožnil s výrokem napadeného usnesení a proto stížnosti obžalovaných Z. S., M. Š., M. P. a V. P. jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 15. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann