ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.206.2001.1
sp. zn. 7 Tz 206/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Ch., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného J. Ch.
Tento trestní příkaz se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí, na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného J. Ch. pro skutek kvalifikovaný obžalobou státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 1 Zt 1427/97, jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a spočívající v tom, že „dne 19. 4. 1997 kolem 16.00 hod. v P., ul. M. řídil odcizené osobní vozidlo zn. Peugeot 405 GRI, v hodnotě 124 100,- Kč, s osobními věcmi majitele vozu v celkové hodnotě 11 383,- Kč, přičemž věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti, neboť mu spolujezdec sdělil při spatření policejního vozu, aby ujížděl a nezastavoval, neboť vozidlo je odcizené“,
neboť se na něj vztahuje ustanovení čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 19. 4. 1997 kolem 16.00 hod. v P., ul. M. řídil odcizené osobní vozidlo zn. Peugeot 405 GRI, v hodnotě 124 100,- Kč, s osobními věcmi majitele vozu v celkové hodnotě 11 383,- Kč, přičemž věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti, neboť mu spolujezdec sdělil při spatření policejního vozu, aby ujížděl a nezastavoval, neboť vozidlo je odcizené“. Obviněnému byl za tento trestný čin uložen podle §251 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vzhledem k tomu, že proti trestnímu příkazu nebyl podán odpor, nabyl právní moci.
Ministr spravedlnosti podal dne 2. 8. 2001 stížnost pro porušení zákona proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti zejména na to, že obviněný J. Ch. byl ještě před odsouzením shora uvedeným trestním příkazem odsouzen jako mladistvý, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995 pod sp. zn. 1 T 59/95, kdy byl uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když uvedený trest vykonal dne 20. 9. 1995. Dále byl obviněný uznán vinným trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., a to rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku (opět nepodmíněně), který obviněný vykonal dne 26. 1. 1997.
Vzhledem k tomu, že předmětný trestní příkaz byl obviněnému doručen až dne 23. 11. 1998 a právní moci nabyl dne 2. 12. 1998, bylo podle názoru ministra spravedlnosti povinností orgánů činných v trestním řízení rovněž zkoumat, zda na obviněného nelze vztáhnout ustanovení amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil před vyhlášením této amnestie, a pokud šlo o výše uvedená dvě odsouzení rovněž Obvodním soudem pro Prahu 4, a to sp. zn. 1 T 59/95 ze dne 11. 9. 1995 a sp. zn. 1 T 74/96 ze dne 14. 8. 1996, byl obviněný těmito rozsudky odsouzen jako mladistvý, měl si soud jako předběžnou otázku vyřešit, zda byly u obviněného dány podmínky pro zahlazení shora uvedených odsuzujících rozsudků ve smyslu §87 odst. 1 tr. zák., a zda by poté bylo možno na předmětnou trestnou činnost obviněného použít ustanovení čl. I písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř., a to v neprospěch obviněného J. Ch. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §186 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu zrušil, a to včetně rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazujích, a poté podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného trestního příkazu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
V prvé řadě je nutno poukázat na to, že obviněný byl odsouzen rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 59/95 ze dne 11. 9. 1995 a sp. zn. 1 T 74/96 ze dne 14. 8. 1996, jako mladistvý. Z této skutečnosti vyplývá dále také to, že podle §87 odst. 1 tr. zák. rozhoduje o zahlazení mladistvého soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. Pro otázku, zda jde o mladistvého pachatele, je pak rozhodný věk pachatele v době spáchání trestného činu, a proto je třeba toto ustanovení použít také na pachatele, který byl odsouzen jako mladistvý, avšak v době rozhodování o zahlazení již překročil hranici osmnácti let. Obviněný J. Ch. byl odsouzen poprvé rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 20. 9. 1995. Z výše uvedeného ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. vyplývá i to, že o zahlazení mladistvého má být rozhodnuto ihned po vykonání trestu odnětí svobody. O zahlazení mladistvého rozhoduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to na základě zpráv z výkonu trestu odnětí svobody, ze kterých je možno usuzovat, že se mladistvý napravil a dále povede řádný život. Obviněný byl z výkonu trestu propuštěn ve zmíněné trestní věci v září 1995, avšak do července 1997 nebylo o zahlazení odsouzení mladistvého ve směru shora uvedeném rozhodnuto. Obdobná situace byla také u dalšího odsouzení mladistvého, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, když z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v této věci byl obviněný propuštěn dne 26. 1. 1997. Ani v tomto případě nebylo do 30. 7. 1997 rozhodnuto o zahlazení odsouzení mladistvého J. Ch.
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 30. 7. 1997 pod sp. zn. 2 T 103/97 trestní příkaz, kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Z trestního příkazu není zřejmé, zda ke shora uvedeným předchozím odsouzením obviněného bylo přihlíženo jako k přitěžující okolnosti či nikoli, avšak podaná obžaloba předchozí odsouzení obviněného zmiňuje. Z ustanovení §70 odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá, že bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. V daném případě bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 4 o zahlazení z výše uvedených rozsudků rozhodnout tak, jak mu ukládá §87 odst. 1 tr. zák., což se však do 30. 7. 1997 nestalo, a stalo se tak až 21. 5. 2001.
Po vydání trestního příkazu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podařilo trestní příkaz obviněnému doručit až 23. 11. 1998. V mezidobí však dne 3. 2. 1998 vyhlásil prezident republiky amnestii. Čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nařizuje, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. bylo možno pachateli tohoto trestného činu uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou let nebo trest peněžitý. Z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii (čl. I a II) byly podle čl. IV písm. a) vyloučeny osoby, které kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto rozhodnutí, byly v posledních deseti letech přede dnem tohoto rozhodnutí odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo které byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by nebyly odsouzeny.
Z předchozí charakteristiky jednotlivých odsouzení obviněného J. Ch. je zřejmé, že pokud Obvodní soud pro Prahu 4 nerozhodl o zahlazení mladistvého J. Ch. tak, jak mu ukládá ustanovení §87 odst. 1 tr. zák., mohl se tento nedostatek projevit nejen v ukládaném trestu odnětí svobody trestním příkazem téhož soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97, ale projevil se zejména ve fázi po vydání tohoto trestního příkazu, kdy obvodní soud nerozhodl ani způsobem shora uvedeným, ani jako předběžnou otázku neřešil, zda jsou dány podmínky pro zahlazení odsouzení podle §87 odst. 1 tr. zák., přestože z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno (což je případ obviněného J. Ch.), nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Na jednotlivá stadia již zahájeného trestného stíhání, kdy je nutno postupovat podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je pamatováno také v trestním řádu, a to např. §223 odst. 1 tr. ř. – zastavení trestního stíhání za hlavního líčení či zastavení trestního stíhání mimo hlavní líčení podle §231 tr. ř.
Pochybení obvodního soudu je nutno spatřovat již v tom, že před vydáním trestního příkazu, který je napaden stížností pro porušení zákona, nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, jak je třeba nahlížet na předchozí odsuzující rozsudky obviněného, tehdy odsouzeného jako mladistvého. Po vydání předmětného trestního příkazu došlo k vyhlášení amnestie prezidentem republiky 3. 2. 1998, tedy v době, kdy tento trestní příkaz nebyl ještě obviněnému doručen a bylo povinností orgánů činných v trestním řízení posoudit, zda se na obviněného vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Obvodní soud pro Prahu 4 se v tomto stadiu řízení spokojil pouze s tím, že takovéto rozhodnutí nebylo do doby jeho rozhodnutí vydáno, což bylo v rozporu s §87 odst. 1 tr. zák., neboť takové rozhodnutí mělo být vydáno bezprostředně po vykonání trestu odnětí svobody obviněným. Obvodní soud se otázkou zahlazení odsouzení mladistvého z pohledu možné aplikace rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 nezabýval nejen z pohledu §87 odst. 1 tr. zák., ale ani z pohledu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k výše uvedenému ustanovení, a po doručení trestního příkazu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97, když nebyl proti tomuto podán odpor, vyznačil u tohoto rozhodnutí právní moc. Tímto postupem porušil obvodní soud zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť svým postupem vyloučil obviněného z účasti na amnestii prezidenta republiky.
Až v návaznosti na další rozhodnutí ve věci obviněného zjistil Obvodní soud pro Prahu 4, že u obviněného J. Ch. je nutno ve vztahu k odsouzení ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, a ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96, aplikovat ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. a rozhodnout o zahlazení odsouzení mladistvého. Rozhodnutí byla v uvedených trestních věcech vydána dne 21. 5. 2001, a obvodním soudem bylo rozhodnuto tak, že za použití §87 odst. 1 tr. zák. se odsouzenému mladistvému J. Ch. zahlazují odsouzení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 1 T 59/95, a ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 1 T 74/96. V odůvodnění usnesení obvodního soudu je poukázáno na to, že obviněný se ve výkonu trestu odnětí svobody choval řádně, chování měl slušné, udržoval pořádek a čistotu, plnil pokyny příslušníků vězeňské služby a konflikty nevyhledával. Výše uvedené skutečnosti tedy plně prokazují, že pokud by obvodní soud při svém postupu nepřehlédl, že nebylo do doby vyhotovení trestního příkazu rozhodnuto o zahlazení odsouzení mladistvého a v době po vydání rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 by zjistil, že v předchozích případech byl obviněný odsouzen jako mladistvý, bylo nutno neprodleně rozhodnout o zahlazení odsouzení mladistvého či si tuto otázku vyřešit jako předběžnou, nemohlo by dojít k situaci, která následovala po vydání trestního příkazu a směřovala k jeho doručení v době, kdy bylo nutno aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 2 T 103/97, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí, na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak sám ve věci rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil, neboť se na obviněného vztahuje ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravní prostředek přípustný.
Prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, bude v trestním stíhání pokračováno.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann