ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.12.2001.1
sp. zn. 7 Tz 12/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného A. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného A. J.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného A. J., stíhaného obžalobou okresního státního zástupce v Jeseníku ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. Zt 443/99, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 25. 5. 1999 kolem 18.00 hod., v parčíku u kina, na autobusovém nádraží v J., nejprve M. K. hrubými urážkami napadl na lavičce sedícího P. Ž. pro jeho příslušnost k romské národnosti, později jej napadl i fyzicky úderem do obličeje a kopem do hrudníku, a poté co na útoky reagoval pes napadeného kousnutím M. K. do pravé ruky, vystřelil P. Ž. do obličeje z plynové pistole, kterou mu k tomu účelu zapůjčil obviněný A. J.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Stížnostní soud svým usnesením ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, rozhodl tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost okresního státního zástupce v Jeseníku zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 8. 1. 2001 proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného A. J.
V podané stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na to, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 11 a 12 tr. ř., §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. b) a §314g odst. 2 tr. ř. Ministr spravedlnosti vyslovil především nesouhlas s postupem okresního soudu, který podle jeho názoru nepostupoval v souladu se zákonem, neboť za situace, kdy obviněný A. J. podal odpor proti trestnímu příkazu tohoto soudu, měl samosoudce postupovat ve smyslu §314g odst. 2 tr. ř., a věc v hlavním líčení projednat. Teprve v hlavním líčení mohl samosoudce podle názoru ministra spravedlnosti učinit některé z rozhodnutí uvedených v §221 až 225 tr. ř. Dále poukázal ministr spravedlnosti i na to, že samosoudce nejprve ve věci vydal trestní příkaz (což může učinit, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy), avšak po podání odporu, při nezměněném důkazním stavu, bez nařízení hlavního líčení a provedení jakéhokoli důkazu, rozhodl následně zcela odlišně, přičemž takové rozhodnutí považuje ministr spravedlnosti přinejmenším za sporné.
Vzhledem k tomu, že ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že rozhodnutím okresního i krajského soudu byly důkazy vyhodnoceny pouze jednostranně, ve prospěch obviněného, aniž bylo přihlédnuto k výpovědím nezúčastněných svědků, navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, byl porušen zákon ve prospěch obviněného A. J. v ustanovení §148 odst. 1 tr. ř., a v řízení předcházejícím, v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 11 a 12 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a) a §314g odst. 2 tr. ř. Dále navrhl podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci i rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupovat podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázat nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Předně je nutno poukázat na skutečnost, že na obviněného A. J. a již odsouzeného M. K. byla dne 26. 7. 1999 podána u Okresního soudu v Jeseníku obžaloba, na obviněného A. J. pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Jeseníku dne 22. 9. 1999 rozhodl pod sp. zn. 2 T 204/99 trestním příkazem. Tímto trestním příkazem byl obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest. Proti tomuto rozhodnutí podal odpor pouze obviněný A. J. Samosoudce nařídil hlavní líčení, které však následně odvolal, a na základě naprosto stejného důkazního stavu, který jej nejprve vedl k vydání trestního příkazu, rozhodl zcela odlišně tak, že usnesením, které je napadeno stížností pro porušení zákona, trestní stíhání obviněného A. J. zastavil.
Ustanovení tr. řádu zcela jednoznačně v části třetí, hlavě devatenácté, oddíle pátém, upravuje řízení před samosoudcem.
Podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. samosoudce obžalobu předběžně neprojednává, přezkoumá ji však z hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186 tr. ř. Podle výsledků přezkoumání obžaloby samosoudce učiní některé z rozhodnutí uvedených v §188 odst. 1 písm. a) až d) a f) tr. ř. (§188 odst. 1 tr. ř. písm. a) - postoupí věc příslušnému soudu, není-li sám k jejímu projednání příslušný; písm. c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 1 tr. ř.(.
Samosoudci již zmíněné ustanovení §314c odst. 1 tr. ř. přikazuje podanou obžalobu přezkoumat z hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186 tr. ř. Z těchto ustanovení mj. plyne, že je třeba podanou obžalobu přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad a zda je dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud. Přezkoumání věci je důvodné i z pohledu, zda je vůbec nutno nařizovat ve věci hlavní líčení, či zda jsou z podané obžaloby a spisu zřejmé takové okolnosti, které odůvodňují např. zastavení trestního stíhání.
Neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v §314c odst. 1, nařídí hlavní líčení (§314d tr. ř.).
Podle §314e odst. 1 tr. ř. může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.
Jestliže tedy samosoudce Okresního soudu v Jeseníku vydal trestní příkaz, kterým uznal obviněného A. J. vinným zažalovaným trestným činem, musel tak učinit na základě studia spisu, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán ve smyslu podané obžaloby. Tento závěr musel učinit na základě hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vzhledem k tomu, že samosoudce okresního soudu vydal trestní příkaz, kterým uznal obviněného vinným zažalovaným trestným činem, vyslovil podle Nejvyššího soudu svůj závěr, že důkazy, které byly shromážděny, spolehlivě prokazují skutkový stav. Podle §314e odst. 5 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku. Samosoudce tedy neshledal po přezkoumání obžaloby důvody pro zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud se z důvodů shora uvedených nemohl ztotožnit s postupem, který byl samosoudcem okresního soudu následně aplikován, a musel vyslovit porušení zákona v řízení, které předcházelo vydání usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, a to v ustanovení §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., když podle tohoto ustanovení samosoudce přezkoumá podanou obžalobu ze všech hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186 tr. ř. a učiní některé z rozhodnutí uvedených v §188 odst. 1 písm. a) až d) a f).
Počáteční úkon samosoudce (po podání odporu proti trestnímu příkazu) byl v souladu s ustanovením §314g odst. 2 tr. ř., avšak posléze bylo hlavní líčení odvoláno. V případě, že samosoudci v prvním případě sloužily důkazy k závěru, že jimi byl spolehlivě skutkový stav prokázán a uznal obviněného vinným, tak tytéž důkazy, aniž by byly provedeny v hlavním líčení, vyhodnotil způsobem diametrálně odlišným od původního rozhodnutí - trestního příkazu, když následně usnesením trestní stíhání obviněného A. J. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. s) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Podle názoru Nejvyššího soudu není sice vyloučeno, aby samosoudce po podání odporu proti trestnímu příkazu postupoval podle §314c tr. ř., avšak tento postup není možný v případě, že je samosoudcem v rámci zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. rozhodováno nově, zcela odlišně, aniž by tyto důkazy v přípravném řízení shromážděné, byly po zrušení trestního příkazu podaným odporem provedeny a zhodnoceny v hlavním líčení.
Nejvyšší soud se neztotožnil s další částí podané stížnosti pro porušení zákona, tj. s tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, byl porušen zákon ve prospěch obviněného A. J. v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., pokud usnesením okresního soudu a krajského soudu měly být podle názoru stěžovatele důkazy vyhodnoceny jednostranně ve prospěch obviněného a opomenuty zůstaly výpovědi nezúčastněných svědků.
K této části stížnosti pro porušení zákona je třeba poukázat nejen na výpověď obviněného A. J. a již odsouzeného M. K. či svědka D., kteří popisují situaci předcházející střelbě téměř shodně. Nelze ani přehlédnout, že podle těchto osob měl odsouzený K. mířit na psa. Oproti výpovědi těchto osob stojí výpověď poškozeného P. Ž. a výpovědi některých dalších svědků. Přitom ani výpovědi těchto svědků nejsou zcela totožné k prvopočátku incidentu, pohybu odsouzeného K. a obviněného J., ani okolnostem vlastního konfliktu M. K. s poškozeným P. Ž. a následné účasti obviněného A. J. Např. svědkyně M. Č. uvedla, že odsouzený vytáhl pistoli z pod bundy obviněného a vystřelil v době, kdy se P. Ž. právě ohýbal. Uvedla, že M. K. mířil na poškozeného. Další částí své výpovědi, kde uvedla, že myslela, že odsouzený chce "udělat něco tomu psovi", stejně jako výpověďmi některých svědků, kteří se zmínili o pohybu poškozeného, či sklonění hlavy poškozeného, není zajištěna konzistenčnost předchozí části výpovědi svědkyně. Okresní soud reagoval na výtky ze strany odvolacího soudu a svým novým usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného A. J. S tímto rozhodnutím se ztotožnil také krajský soud, který podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost okresního státního zástupce dne 14. 9. 2000 zamítl.
V souvislosti s předmětnou věcí je třeba uvést, že se jedná již o druhé rozhodnutí krajského soudu v trestní věci obviněného, kdy v případě prvního rozhodnutí byla věc krajským soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně je možno poukázat na to, že pochybení bylo shledáno v části řízení po podání odporu obviněným A. J., kdy nebylo postupováno podle §314g odst. 2 tr. ř., když uvedené pochybení však nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu okresního bylo po věcné stránce učiněno na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu, v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí, při respektování práv obviněného.
Vedle již zmíněného porušení zákona bylo nutno vyslovit rovněž porušení zákona usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 883/2000, a to v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., kdy tento soud nedostál své přezkumné povinnosti a nevytknul okresnímu soudu pochybení výše uvedená. Stížnost státního zástupce nevytýkala sice pochybení v ustanovení §314g odst. 2 tr. ř., bylo však povinností krajského soudu na toto pochybení nalézací soud upozornit a pokud se tak nestalo, je nutno vyslovil porušení zákona v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť stížnost může nadřízený soud zamítnout pouze tehdy, není-li důvodná. Ze skutečností shora uvedených je patrno, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněného.
Za tohoto stavu věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí, když navíc toto bylo shledáno v souladu se správně zjištěným skutkovým stavem, převažuje nad zájmem na tom, aby zrušením tohoto rozhodnutí byly napravovány vady řízení, které neovlivnily věcnou správnost tohoto usnesení, a proto Nejvyšší soud ponechal napadené usnesení v právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.)
V Brně dne 21. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann