ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.47.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 47/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2001 stížnosti obžalovaných J. H., a Mgr. S. M., podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 3 To 177/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu se stížnosti obžalovaných J. H. a Mgr. S. M. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci v procesním postavení soudu odvolacího podle §72 odst. 2 tr. řádu zamítl žádosti obžalovaných J. H. a Mgr. S. M. o propuštění z vazby na svobodu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 4/99. Rozsudkem tohoto krajského soudu z 12. 5. 2000, sp. zn. 47 T 4/99, byl obžalovaný J. H. uznán vinným dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. nedokonaným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný Mgr. S. M. byl odsouzen za týž trestný čin a dále za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou a dále byl tomuto obžalovanému uložen trest propadnutí části majetku.
K odvolání obou obžalovaných a k odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením z 19. 3. 2001, sp. zn. 3 To 177/2000, rozsudek soudu prvního stupně ohledně obžalovaných J. H. a Mgr. S. M. z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c), a d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. řádu krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň rozhodl odvolací soud téhož dne a pod stejnou spisovou značkou napadeným usnesením negativně o žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu, řídíce se poučením tohoto soudu o možnosti podat proti předmětnému usnesení opravný prostředek, podali obžalovaní J. H. a Mgr. S. M. řádně a včas stížnosti, podrobně písemně odůvodněné. Oba požádali o zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a o své propuštění z vazby na svobodu s tím, že ani u jednoho z nich nejsou dány zákonné důvody vazby. Obžalovaný J. H. kromě toho připojil písemný slib a nabídl složení peněžité záruky.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že stížnosti podané obžalovanými J. H. a Mgr. S. M. nejsou přípustné, neboť byla podána proti usnesení odvolacího soudu.
Podle §141 odst. 2 tr. řádu lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.
V tomto případě nezbývá Nejvyššímu soudu než zdůraznit, že o žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu nerozhodoval soud, který by ve věci rozhodoval v prvním stupni. Trestní řád přitom používá pojmu „ve věci\" v různých významech. Soudem, který rozhoduje ve věci je v daném případě myšlen soud, který rozhoduje v meritu věci, zde Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci je v tomto řízení soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádosti obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení poprvé. Význam pojmu „ve věci\", plynoucí z ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu o přípustnosti stížnosti, však nespatřuje Nejvyšší soud v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o jiné procesní otázce, než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z chronologického uspořádání ustanovení §140 odst. 1 písm. b) tr. řádu, následovaného ustanovením §141 odst. 2 tr. řádu vyplývá podle názoru Nejvyššího soudu závěr, že zákonná dikce „.. jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni ..\" nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o jakékoliv dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci, vymezené podanou obžalobou a odvoláním, podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává při řešení této dílčí otázky sám soudem prvního stupně. Z toho lze tudíž dovodit, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.
Nejvyšší soud České republiky kromě toho pokládá za nezbytné podotknout, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu podané stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích shora uvedených úvah pokládá stížnost za nepřípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle článku 10 Ústavy České republiky bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Podle článku 5 odst. 4 citované Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil jeho propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaní mohou toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. řádu s tím, že pokud takovou žádost podají v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.
Pokud v dalším řízení u obžalovaných vazební podmínky odpadnou, bude nezbytné rozhodnout o jejich (či jeho) propuštění z vazby na svobodu. Za zjištěného stavu věci však Nejvyšší soud České republiky podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu obě stížnosti obžalovaných, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o dalším trvání jejich vazby, jako nepřípustné zamítl, aniž by z jejich podnětu mohl ve smyslu §147 odst. 1, odst. 2 tr. řádu přezkoumávat správnost výroku napadeného usnesení a jemu předcházející řízení.
Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o přípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za nesprávné. Jako nepřípustnou ve smyslu §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak zamítl jako nadřízený orgán obě stížnosti, které stěžovatelé podali v důsledku nesprávného poučení soudu, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, ač tomu tak není, protože jde o usnesení soudu rozhodujícího ve druhém stupni. (Srov. též č. 8/1994 Sb. rozh. trest.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k