ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.202.2001.1
sp. zn. 7 Tz 202/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Ch., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného J. Ch.
Tento trestní příkaz se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. Ch. pro skutek kvalifikovaný obžalobou státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 1 Zt 2337/97, jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající v tom, že „dne 24. 9. 1997 v P., na ul. Z., na diskotéce v podniku B., převzal od neztotožněného muže, údajně jménem P., osobní motorové vozidlo Peugeot 309, které bylo počátkem září odcizeno P. N., s úmyslem toto výhodně prodat, přičemž věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti, neboť dveře kufru byly bez zámku“, neboť se na něj vztahuje ustanovení čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „v P., na ulici Z., na diskotéce v podniku B., převzal od neztotožněného muže, údajně jménem P., osobní motorové vozidlo Peugeot 309, které bylo počátkem září odcizeno P. N., s úmyslem toto výhodně prodat, přičemž věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti, neboť dveře kufru byly bez zámku“. Obviněnému byl za tuto trestnou činnost uložen podle §251 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Vzhledem k tomu, že proti tomuto trestnímu příkazu nebyl podán odpor, nabyl právní moci dne 2. 12. 1998.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 2. 8. 2001 k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti zejména na to, že obviněný J. Ch. byl ještě před odsouzením shora uvedeným trestním příkazem odsouzen jako mladistvý, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, kdy byl uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který vykonal dne 20. 9. 1995. Dále byl obviněný uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, který vykonal dne 26. 1. 1997. I v případě tohoto odsuzujícího rozsudku byl obviněný odsouzen jako mladistvý.
Vzhledem k tomu, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, byl obviněnému doručen až dne 23. 11. 1998 a právní moci nabyl dne 2. 12. 1998, bylo podle názoru ministra spravedlnosti povinností orgánů činných v trestním řízení rovněž zkoumat, zda nelze na obviněného vztáhnout rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil před vyhlášením této amnestie, a pokud by šlo o výše uvedená dvě odsouzení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/1995 a sp. zn. 1 T 74/96, ze dne 14. 8. 1996, byl obviněný odsouzen jako mladistvý a z výše uvedeného důvodu si měl soud jako předběžnou otázku vyřešit, zda nejsou u obviněného dány podmínky pro zahlazení shora uvedených odsuzujících rozsudků ve smyslu §87 odst. 1 tr. zák., a zda by na trestnou činnost obviněného, pro kterou se trestní stíhání vedlo, bylo možno aplikovat ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř., a to v neprospěch obviněného J. Ch. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §186 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu zrušil, a to včetně rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného trestního příkazu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Předně je nutno poukázat na to, že obviněný byl odsouzen rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 T 59/95, ze dne 11. 9. 1995 a sp. zn. 1 T 74/96, ze dne 14. 8. 1996 jako mladistvý. Z této skutečnosti dále vyplývalo také to, že podle §87 odst. 1 tr. zák. rozhoduje o zahlazení odsouzení mladistvého soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. Pro otázku, zda jde o mladistvého pachatele, je pak rozhodný věk pachatele v době spáchání trestného činu, a proto je třeba toto ustanovení použít také na pachatele, který byl odsouzen jako mladistvý, avšak v době rozhodování o zahlazení odsouzení již překročil hranici osmnácti let. Obviněný J. Ch. byl poprvé odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a z výkonu tohoto trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 20. 9. 1995. Z ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. vyplývá dále také to, že o zahlazení odsouzení mladistvého rozhoduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to na základě zpráv z výkonu trestu odnětí svobody, ze kterých je možno usuzovat, že se mladistvý napravil a dále povede řádný život. Ve zmíněné trestní věci byl obviněný z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn v září roku 1995, avšak do prosince 1997 nebylo o zahlazení jeho odsouzení jako mladistvého, ve směru shora naznačeném, rozhodnuto. Obdobná situace byla také u již zmíněného odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, když z výkonu trestu odnětí svobody z tohoto trestu byl obviněný propuštěn dne 26. 1. 1997. Ani v tomto případě nebylo do 29. 12. 1997 rozhodnuto o zahlazení tohoto odsouzení J. Ch. jako mladistvého.
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 29. 12. 1997 pod sp. zn. 2 T 212/97 trestní příkaz, kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z trestního příkazu není zřejmé, zda ke shora uvedeným předchozím odsouzením obviněného bylo přihlíženo jako k přitěžující okolnosti či nikoli, avšak podaná obžaloba předchozí odsouzení obviněného zmiňuje. Z ustanovení §70 odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá, že bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. V daném případě bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 4 o zahlazení odsouzení výše uvedenými rozsudky rozhodnout tak, jak mu ukládá §87 odst. 1 tr. zák., což se však do 29. 12. 1997 nestalo, a stalo se tak až do 21. 5. 2001.
Trestní příkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, se obvodnímu soudu podařilo doručit až dne 23. 11. 1998. V mezidobí však dne 3. 2. 1998 vyhlásil prezident republiky amnestii. Čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nařizuje, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. bylo možno pachateli tohoto trestného činu uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou let nebo trest peněžitý. Z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii byly podle čl. IV písm. a) vyloučeny osoby, které kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto rozhodnutí, byly v posledních deseti letech přede dnem tohoto rozhodnutí odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, nebo které byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by nebyly odsouzeny.
Z předchozí charakteristiky jednotlivých odsouzení obviněného J. Ch. je patrno, že pokud Obvodní soud pro Prahu 4 nerozhodl o zahlazení odsouzení mladistvého J. Ch. jak mu ukládá ustanovení §87 odst. 1 tr. zák., mohl se tento nedostatek projevit nejen v ukládaném trestu odnětí svobody trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, ale projevil se zejména ve fázi po vydání tohoto trestního příkazu, kdy obvodní soud nerozhodl způsobem shora uvedeným, a ani jako předběžnou otázku neřešil, zda jsou dány podmínky pro zahlazení odsouzení podle §87 odst. 1 tr. zák., přestože z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, (což je případ obviněného J. Ch. ) nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Na jednotlivá stadia již zahájeného trestního stíhání, kdy je nutno postupovat podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je pamatováno také ustanoveními trestního řádu, a to např. §223 odst. 1 tr. ř., které upravuje zastavení trestního stíhání z hlavního líčení či §231 tr. ř., které upravuje zastavení trestního stíhání mimo hlavní líčení.
Pochybení obvodního soudu je nutno spatřovat v tom, že po vydání předmětného trestního příkazu, přestože došlo k vyhlášení amnestie prezidentem republiky dne 3. 2. 1998, tedy v době, kdy tento trestní příkaz nebyl obviněnému ještě doručen, nerozhodl o zahlazení odsouzení obviněného jako mladistvého (byť již se značným zpožděním), příp. neposoudil jako předběžnou otázku, zda se na obviněného nevztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vzhledem k tomu, že předchozími rozsudky byl obviněný J. Ch. odsouzen jako mladistvý. Obvodní soud pro Prahu 4 se v tomto stadiu řízení spokojil pouze s tím, že takovéto rozhodnutí nebylo do doby jeho rozhodnutí vydáno, což bylo v rozporu s §87 odst. 1 tr. zák., neboť takové rozhodnutí mělo být vydáno bezprostředně po výkonu trestu odnětí svobody obviněným. Obvodní soud se otázkou zahlazení odsouzení mladistvého z pohledu možné aplikace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 nezabýval, a to nejen z pohledu již zmíněného §87 odst. 1 tr. zák., ale ani z pohledu §9 odst. 1 tr. ř., a po doručení trestního příkazu ze dne 29. 12. 1997, když nebyl proti tomuto trestnímu příkazu podán odpor, vyznačil u tohoto rozhodnutí právní moc. Tímto postupem porušil obvodní soud ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť svým postupem vyloučil obviněného z účasti na amnestii prezidenta republiky.
Až v návaznosti na další rozhodnutí ve věci obviněného zjistil Obvodní soud pro Prahu 4, že u obviněného J. Ch. je nutno ve vztahu k odsouzení ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, a ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, aplikovat ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. a rozhodnout o zahlazení odsouzení mladistvého. Rozhodnutí byla v uvedených trestních věcech vydána dne 21. 5. 2001, kdy Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo rozhodnuto tak, že za použití §87 odst. 1 tr. zák. se odsouzenému mladistvému J. Ch. zahlazují odsouzení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, a ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96. V odůvodnění usnesení obvodního soudu je poukázáno na to, že obviněný mladistvý se ve výkonu trestu odnětí svobody choval řádně, chování měl slušné, udržoval pořádek a čistotu, plnil pokyny příslušníků vězeňské služby a konflikty nevyhledával. Výše uvedené skutečnosti tedy plně prokazují, že pokud by obvodní soud při svém postupu nepřehlédl, že do doby vyhotovení trestního příkazu nebylo rozhodnuto o zahlazení odsouzení mladistvého, mohlo být na uvedenou skutečnost reagováno již před vyhlášením amnestie prezidenta republiky a v době po vydání rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 by pak soud ze spisu tuto skutečnosti zjistil. Vzhledem k tomu, že ke dni vyhlášené amnestie prezidenta republiky nebylo v předmětné věci pravomocně rozhodnuto, bylo povinností obvodního soudu uvedené skutečnosti zjistit a rozhodnout ve smyslu §87 odst. 1 tr. zák., či si otázku zahlazení odsouzení mladistvého J. Ch. vyřešit jako otázku předběžnou, a pak nemohlo dojít k situaci, která následovala po vydání trestního příkazu a směřovala k doručení trestního příkazu obviněnému v mezidobí od 3. 2. 1998 až do 29. 12. 1998, tedy v době, kdy bylo již nutno aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 2 T 212/97, byl v neprospěch obviněného J. Ch. porušen zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále pak sám ve věci rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného J. Ch. pro předmětný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., zastavil, neboť se na obviněného vztahuje ustanovení čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, bude v trestním stíhání pokračováno.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann