ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.24.2001.1
sp. zn. 7 Tz 24/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 6. března 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 21. 3. 2000 byla u Městského soudu v Praze podána obžaloba na obviněného Ing. K. H. Podanou obžalobou je obviněný stíhán pro trestný čin vlastizrady podle §91 tr. zák. spáchaný formou sabotáže podle §97 odst. 1 písm. a) tr. zák., v platném znění. Jednání obviněného spočívá podle podané obžaloby v tom, že obviněný Ing. K. H. v nočních hodinách ze dne 20. 8. 1968 na 21. 8. 1968 v P., ve funkci tehdejšího vedoucího Ústřední správy spojů, v průběhu invaze vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejší Československé socialistické republiky, ve prospěch zájmů okupačních vojsk nařídil zastavení provozu vysílačů Československého rozhlasu na území ČSSR v úmyslu umožnit odvysílat jako první zprávu pro obyvatelstvo prohlášení blíže nespecifikované skupiny vládních a stranických představitelů ČSSR, nazývající se dělnicko-rolnická vláda, ospravedlňující vojenskou intervenci území republiky, a to v rozporu s oficiálními stanovisky vládních a stranických orgánů.
Městský soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 6. 2000 pod sp. zn. 57 T 5/2000 tak, že podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil trestní věc obviněného Ing. K. H. státnímu zástupci k došetření. Důvody, které vedly městský soud k tomuto postupu spočívaly v tom, že přípravné řízení nesplnilo předchozí pokyny Vrchního soudu v Praze uvedené v jeho usnesení ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97, zejména mající vliv na otázku procesní relevantnosti svědeckých výpovědí těch svědků, při jejichž výslechu došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení. Dalším podstatným nedostatkem podle názoru soudu prvního stupně je i to, že předložené listinné důkazy, nemají potřebnou technickou úroveň, případně nejsou ověřeny, v mnoha případech není ani znám původ těchto listin a jejich autenticita. Mnoho dokumentů je ve spise založeno v kopiích, které nejsou přeloženy do českého jazyka. Městský soud rovněž poukazuje na nutnost opatřit k důkazům autentickou nahrávku, ze které by vyplynulo, že tehdejší předseda NS J. S. uvedl, že příkaz k vypnutí modulace vysílačů byl dán proti vůli předsednictva strany obviněným. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, pro kterou byla na obviněného podána obžaloba považuje městský soud rovněž za nezbytné zjištění z jakých poznatků čerpal ruský historik L., pokud se zmínil o přítomnosti obviněného na schůzce dne 16. 8. 1968. V dalších částech svého rozhodnutí se Městský soud v Praze zaměřil na způsob volby jednotlivých důkazů, otázku právní kvalifikace jednání obviněného a pochybení při aplikaci trestního řádu, ke kterým např. došlo u §176 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal státní zástupce stížnost, o které rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost městského státního zástupce v Praze zamítl.
Vrchní soud v Praze se ztotožnil až na výjimku (níže uvedenou) se závěry Městského soudu v Praze. Vrchní soud poukázal zejména na to, že povinností státního zástupce a vyšetřovatele bylo zabývat se v rámci vyšetřování prokazováním každého ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který je obviněný stíhán. V daném případě podle názoru vrchního soudu se však tak nestalo, neboť obžaloba byla podána na podkladě pouhých, byť pravděpodobných hypotéz a domněnek. V této souvislosti je zejména poukazováno na skutečnost, že pokud obžaloba spatřuje v jednání obviněného trestný čin vlastizrady spáchaný formou sabotáže podle §91 a §97 odst. 1 písm. a) tr. zák., platného v době podání obžaloby, je mimo jiné jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu i spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem ze strany obviněného. K této problematice však není ve spise, jak uvádí Vrchní soud v Praze, jediný procesně použitelný důkaz, který by potvrzoval, že obviněný jednal ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem.
Vrchní soud se již neztotožnil s názorem soudu prvního stupně k potřebě vypracování znaleckého posudku z oboru historie, poukázal však na to, že ve spolupráci s historiky a jejich orientací v archivních pramenech a dobových materiálech by bylo možno zajistit další prameny důkazů, zejména k dosud důkazně nepodloženým tvrzením obžaloby. Vzhledem k tzv. učebnicovému příkladu nezákonného postupu vyšetřovatele, kdy z provedených výslechů řady svědků a vyjádření vyšetřovatele k jeho vyloučení vyplývají pochybnosti o jeho (vyšetřovatele) nepodjatosti, nebude možno podle názoru Vrchního soudu v Praze přihlížet k žádnému z úkonů, které ve věci prováděl vyšetřovatel Mgr. P. D.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. K. H. V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku vyslovil ministr spravedlnosti názor, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle názoru ministra spravedlnosti sice „určitým námitkám, resp. požadavkům, obou soudů samozřejmě nelze upřít důvodnost„. Tuto důvodnost spatřuje ministr spravedlnosti v požadavcích na doplnění skutkových zjištění, autentizaci, resp. ověření shody některých listin založených ve spise, ověření autorizovaných překladů apod. Je však přesvědčen, že tyto požadavky nicméně samy o sobě nemohou odůvodnit vrácení věci státnímu zástupci k došetření, protože bez větších problémů si tyto důkazy může opatřit, resp. do náležité formy je uvést, sám soud. Dále vyjádřil ministr spravedlnosti názor, že zbývající, soudem prvního i druhého stupně uváděné nedostatky přípravného řízení, není možno považovat za nedostatky ve smyslu uváděném uvedenými soudy. Argumentaci zaměřil ministr spravedlnosti zejména k otázce procesní způsobilosti úkonů, které byly provedeny vyšetřovatelem Mgr. P. D.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, byl porušen zákon ve prospěch obviněného Ing. K. H. v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil rovněž i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 57 T 5/2000 a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného Ing. K. H. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směru vytýkaném stěžovatelem, ani v jiném směru.
Nejvyšší soud musí v rámci chronologie věci poukázat na to, že trestní stíhání proti obviněnému a dalším pěti, resp. šesti osobám bylo původně zahájeno již v roce 1995, tehdy však musel vyšetřovatel reagovat na usnesení státního zástupce ze dne 10. 8. 1995, sp. zn. Kzv 299/95, a nově sdělit obvinění všem obviněným, tedy i obviněnému Ing. K. H., což se stalo dne 15. 8. 1995. Již v průběhu roku 1996 předložil vyšetřovatel spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby, neboť dospěl k závěru, že výsledky vyšetřování je podání obžaloby plně opodstatněno. Státní zástupce však dne 4. 7. 1996 podle §174 odst. 2 písm. d) tr. ř. vrátil věc vyšetřovateli Policie České republiky, Úřadu vyšetřování zločinů komunismu k doplnění. Státní zástupce zejména poukázal na skutečnost, že vyšetřovatel při předložení spisu již dne 8. 1. 1996 sám konstatoval, že z důvodů komplikovanosti vyšetřování, časovému odstupu od šetřené události, rozsahu případu, sledovaností věci veřejností i státními orgány, je třeba u některých obviněných, vzhledem k nedostatku dosud žijících svědků, vycházet z archivních materiálů a komplexního hodnocení případu. Sám státní zástupce reagoval tak, že shora uvedenou tezi vyšetřovatele lze akceptovat potud, pokud by archivních materiálů bylo možno použít v trestním řízení jako listinných důkazů ve smyslu §112 odst. 2 tr. ř., přičemž principiálně však nelze nedostatek důkazů nahrazovat jakýmsi „komplexním hodnocením případu„ jak navrhoval vyšetřovatel.
Vzhledem k osobě obviněného Ing. K. H., stíhaného mj. pro trestný čin vlastizrady podle §91 tr. zák. poukázal státní zástupce na to, že v rámci vyšetřování bylo povinností vyšetřovatele zabývat se prokazováním každého ze znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který je obviněný Ing. K. H. stíhán. Sám státní zástupce uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, že ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem, se obvinění dopustili jednání, které je jim kladeno za vinu, přestože některými důkazy byly sice zjištěny kontakty některých obviněných s ambasádou SSSR, avšak pouhé ideové ztotožnění se s okupací a její verbální či jinou podporu nelze bez dalšího považovat za spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vlastizrady podle §91 tr. zák. Dále poukázal státní zástupce na celou řadu nedostatků, které do uvedené doby vyšetřování provázely, když mj. poukázal na to, že vyšetřovatel náležitě neanalyzoval výpovědi svědků jednotlivě ani v souvislostech s výpověďmi ostatních svědků a obviněných, jakož i ostatních písemných materiálů ve spise založených, nicméně jako důkazů v tomto trestním řízení převážně nepoužitelných a výslechy některých osob již slyšených nedoplnil s ohledem na další opatřené důkazy, neprovedl ani nezbytné konfrontace a nevyslechl ani další osoby, jejichž výslech se jeví pro doplnění vyšetřování a pro rozhodnutí ve věci samé nezbytným.
Dále je možno poukázat také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 3 T 8/97, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97. Shora citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo po podání obžaloby na obviněného Ing. K. H. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vlastizrady spáchaný formou sabotáže podle §91 a §97 odst. 1 písm. a) tr. zák., (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1969) trestní stíhání obviněného podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Nalézací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že trestnost jednání obviněného je promlčena.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97, podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. V tomto svém rozhodnutí, které nebylo napadeno stížností pro porušení zákona poukázal vrchní soud na celou řadu nedostatků, které považoval za nezbytné odstranit. V této souvislosti je možno za jeden z nejzávažnějších nedostatků označit důkazně nepodložené tvrzení obžaloby, že obžalovaný jednal nejpozději od ranních hodin dne 21. 8. 1968 ve spojení s důstojníky sovětské armády a s pracovníky velvyslanectví Svazu sovětských socialistických republik v Praze a že v noci z 20. 8. na 21. 8. 1968 vytvářel podmínky pro přednostní odvysílání zvláštní zprávy – údajného prohlášení blíže nespecifikované skupiny vládních a stranických představitelů ČSSR, ospravedlňující vojenskou okupaci území ČSSR. V souvislosti s výše uvedenými nedostatky podané obžaloby poukázal vrchní soud na celou řadu důkazů – výpovědí svědků, které tvrzení obžaloby nepotvrzovaly či přímo vyvracely, rovněž poukázal na celou řadu nedostatků přípravného řízení. Mezi tyto nedostatky zařadil zejména listiny, které byly orgány přípravného řízení shromážděny a které měly jednání obviněného prokazovat. Vrchní soud v Praze dospěl ve svém usnesení ze dne 4. 3. 1998 k závěru, že závažným pochybením, které vyplývá z nekoncepčnosti a jednostranné zaměřenosti vyšetřování, byl postup vyšetřovatele v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř., kdy vyšetřovatel celé řadě svědků kladl sugestivní a kapciozní otázky, ve kterých vyslýchaným předkládal okolnosti, které měly být zjištěny teprve výslechem těchto svědků, nebo předstíral skutečnost klamavou či skutečnost svědkem dosud nepotvrzenou. Tento nedostatek může podle názoru vrchního soudu vést až k absolutní neúčinnosti takového důkazu - svědecké výpovědi.
Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření a provedení několika úkonů byla nově obžaloba na obviněného Ing. K. H. podána u Městského soudu v Praze dne 21. 3. 2000.
Nejvyšší soud se plně (až na výjimky) ztotožnil s názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v jeho usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, kterým zamítl stížnost městského státního zástupce v Praze proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 57 T 5/2000, kterým podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil trestní věc obviněného Ing. K. H. státnímu zástupci k došetření.
Shora podrobné chronologické shrnutí trestního stíhání obviněného považoval Nejvyšší soud za důvodné uvést, neboť v přípravném řízení došlo k podstatnému posunu náhledu státního zástupce na uvedenou trestní věc. Zde je možno zdůraznit, že je povinností všech orgánů činných v trestním řízení, tedy i vyšetřovatele a státního zástupce zabývat se v rámci vyšetřování prokázáním každého ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který je obviněný stíhán (tento názor vyslovil nejen soud, ale již před ním státní zástupce ve svém pokynu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. Kzv 299/95). Jedním ze znaků trestného činu vlastizrady podle §91 tr. zák. je, že tohoto trestného činu se dopustí pachatel (československý občan podle zák. č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 1969, tak občan České republiky podle téhož zákona, platného v době rozhodování) ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem. V roce 1996 byly shromážděné důkazy k uvedenému zákonnému znaku hodnoceny ze strany státního zástupce jako nedostatečné, avšak tytéž důkazy v nově podané obžalobě, aniž by byly podloženy novými skutečnostmi, jsou považovány za dostatečné. V této části lze plně souhlasit s odůvodněním vrchního soudu, že obžaloba byla v této části podána při plném vědomí její nepodloženosti, na podkladě pouhých, byť pravděpodobných, hypotéz a domněnek. Tyto skutečnosti jsou zcela zřejmé zejména z č. l. 13 podané obžaloby, kdy obžaloba argumentuje tím, že se „nepodařilo zcela jasně prokázat konkrétní spojení s velením invazních vojsk a také, že toto spojení lze jednoznačně vysledovat z celého jednání obviněného v průběhu kritických dnů„. Nejvyšší soud musí k této argumentaci obžaloby poukázat na skutečnosti, které plynou z výpovědí svědků k okolnostem, za jakých byl dopraven či se dostavil na sovětské velvyslanectví obviněný Ing. K. H. Jestliže dále státní zástupce v podané obžalobě hodnotí obviněného jako osobu okupačním vojskům přátelskou, bylo nezbytné také k této okolnosti opatřit důkazy ve smyslu trestního řádu, neboť se nelze zajisté spokojit s pouhým odkazem na „historické souvislosti„, jak obžaloba uvádí. Přestože podaná obžaloba na mnoha místech argumentuje s výše uváděnými či jim podobnými výrazy jako s notorietami, není Nejvyššímu soudu, stejně jako i Vrchnímu soudu v Praze zřejmé, o jaké historické dokumenty, procesně použitelné, svá tvrzení opírá. V tomto směru je nepochybně správný požadavek Městského soudu v Praze ke zjištění přítomnosti obviněného Ing. K. H. na schůzce dne 16. 8. 1968, o které se zmínil sovětský historik L. Zde mohlo být zjištěno z jakých historických pramenů tento historik vycházel, tyto opatřit, event. vyslechnout svědky, a tím přispět ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Nedostatek důkazů nelze nahrazovat výše uvedenými tvrzeními, aniž by tyto byly doloženy historicky použitelnými dokumenty.
Již shora bylo také Nejvyšším soudem poukázáno na to, že od vrácení spisu státnímu zástupci k došetření dne 4. 3. 1998, nedoznalo přípravné řízení podstatnějších změn v otázce shromáždění upotřebitelných důkazů. Je sice pravdou, že byly provedeny výslechy několika svědků a mělo být přistoupeno ke konfrontacím, avšak vzhledem k uplatněné námitce obhájce obviněného o nepoužitelnosti předchozích výpovědí svědků s ohledem na jejich provádění vyšetřovatelem Mgr. P. D. v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř., bylo od konfrontací upuštěno a tito svědci (zmínil se o nich již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97) nebyli ani znovu vyslechnuti, přestože na následky takto shora uvedeným vyšetřovatelem provedených výslechů bylo také poukázáno. Pokud jde o otázku předložených listin je nutno souhlasit se závěry, ke kterým dospěly jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze.
V souvislosti s výše uvedenými nedostatky přípravného řízení je třeba uvést, že samotná stížnost pro porušení zákona připustila důvodnost požadavků na doplnění skutkových zjištění, autentizaci, resp. ověření shody listin založených ve spise, opatření autorizovaných překladů apod. Sám ministr spravedlnosti poukázal na nutnost doplnění skutkových zjištění a zde je třeba poukázat na rozsah těchto skutkových zjištění i na otázky s tím nezbytně spojené, tedy mj. také znění §176 odst. 1 tr. ř. Za nedůvodný považuje ministr spravedlnosti požadavek soudu prvního stupně na konání společného řízení s trestní věcí obviněných J. L. a M. J. Zde lze souhlasit s názorem vyjádřeným ve stížnosti pro porušení zákona, je však třeba podotknout, že jak J. L., tak M. J. mohli být také vyslechnuti, pokud již obžaloba argumentuje např. pojmem „dělnicko-rolnické vlády„, či spojením s osobami, které měly mít zájem na vstupu okupačních vojsk v srpnu 1968 na území ČSSR, neboť také J. L. a M. J. jsou stíháni pro závažné trestné činy proti republice, a to právě v souvislosti s událostmi v srpnu 1968. K přehlednosti shromážděných materiálů by bezpochyby také přispěla jejich komletace pouze v souvislosti s trestním stíháním obviněného Ing. K. H., na což již také upozorňoval státní zástupce.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nutné vyjádřit se k názoru, který vyslovil ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že z důvodů již shora uvedených jsou dány pochybnosti o nepodjatosti vyšetřovatele Mgr. P. D., a proto nebude možno k žádnému z úkonů, které ve věci tento vyšetřovatel prováděl, přihlížet. Zde je nutno odkázat podle názoru Nejvyššího soudu jednak na ustanovení části druhé, hlavy desáté trestního řádu a z toho plynoucí specifické postavení vyšetřovatele, kdy mj. v případě, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání. Dne 6. 4. 1998 rozhodl uvedený vyšetřovatel o svém vyloučení z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Důvodem vyšetřovatele pro tento jeho postup bylo podle jeho vyjádření to, že má pochybnosti o smyslu dalšího řízení a jednak o nestrannosti a objektivitě svého dalšího působení v předmětné trestní věci, neboť je stále vnitřně přesvědčen, že se obviněný jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil, což je však zpochybňováno soudními výroky.
V souvislosti s touto částí odůvodnění vrchního soudu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem, že řízení bylo vedeno vyšetřovatelem nekoncepčně (na celou řadu nedostatků bylo poukázáno) a že vyšetřovatel nepostupoval důsledně ve smyslu ustanovení §164 odst. 3 tr. ř., na což poukázal jak státní zástupce, tak i soud, když vrátil věc do přípravného řízení a poukázal na nedostatky ve skutkových zjištěních. Po dobu přípravného řízení však nebyly shromážděny poznatky, že vyšetřovatel opatřuje důkazy v neprospěch obviněného a ani ze strany obviněného nebyla vznesena námitka podjatosti, která by nezákonnost postupu vyšetřovatele konkretizovala. Je nesporné, že v případě celé řady svědků (zmiňuje se o nich také vrchní soud) nepostupoval vyšetřovatel v souladu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř. a na následky použitelnosti těchto důkazů byly již orgány přípravného řízení upozorněny. V rámci objektivity však je nutno uvést, že celá řada výslechů dalších svědků byla provedena v souladu se zákonem a proti průběhu konání výslechů těchto svědků nebyly vzneseny podstatnější námitky. Za akceptovatelný lze považovat názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v jeho usnesení ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97, kdy dospěl k závěru, že postup vyšetřovatele, který byl v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř. může vést na podkladě konkrétního posouzení až k absolutní neúčinnosti důkazu, získaného takovýmto způsobem, a k jeho nepoužitelnosti pro další řízení.
Nejvyšší soud se až na výjimky shora uvedené ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 2 To 126/2000, a vzhledem k tomu, že z důvodů shora uvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona, stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. K. H. jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není podle §266 odst. 7 tr. ř. stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 6. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann