ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.277.2001.1
sp. zn. 7 Tz 277/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K.
Tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 1 T 47/98, se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Nymburku se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 1 T 47/98, byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že „společně s již odsouzeným D. P. v obci V., okr. N., v době od 11.00 hodin dne 14. 9. 1997 do 12.00 hodin dne 3. 10. 1997 neoprávněně po přelezení plotu vnikli na pozemek domu č. 41 majitele V. N., oknem rozbitým z předchozího vloupání, z uvedeného domu ke škodě majitele odcizili travní bubnovou sekačku v hodnotě 4 900,- Kč, přičemž obviněný J. K. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 2 T 22/95, odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a další trestné činy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal vazbou dne 14. 6. 1995“. Obviněnému byl za tuto trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s již odsouzeným D. P. škodu ve výši 4 900,- Kč poškozenému V. N.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tak, že „ v přesně nezjištěné době od 14. 9. do 3. 10. 1997 v obci V., okres N. převzal od již pravomocně odsouzeného D. P. elektrickou travní sekačku v hodnotě 4 900,- Kč, přestože věděl, že ji jmenovaný předtím odcizil z domu č. p. 41 v obci V., okres N. ke škodě V. N. “. Krajský soud uložil obviněnému za tento trestný čin trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 8. 10. 2001 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99. Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti zejména na to, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanoveními §9 odst. 1 tr. ř. a §87 tr. zák., pokud si neujasnil, když uznal obviněného vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., zda by na uvedený trestný čin nebylo event. možno aplikovat ustanovení Čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Ministr spravedlnosti rovněž vyjádřil svůj názor, že odvolací soud mohl sám ve věci rozhodnout rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. pouze tehdy, bylo-li možno toto nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a případně důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř., a to v neprospěch obviněného J. K. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §9 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §87 odst. 1 tr. zák., jakož i §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř., dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99, v celém rozsahu zrušil, a to včetně rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval dále podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Předně musí Nejvyšší soud poukázat na to, že v dané trestní věci obviněného se nejednalo o první rozhodnutí odvolacího soudu. Okresním soudem v Nymburku byl obviněný J. K. odsouzen pro shora uvedenou trestnou činnost již dne 23. 7. 1998, sp. zn. 1 T 47/98. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 11 To 470/98, pro vadné hodnocení provedených důkazů a neúplné dokazování, a soudu prvního stupně byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Po vrácení věci okresnímu soudu provedl tento dokazování v přikázaném směru, a rozhodl shodně jako ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 1998. Odvolací soud, který ve veřejném zasedání neprováděl žádné dokazování dospěl po zhodnocení již provedených důkazů k závěru, že soud prvního stupně postupoval přesně v intencích zrušovacího usnesení odvolacího soudu. I bez výslechu svědka P. (tento byl vyhoštěn z území České republiky a jeho výslech by byl spojen s neúměrnými průtahy) vyslovil odvolací soud názor, že soud prvního stupně mohl ve věci i za této situace rozhodnout, neboť obviněnému bylo známo, že předmětná travní sekačka pochází z vedlejšího domu, odkud byla již pravomocně odsouzeným P. odcizena. Odvolací soud je pak toho názoru, že s ohledem na výpovědi dalších svědků nelze dovodit spolupachatelství obviněného J. K. na trestném činu krádeže, jak dovodil soud prvního stupně, a sám posoudil jednání obviněného jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť provedené důkazy nedávají prostor k pochybám, že obviněný J. K. převzal od již pravomocně odsouzeného P. sekačku, o jejímž původu věděl.
V souvislosti se shora uvedenými závěry odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na některá ustanovení trestního zákona a skutečnosti, které z nich vyplývají.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a případně důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud v této souvislosti sice konstatuje, že rozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn, avšak na druhou stranu uvádí, že použitá právní kvalifikace nemá v provedených důkazech oporu, a proto napadený rozsudek nemůže obstát. V souvislosti s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu je možno konstatovat, že tento považoval provedené dokazování soudem prvního stupně za úplné, ale provedené důkazy sám hodnotil jinak než soud prvního stupně. Za této situace však nemůže, jak plyne z §259 odst. 3 tr. ř., sám ve věci rozhodnout rozsudkem. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí odchylně od soudu prvního stupně, nemůže po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. sám rozhodnout rozsudkem, aniž by nezbytné důkazy předtím neprovedl před odvolacím soudem, přičemž musí zvážit rozsah prováděného dokazování před odvolacím soudem z pohledu §263 odst. 6 tr. ř.
Ve vztahu ke znění §259 odst. 3 tr. ř. nelze přehlédnout, že provedené důkazy netvoří ještě skutková zjištění a že úplnost dokazování vytváří pouze nezbytný podklad pro navazující myšlenkovou činnost soudu spočívající ve zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a vytvoření závěru o tom, zda, jak a k jakému skutku došlo, když teprve tyto závěry nacházejí odraz ve skutkové větě, která je vyjádřením skutkového stavu, který byl zjištěn. Ve vztahu k těmto skutečnostem nelze přehlédnout, že zatímco Okresní soud v Nymburku dospěl mj. k závěru, že obviněný společně s již odsouzeným D. P. neoprávněně vnikli na pozemek domu č. 41 a z tohoto domu odcizili travní bubnovou sekačku, krajský soud tytéž důkazy vyhodnotil, a dospěl ke skutkovým zjištěním spočívajících v tom, že obviněný převzal od již pravomocně odsouzeného D. P. elektrickou travní sekačku, přestože věděl, že ji jmenovaný odcizil. Z výše uvedeného je nepochybné, že krajský soud nerozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a případně důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud změnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, aniž by sám provedl nějaké důkazy, a to pouze na základě toho, že jinak hodnotil důkazy, které provedl soud prvního stupně.
Tím, že krajský soud uznal obviněného vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a tomuto uložil výše uvedený trest, došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť krajský soud přehlédl, stejně jako okresní soud, že obviněný byl v minulosti odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 14. 6. 1995, sp. zn. 2 T 22/95, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, když uvedený trest obviněný vykonal vazbou. Tyto skutečnosti vyplývají ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 22/95, když z usnesení tohoto soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 2 T 22/95, je patrno, že se obviněný J. K. podle §72 odst. 2 tr. ř. propouští z vazby na svobodu vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, avšak obviněný ve vazbě strávil patnáct měsíců. Podstata pochybení jak krajského, tak i okresního soudu spočívá v tom, že uvedeným rozsudkem byl obviněný odsouzen jako mladistvý, a v případě mladistvého je nutno důsledně postupovat podle §87 odst. 1 tr. zák., podle kterého o zahlazení odsouzení mladistvého rozhoduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to na základě zpráv z výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu, avšak k této skutečnosti okresní ani krajský soud nepřihlédly. Z ustanovení §70 odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá, že bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Z pohledu povinností stanovených soudu v ustanovení §87 odst. 1 tr. zák. je nutno také zmínit aplikovatelnost tohoto ustanovení z pohledu §9 odst. 1 tr. ř. Na výše uvedená ustanovení trestního zákona a trestního řádu poukazuje Nejvyšší soud proto, že dne 3. 2. 1998 byla prezidentem republiky vyhlášena amnestie, kde podle Čl. I. písm. a) bylo nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. bylo možno pachateli tohoto trestného činu uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou let nebo trest peněžitý. Z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii byly podle Čl. IV. písm. a) vyloučeny osoby, které kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto rozhodnutí, byly v posledních deseti letech přede dnem tohoto rozhodnutí odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, nebo které byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí jako by nebyly odsouzeny.
Z předchozí charakteristiky je patrno, že pokud Obvodní soud pro Prahu 9 nerozhodl o zahlazení odsouzení mladistvého J. K. jak mu ukládá ustanovení §87 odst. 1 tr. zák., mohl se tento nedostatek projevit nejen v ukládaném trestu odnětí svobody v rozsudku Okresního soudu v Nymburku, ale projevil se také v samotném rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť tento soud neřešil jako předběžnou otázku pro vydání svého rozsudku (hodnocení rozsudku krajského soudu z pohledu §259 odst. 3 tr. ř. bylo provedeno výše) to, zda jsou dány podmínky pro zahlazení odsouzení §87 odst. 1 tr. zák. Podstata pochybení okresního soudu byla již zmíněna shora. Je však rovněž třeba uvést, že také právní kvalifikace jednání obviněného je spjata s předchozím odsouzením obviněného jako mladistvého, aniž se soud zahlazením zmíněného odsouzení obviněného z roku 1995, kdy byl obviněný odsouzen jako mladistvý, vůbec zabýval. V této souvislosti bylo tedy ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu důvodným zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, byť z jiného než odvolacím soudem uvedeného důvodu. Jestliže pak sám odvolací soud rozhodl tak, jak je patrno z výroku jeho rozsudku a uznal obviněného vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uložil obviněnému trest, přičemž si rovněž sám jako předběžnou otázku nevyřešil event. zahlazení zmíněného rozsudku, porušil v neprospěch obviněného zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99, byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K. Porušení zákona je nutno spařovat v nesprávné aplikaci výše uvedeného ustanovení ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jak okresnímu, tak i krajskému soudu mělo být ze spisového materiálu zřejmé, že obviněný byl v minulosti odsouzen jako mladistvý a tato skutečnost, že má svůj význam ve smyslu shora uvedených ustanovení. Okresní soud, který nebral tyto skutečnosti v úvahu poukázal na předchozí odsouzení mladistvého ve vztahu k ukládanému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a předchozí odsouzení bylo také pojato do použité právní kvalifikace. Krajský soud, který jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. si neujasnil a jako předběžnou otázku neřešil, zda právě zmíněné odsouzení obviněného jako mladistvého je či není možno zahladit, což by mělo svůj vliv na případné použití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. K porušení zákona tedy došlo v neprospěch obviněného, když důvody vysloveného porušení zákona byly již rozvedeny shora. Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a s ohledem na vyslovené porušení zákona také rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 1 T 47/98, zrušil a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Nymburku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude povinností okresního soudu se věcí znovu v potřebném rozsahu zabývat a rozhodnout, když s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu a podanou stížnost pro porušení zákona, která byla podána pouze ve prospěch obviněného, nelze obviněného uznat vinným přísnější právní kvalifikací než učinil odvolací soud (zákaz reformationis in peius), a tomuto uložit přísnější trest než uložil krajský soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 11 To 182/99, pokud nebudou soudem shledány (po vyžádání příslušných zpráv o chování obviněného jako mladistvého ve věznici) podmínky pro aplikaci ustanovení Čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann