ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.226.2001.1
sp. zn. 7 Tz 226/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 25. 9. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného P. G., v trestní věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné pod ČVS OVKI 118/01-03 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. za podmínek stanovených v §272 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné ze dne 25. 4. 2001, ČVS OVKI 118/01-03,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného P. G.
Toto usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné ze dne 25. 4. 2001, ČVS OVKI 118/01-03, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. G. pro trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že dne 20. 10. 1998 v Č. T., okr. K., uzavřel s B. S. a jeho manželkou A. S. smlouvu o půjčce částky 88 800 Kč na dobu 6 měsíců, avšak půjčil jim jen 60 000 Kč s tím, že 28 800 Kč byl úrok, což představovalo roční úrokovou míru 96 %, a využil tak nezkušenosti manželů S., kteří na tuto půjčku za zřetelně nevýhodných podmínek přistoupili, a že dne 20. 10. 1998 v Č. T., okr. K., s nimi uzavřel ještě zástavní smlouvu o zřízení svého zástavního práva k jejich nemovitosti pro případ, že by do 20. 4. 1999 neuhradili svůj dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 88 800 Kč, avšak neposkytl jim součinnost potřebnou ke splnění dluhu, dne 8. 12. 1999 prodal jejich rodinný dům za 200 000 Kč R. Č. a tím je připravil o jejich rodinný dům s přilehlým pozemkem v hodnotě převyšující 200 000 Kč, ačkoli manželé S. byli ochotni hradit pravidelné měsíční splátky, ale obviněný jim toto plnění neumožňoval, neboť se k nim pro peníze nedostavoval ani je nepřebíral od pošty, a to s výjimkou částky 39 000 Kč, a uskutečnil prodej domu, jak mu umožňovala zástavní smlouva, která byla sepsána za nápadně nevýhodných podmínek pro manžele S. a nebylo v ní sjednáno místo plnění jejich dluhu.
Usnesení nabylo právní moci dne 15. 5. 2001. Ve stížnosti pro porušení zákona je nepřesně uvedeno, že usnesení nabylo právní moci dne 14. 5. 2001. Právní moc usnesení se odvíjela od oznámení usnesení, ke kterému došlo doručením jeho opisu obviněnému dne 3. 5. 2001 a obhájci dne 9. 5. 2001, přičemž bylo nutné vycházet z oznámení, ke kterému došlo později. Obhájci bylo usnesení oznámeno dne 9. 5. 2001, třídenní lhůta k podání stížnosti začala běžet dne 10. 5. 2001, a protože její konec připadl na sobotu dne 12. 5. 2001, tj. na den pracovního volna, bylo nutné v souladu s ustanovením §60 odst. 3 tr. ř. pokládat za poslední den lhůty nejbližší pracovní den, tj. pondělí dne 14. 5. 2001. Marným uplynutím této lhůty usnesení následujícího dne, tj. 15. 5. 2001, vstoupilo v právní moc.
Ministr spravedlnosti podal dne 30. 8. 2001 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele s tím, že o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného hodnocení důkazů ve vztahu k zákonným znakům trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil toto porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že za situace, v níž se nacházelo, nemělo být trestní stíhání zastaveno, ale mělo v něm být pokračováno takovými vyšetřovacími úkony, jimiž by věc byla objasněna natolik spolehlivě, aby bylo možné učinit přesvědčivý závěr v otázce, zda je či není důvodné předložit věc státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. To platí, i když se Nejvyšší soud jinak ztotožnil s vyšetřovatelem v tom, že jednání obviněného nemůže být kvalifikováno jako trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. ani jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., resp. i podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.
V okolnostech, za kterých byla mezi obviněným a manžely S. (dále jen „poškození“) uzavřena smlouva o půjčce, nelze spatřovat zákonné znaky žádného z uvedených trestných činů ani zákonné znaky jiného trestného činu.
Jednání obviněného mělo rysy nekorektnosti, zejména pokud inzeroval poskytování půjček s úroky od 7 %, aniž výslovně uvedl, že tím míní měsíční úrokovou míru a nikoli roční úrokovou míru. Nekorektní bylo také to, že se v návrhu smlouvy o půjčce vyhnul výslovnému ustanovení ohledně úroků, že místo toho nechal do návrhu smlouvy včlenit ustanovení o půjčce částky 88 800 Kč, ačkoli ve skutečnosti půjčil poškozeným jen 60 000 Kč, a tak vyvolal zdání, že jde o bezúročnou půjčku. Na druhé straně ovšem nelze pominout, že poškození akceptovali to, že formou půjčky přijímají od obviněného částku 60 000 Kč a že se zavazují k vrácení částky 88 800 Kč ve lhůtě 6 měsíců. V tomto ohledu poškození nijak nebyli podvedeni.
Je možné uvažovat o tom, že plnění, k němuž se poškození zavázali, bylo v hrubém nepoměru k hodnotě plnění, jehož se jim dostalo od obviněného. To ale nestačí k naplnění znaků trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. Nelze totiž dojít k přesvědčivému závěru, že obviněný zneužil tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti poškozených. Poškození akceptovali podmínky půjčky, jak jim je předložil obviněný, v situaci, kdy nebyli pod vlivem žádné naléhavé nebo tíživé potřeby, kterou bylo nezbytně nutné uspokojit a jejíž případné neuspokojení hrozilo nějakými vážnými následky. Poškození chtěli začít podnikat, avšak neměli peníze, rozhodli se získat prostředky nutné k zahájení podnikatelské činnosti půjčkou, proto reagovali na inzerát obviněného a nakonec v celém rozsahu přijali jeho podmínky. Stav, v němž se poškození rozhodli podnikat, ačkoli ve vztahu k předpokladům zahájení podnikatelské činnosti byli insolventní, není možné označit za tíseň ve smyslu §253 odst. 1 tr. zák. Pokud poškození pociťovali potřebu podnikat, nebyla tato potřeba nijak naléhavá v tom smyslu, že by její nenaplnění pro ně mělo nějaké vážné, zejména existenční, následky. Podnikání jako zdroj příjmů tu bylo možné nahradit zaměstnáním v pracovním nebo jiném obdobném poměru, dávkami ze sociálního zabezpečení apod. Vyžadovalo-li zamýšlené podnikání poškozených předchozí investici, na kterou neměli prostředky, nelze jejich situaci charakterizovat jako tíseň, ale jako projev málo reálných záměrů. Jestliže se rozhodli tento stav překonat získáním finančních prostředků i za tak evidentně nevýhodných podmínek, jaké jim nabídl obviněný, nejednali v tísni ve smyslu §253 odst. 1 tr. zák., ale v odhodlání získat peníze stůj co stůj. Na straně poškozených, z nichž B. S. se narodil v roce 1937 a A. S. v roce 1947, nešlo ani o nezkušenost. Oba poškození byli ve věku, kdy měli dostatek všeobecných životních zkušeností, které jim umožňovaly spolehlivě se orientovat v tak jednoduché záležitosti, jakou bylo porovnání výše závazku vrátit do 6 měsíců částku 88 800 Kč s výší částky 60 000 Kč získané ve formě půjčky. Pro případnou úvahu, že u poškozených šlo o rozumovou slabost, není vůbec žádný reálný důvod.
Okolnosti, za kterých byla mezi obviněným a poškozenými uzavřena zástavní smlouva ohledně jejich nemovitosti a za kterých obviněný tuto nemovitost posléze prodal, rovněž nekorespondují se zákonnými znaky trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. ani se zákonnými znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., resp. i podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Jednání obviněného vůči poškozeným bylo nekorektní v tom, že k prodeji jejich nemovitosti využil toho, že nesplnili svůj závazek, ačkoli tento stav sám navodil svým prodlením jako prodlením věřitele podle §522 obč. zák. Nekorektní bylo do značné míry už to, že obviněný do svého návrhu zástavní smlouvy nechal včlenit ustanovení, jehož obsahem bylo zmocnění, jímž ho poškození pověřili prodejem své nemovitosti pro případ nesplnění dluhu. Tím se vztah mezi obviněným a poškozenými odchýlil od ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy, podle něhož nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, mohl zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy. Lze jen poznamenat, že pokud by se citované ustanovení zástavní smlouvy posuzovalo podle §169 písm. c) obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001, bylo by ze zákona neplatné a obviněný by se mohl zpeněžení zástavy domáhat jen tak, že by podle §165 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 navrhl veřejnou dražbu nebo soudní prodej zástavy. Zástavní smlouva uzavřená podle návrhu obviněného byla pro poškozené velmi nevýhodná, protože mu umožňovala prodej nemovitosti bez jakéhokoli předcházejícího řízení, v němž by se objektivně zjistilo, zda poškození skutečně nesplnili svůj dluh a zda sám obviněný není v prodlení věřitele. Obviněný prodejem nemovitosti poškozených nakonec získal částku, která výrazně převyšovala jejich dluh, avšak nikoli podvodným jednáním.
Toto jednání obviněných nebylo trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., a to již z toho důvodu, že obviněný nezneužil tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti poškozených. V tomto ohledu přiměřeně platí to, co Nejvyšší soud uvedl v předcházejících částech tohoto svého rozsudku ve vztahu ke smlouvě o půjčce. K tomu lze jen dodat, že skutečným důvodem, pro který poškození akceptovali i návrh zástavní smlouvy, byla jejich nepozornost. Z výpovědí obou poškozených jako svědků totiž výslovně vyplývá, že smlouvu podepsali, aniž si její obsah přečetli. Je sice možné uvažovat o tom, že problematika zástavního práva a uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy již je komplikovanější záležitostí, avšak tím spíše poškození měli věnovat zvýšenou pozornost obsahu návrhu, který jim obviněný předložil. Poškozeným bylo zřejmé také to, že za obviněného vypracovala jeho návrh zástavní smlouvy advokátka a že tedy se mu dostalo kvalifikované pomoci v zajišťování jeho zájmů. Tím více měli být vůči návrhu zástavní smlouvy pozorní a měli si případně opatřit i právní pomoc jiného advokáta, resp. právníka, který by návrh smlouvy posoudil z hlediska ochrany jejich zájmů a dal jim v tomto ohledu potřebná doporučení. Postup poškozených při uzavírání zástavní smlouvy lze z hlediska ochrany jejich vlastních zájmů hodnotit jako ledabylý. Jejich nepozornost, ledabylost a lehkomyslnost byla skutečným důvodem uzavření zástavní smlouvy ve zněmí navrženém obviněným, to znamená ve znění, které obviněnému umožnilo snadno se na úkor poškozených obohatit. V žádném případě však u poškozených nešlo o stav tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Okolnost, že obviněný se k nim nedostavil pro splátky jejich dluhu a že se je nepodařilo doručit poštou, měla poškozené vést k tomu, aby svůj dluh splnili tím, že by předmět svého závazku uložili do úřední úschovy podle §568 obč. zák. Pokud to poškození nevěděli, mohli tuto informaci snadno získat v rámci jednoduché konzultace s advokátem nebo jiným právníkem. Zvlášť obezřetní měli být již proto, že ve smlouvě o půjčce nebylo výslovné ustanovení o místě jejich plnění a že v tomto ohledu se s obviněným dohodli jen ústně mimo rámec písemné smlouvy. Pokud by věnovali náležitou pozornost textu zástavní smlouvy, resp. pokud by její obsah konzultovali s advokátem nebo jiným právníkem i ve stadiu po jejím uzavření, museli by snadno rozpoznat nebezpečí jednostranného postupu obviněného, pokud jde o hrozící prodej nemovitosti. Avšak ani v tomto stadiu poškození nevěnovali dostatečnou péči ochraně svých zájmů a setrvávali v dosavadní ledabylosti a lehkomyslnosti, s jakou předtím podepsali obě smlouvy.
Až potud jsou závěry vyšetřovatele vyjádřené v napadeném usnesení akceptovatelné. Vyšetřovatel se však nesprávně omezil na to, že jednání obviněného nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, tj. znaky trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vyšetřovatel dále již nezkoumal, zda v posuzovaném skutku nelze spatřovat jiný trestný čin. V úvahu přicházel trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (nehledě na případnou přísnější právní kvalifikaci). Součástí stíhaného skutku je totiž také to, že obviněný prodal nemovitost poškozených dne 8. 12. 1999 R. Či. Prodej nemovitosti se uskutečnil na podkladě kupní smlouvy, kterou jako smluvní strany uzavřeli poškození (prodávající), kteří přitom byli zastoupeni obviněným, a R. Č. (kupující). Bez ohledu na to, zda obviněný vůbec mohl svou pohledávku uspokojovat ze zástavy, zůstává skutečností, že zmocnění, na jehož podkladě obviněný jménem poškozených uzavřel kupní smlouvu, zahrnovalo i přijetí kupní ceny. Protože poškození byli prodávající stranou, náležela jim kupní cena, a to ve zbytku, jímž převyšovala nesplněnou část jejich dluhu. Dosavadní výsledky řízení odůvodňují podezření, že obviněný nepředal poškozeným tuto část kupní ceny a že si ji přisvojil. Přitom šlo o prostředky, které měly povahu věci svěřené obviněnému, a povinností obviněného bylo odevzdat je poškozeným. Trestní stíhání obviněného proto nemělo být zastaveno a mělo pokračovat dokazováním směřujícím ke zjištění okolností významných pro vyřešení otázky, zda se obviněný nedopustil trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného, zrušil napadené usnesení a zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení pozbyla podkladu, zejména usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 5 Zt 166/2001, jímž byla zamítnuta stížnost poškozených proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného. Nakonec Nejvyšší soud přikázal vyšetřovateli, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání věci vyšetřovatel provede důkazy potřebné ke spolehlivému zjištění, zda a případně jakou část výtěžku z prodeje nemovitosti obviněný odevzdal poškozeným a jakou část si ponechal. I když je v písemném vyhotovení kupní smlouvy ohledně nemovitosti poškozených uvedeno, že kupní cena je 200 000 Kč, vyšetřovatel provede důkazy směřující je zjištění, zda takto deklarovaná kupní cena odpovídá skutečnosti a zda případně nebyla vyšší. V této souvislosti vyšetřovatel, nejlépe znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, zjistí tržní cenu nemovitosti v době prodeje. Náležité objasnění otázky, jaká byla skutečná tržní cena nemovitosti a zda částka 200 000 Kč nebyla případně jen fingovanou kupní cenou, je významné i proto, že sami poškození odhadovali cenu své nemovitosti až na částku 2 miliony Kč. Po provedení těchto a případně i dalších důkazů, ukáže-li se jejich potřeba, vyšetřovatel znovu zváží, zda je skutečně důvodné zastavit trestní stíhání obviněného nebo předložit věc státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby.
Úvahami o možnosti posoudit věc jako trestný čin zpronevěry Nejvyšší soud nijak nepředjímá řešení otázky, zda kupní smlouva, kterou za poškozené uzavřel obviněný s R. Č., je nebo není platná. Z hlediska případného naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry je rozhodný faktický stav v tom směru, zda si obviněný přisvojil peníze inkasované jménem poškozených jako kupní cenu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že ve stížnosti pro porušení zákona je nepřesně uvedeno datum narození obviněného dne 9. 3. 1962. Ze spisu vyplývá, že obviněný se narodil dne 9. 3. 1961.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec