ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.38.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 38/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 3. 2001 o stížnosti obžalovaného Ing. L. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 To 17/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000 takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obžalovaného Ing. L. Š. z a m í t á.
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 50 T 2/2000 podali státní zástupce a obžalovaný Ing. L. Š. odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2000. V průběhu odvolacího řízení konaného před Vrchním soudem v Olomouci podal obžalovaný Ing. L. Š. žádost o propuštění z vazby. Vrchní soud v Olomouci o této žádosti rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 To 17/2001, tak, že ji podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítl, přičemž nepřijal nabídku záruky manželky obžalovaného podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. ani písemný slib obžalovaného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný Ing. L. Š. stížnost.
Nejvyšší soud shledal, že stížnost není přípustná, protože byla podána proti usnesení odvolacího soudu.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. usnesení soudu lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Zákon výslovně připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě v ustanovení §74 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím o vazbě přitom je i usnesení, jímž soud rozhodne o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř.
V posuzovaném případě nerozhodl o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby soud, který by rozhodoval ve věci v prvním stupni. Soudem rozhodujícím ve věci se tu míní soud rozhodující v meritu věci, jak je vymezena podanou obžalobou. Soudem rozhodujícím ve věci v prvním stupni tedy je Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci je soudem, který ve věci rozhodoval jako soud druhého stupně, tj. jako soud odvolací, byť o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby rozhodoval v rámci odvolacího řízení fakticky poprvé. Jestliže odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozhoduje nikoli o odvolání, ale o nějaké jiné otázce, není při tomto rozhodování soudem prvního stupně, i když danou otázku rozhoduje poprvé. Pokud by totiž zákonná dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" v ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. měla znamenat, že musí jít o soud, který poprvé rozhoduje danou otázku, tak by tím bylo ve skutečnosti vyjádřeno jen to, že stížnost není přípustná proti usnesení, jímž již bylo o dané otázce rozhodnuto podruhé, tedy proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti. To však by bylo v rámci ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. zjevně nelogické a evidentně to ani není účelem tohoto ustanovení. Zásada, že není přípustná stížnost proti usnesení, jímž již bylo rozhodnuto o stížnosti, je vtělena do jiných ustanovení trestního řádu, zejména do úpravy právní moci usnesení. Z ustanovení §140 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že usnesení je pravomocné, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta. Již ze samotné okolnosti, že usnesení, napadené stížností, která byla zamítnuta, je v právní moci, jasně vyplývá, že proti takovému usnesení není přípustná stížnost. Ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. v části, v níž slovy „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" by mělo vyjadřovat v podstatě znovu jen nepřípustnost stížnosti proti usnesení, jímž byla daná otázka rozhodnuta podruhé, tj. nepřípustnost stížnosti proti usnesení, kterým bylo o stížnosti již rozhodnuto, by v podstatě nedávalo žádný smysl, bylo by nadbytečné, vymykalo by se systematice úpravy právní moci usnesení a stížnosti a bylo by již svou podstatou nelogické. Z toho je zřejmé, že zákonná dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\", uvedená v §141 odst. 2 tr. ř., nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává sám soudem prvního stupně. Proto není stížnost proti takovému rozhodnutí přípustná.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že pojem „ve věci\" je v řadě různých ustanovení trestního řádu užíván ve významu, který není pro všechna ustanovení jednotný a různě se odlišuje. Význam uvedeného pojmu v ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti ale nespatřuje v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V některých případech Nejvyšší soud považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost v intencích předcházejících úvah neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Typicky jde např. o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaný může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost obžalovaného Ing. L. Š. podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení. Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o nepřípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za správné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec